Petr Babka Poradie kníh (chronologicky)

Někteří lidé se ve svém dětství setkají s nedostatkem emocionální podpory či přímo terorem. Taková zkušenost u nich přispívá k úzkostem, pocitům viny a dalším obtížím. Černé ovce často pochybují, zda nejsou nevděčné, protože nepociťují lásku k rodině. Touží být uznáni a zároveň je zatěžuje pocit odpovědnosti za to, že nejsou. Kniha psychoterapeuta Petera Teuschela poskytuje řadu terapeutických doporučení pro lidi s podobnou zkušeností. Jedním z klíčových kroků je podle něj vytvoření emocionálního odstupu od rodiny a kontrola vlastních impulzů. Černé ovce se také musejí naučit soustředit na vlastní hodnoty a nezáviset na vnějším uznání. Autor mj. navrhuje „terapii řádem“ – vytváření praktického řadu, který u těchto jedinců podporuje pocit kontroly nad vlastním životem. Kniha obsahuje i mnoho kazuistik z autorovy terapeutické praxe. Je určena pro psychoterapeuty, ale i klienty s tímto druhem obtíží.

První díl antologie nastiňuje stav filosofie, přírodovědy, lékařství a jejich souvislostí koncem 18. století a tehdy nové objevy a teorie. Protože lékařství vycházelo do značné míry z filosofie přírody, předestírá tento svazek – po kapitole o filosofickém založení medicíny – zejména novou filosofii přírody, víceméně schellingovskou. Předložení autoři nejen kritizují moderní pojetí přírodovědy, ale také navrhují jiná vysvětlení. Tato vize oživeného a propojeného světa je však přínosná a inspirativní i dnes, v době, kdy si stále více, ba osudově uvědomujeme své sepětí s celou přírodou, kterou už nevidíme jako předmět k užívání, ale vpravdě jako organický celek. Podobně i medicína dnes míří k celostnímu pojetí, a to nejen v psychosomatice, jež se postupně etabluje na západních universitách. Ohlédnutí za „romantickou medicínou“ můžeme tudíž chápat nejen jako splátku historického dluhu, ale též jako výzvu k novému promýšlení otázek, jež dosud zůstávají otevřeny.

Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka…

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejvýznamnějších myslitelů Evropy, byl spolutvůrcem nové celostní a organické filosofie přírody. Jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 a studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé představujeme, se staly základem pro stovky myslitelů, fyziků, chemiků a lékařů v 19. století. O duši světa zkoumá příčiny přírodních jevů a na základě pozorování, empirických zkušeností a teoretických poznatků soudobých věd hledá organizující princip spojující anorganickou a organickou říši. Uvažuje o dvou protikladných vesmírných silách – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru jako formami realizace pozorovaných sil: světla a tíže. Dvojice protikladů má základ v původní jednotě. Schelling se věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemickým proměnám, zkoumá děje v rostlinné a živočišné říši, kde vládnou dva principy (iritabilita a senzibilita), jejichž interakce vytváří dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v níž spočívá život. Autorův přístup ukazuje citlivé vnímání oživenosti vesmírného organismu a polemizuje s mechanistickým chápáním přírodních zákonů. V Příloze čtenář nalezne menší články o fyzice z té doby, zkoumá vztahy planet, komet a měsíců, sklon zemské osy a ušlechtilé kovy z celostního pohledu.

Though Jung's main researches have centred on the subject of individuation as an adult ideal he has a unique contribution to make to the psychology of childhood. Jung repeatedly underlined the importance of the psychology of parents and teachers in a child's development and he emphasized that an unsatisfactory psychological relationship between parents may be an important cause of disorders in childhood. He maintained that all real education of children needs teachers who not only know how to learn but who can also develop their own personalities. Jung devotes a large part of the book to expounding his views on these important subjects. There is also an outline of the theory of child development, a delightful snapshot from the life of a girl called Anna and her parents, and a stimulating discussion of marriage as a psychological relationship. Finally there is a chapter on child development and individuation.

Významnou součástí Freudovy práce, s jejíž pomocí si ujasňoval své základní teorie, byly popisy jeho klinických případů – kazuistiky jeho pacientů. Ty představují fascinující možnost podívat se na to, jak probíhala Freudova každodenní sezení. V předkládaném výboru představujeme kazuistiky Krysího muže a Vlčího muže. Krysí muž shrnuje jeden z prvních popisů celé psychoanalytické léčby, klinické detaily i vnitřní svět pacienta. Ilustruje konflikt mezi touhou po lásce otce a zápasem s ním, mezi láskou a nenávistí a přemístění nenávistných pocitů do nutkavých příznaků. Naproti tomu Vlčí muž osvětluje záhadu psychosexuality, obsahující fantazie kastrace, primární scény a svedení. Freud v této kazuistice předkládá myšlenku zpětného přepracování traumatické zkušenosti, dodatečného proměňování vzpomínek a fantazií. Kazuistika Krysího muže je doplněna o rozsáhlé Freudovy poznámky, které si dělal bezprostředně po každém sezení. Ty se našly v jeho pozůstalosti a nebyly dosud česky publikovány. Jsou ale skvělým dokladem toho, jak Freud klinicky pozoroval a přemýšlel.Při četbě Freudových případových studií se ukazuje nejen to, že Freud byl schopen mistrovsky analyzovat lidské nitro a promluvit o vytěsněných stránkách lidské duše, ale i to, že jeho výpovědi mají vysokou literární úroveň.

Karl Spitteler (1845–1924), jediný švýcarský laureát Nobelovy ceny za literaturu, je v Čechách neznámou postavou. Petr Babka v obsáhlém svazku představuje Spittelera ve všech žánrech. Hlavním dílem je epická skladba Prométheus a Epimétheus, která inspirovala Nietzscheho Zarathustru. Kniha obsahuje překlad všech zmínek o Spittelerovi v Nietzscheho dopisech, spolu s jeho letákem Mé styky s Nietzschem a recenzemi, což osvětluje fascinující vztah mezi těmito dvěma mysliteli. Dále je zde soubor esejů Pravda se směje, který zahrnuje 99 vtipných a kritických textů na literární, hudební i obecně lidská témata. Kromě esejů jsou zařazeny tři povídky a řada básní. Tento svazek je určen k čtení, během něhož se odhaluje autorův život, proložený subjektivními úvody a dodatky překladatele, který se podělí o svůj výběr textů. Překladatel také čtenáře uvede do svého světa a připomíná nadčasovost Spittelerových myšlenek. Kniha objevuje pro českou kulturu opomíjeného autora velké výrazové síly a přináší první český překlad Prométhea a Epiméthea, o němž Romain Rolland prohlásil, že jeho překlad do francouzštiny bude největším darem francouzskému národu.

Marie-Louise von Franz (1915–1998), odbornice nejen v oblasti psychologie, ale i klasické filologie, se společně s Jungem od 30. let minulého století zabývala hlubinně psychologickým výkladem pohádek a alchymických spisů, pracovala jako psychoterapeutka a v r. 1956 se stala pedagožkou Institutu C. G. Junga v Küsnachtu u Curychu. Poté, co ji Jung seznámil s dílem Aurora consurgens (řazeného do křesťanské alchymie a její tradicí připisovaného Tomáši Akvinskému), připravila jej k novému vydání, přeložila a okomentovala, přičemž si po podrobné psychologické analýze textu v závěrečné studii položila také v badatelských kruzích hodně diskutovanou otázku ohledně jeho autorství. Třetí díl studie rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl autor „popsat či zformulovat religiózní prožitek – nebo, psychologicky řečeno – bezprostřední zkušenost nevědomí“.

Tam, kde je světlo, je i stín. V Jungově individuaci jde o protiklad s personou – tou stránkou, kterou rádi stavíme na odiv a jejíž prostřednictvím prezentujeme svou bezúhonnost. Čím vyhraněnější persona, tím větší přetvářka a tím více potlačený stín. Stín ale nemusí znamenat vyložené zlo, nýbrž častěji prostě něco, co je méněcenné a nedokonalé. Ten, kdo si neuvědomuje vlastní stín, ho často promítá na druhé – třeba na cizince. Integrovat vlastní stín znamená překonat úzkost a paradoxně jí odebrat sílu. Znamená to přijmout vlastní životnost, stát se realističtějším a méně narcistickým. Verena Kastová existenci stínu dokládá na mýtech, pohádkách i příkladech z terapie či z každodenního života. Popisuje individuální i kolektivní stín a způsoby, jak stín přijmout. Výsledkem takového procesu je větší opravdovost, pokora i zodpovědnost za vlastní chyby.