Ironie osudu

Viac o knihe

Kniha Lubomíra Martínka má bilanční charakter a rozděluje život protagonisty do pěti barevných období: bílého, černého, modrého, červeného a žlutého. Předchází jim „soukromý pravěk“, část dětství bez vlastních vzpomínek. Závěrečná část, mimo barevné spektrum, obsahuje objevy hlavní postavy, která je do značné míry alter egem autora. Na tomto základě Martínek vytváří strukturu z krátkých, často fragmentárních epizod, které skládají portrét - mozaiku. Fragmenty odkazují na klíčové okamžiky života protagonisty, na křižovatky, kde se musel rozhodovat o dalším směru, nebo se uchýlit do různých forem fatalismu. Při objevování vlastních možností mu pomáhají postavy, s nimiž se setkává, a před čtenářem se objevují osoby zcela neznámé, známé pouze zasvěceným i veřejně známé. Hrdina, díky různým prostředím, vytváří kaleidoskop, jehož cílem je naznačit absurditu a paradoxnost přístupů k realitě. Klíčové otázky, na které protagonista hledá odpovědi, se týkají existence, etiky a identity: Co je ochoten snášet? Jaké kompromisy je ochoten udělat? Jak hluboko pronikne do života druhých? A je možné znát druhé lépe než sebe sama? Je vůbec možné splnit příkaz „poznej sám sebe“?