Miroslav Barták Poradie kníh

Je příjemné mít další knihu Miroslava Bartáka. V nakladatelské branži si mnohdy vydavatelé nejvíce lámou hlavu nad textem na zadní obálku, aby byl přesný, výstižný, lákavý. Nebo aby vysvětlil čtenáři, co to vlastně četl… Naštěstí ale existují i knihy jiné, kde stačí jen jméno autora. To je tento případ. Stačí jméno: Miroslav Barták. Klasik našeho kresleného humoru, dlouholetý předseda České unie karikaturistů, mistr stručné zkratky, kterému lékař František Koukolík vysekl poklonu neméně stručně: jemná chytrá čára. Kniha A teď už bez legrace! vychází v roce Bartákových pětaosmdesátin a potvrzuje, že chytrý humor nestárne. A proto na závěr jen tolik: Je příjemné mít další knihu Miroslava Bartáka.

Michal Bystrov není klasický autor sloupků. Když nemá náladu, nedonutí se napsat ani řádku. Přesto se mu za posledních deset let podařilo v novinách a časopisech porůznu uveřejnit nezanedbatelné množství těchto krátkých textů svislého charakteru. Z nich potom vybral přesně stovku a vzniklou knížku vám předkládá. V naději, že vás upoutají jeho drobné postřehy ze světa kultury a ponejvíce hudby. Že se s ním vydáte do historie a projdete inspirativními krajinami. Mělo by to mít švih a šmrnc. Nic jiného tenhle nepravidelný sloupkař nechce a víc by si ani nemohl přát. Sloupky a úvahy z let 2011-2021.

Kniha slouží všem, kteří si chtějí hrát, bavit se, trápit své mozkové závity a hezky je probouzet. Vychází z ranního vysílaní stanice Dvojka, kde se moderátoři s posluchači takto probouzejí. Je to něco jako ranní rituál. Vedle čištění zubů a přípravy snídaně si protáhneme svaly a zapojíme mozek. Ať jste kdekoli a pojedete kamkoli, vezměte si s sebou naši knížku a bavte a trapte sebe nebo okolí. A uvidíte, že se budete usmívat. Úsměv je přece lék na všechny choroby a neduhy. Tak si ho dopřejme.

Renomovaný psychiatr a psychoterapeut Radkin Honzák, s padesátiletou praxí naslouchání lidským strastem, v rozhovorech s novinářkou Renatou Červenkovou zkoumá náš způsob života a stav společnosti, kde duchovní rozvoj zaostává za technickým pokrokem. Zajímá se o otázky jako: Jaké důsledky má náš životní styl? Opravdu psychofarmaka vedou k pocitu štěstí? Jsou některé nové choroby spíše zlozvyky? Proč se mlčí o negativních aspektech papírových plen? Je psychoterapie skutečnou léčbou, nebo ztraceným časem? A proč umíráme v nemocnicích, kde to nechceme? Tato témata nejsou příliš povzbudivá, ale Honzák je komentuje s nadhledem a ironií, upozorňující na fenomény dnešní doby, které se „příčí Matce přírodě“ a zajišťují psychiatrům dostatek pacientů do budoucna. Radkin Honzák (* 1939) absolvoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1962 a od té doby pracoval v různých psychiatrických institucích, včetně IKEM a PL Bohnice, kde se věnoval výzkumu a ambulantní psychiatrii. Dnes působí jako asistent na 1. Lékařské fakultě UK.

Dědek na kole a další fejetony, kterých v knížce najdete rovných sto, osvěží čtenáře svým laskavým humorem, s nímž nahlíží na události a skutečnosti kolem nás. Každodenní banality popisuje s nadhledem a humorem, který nikoho neuráží, naopak povznáší. Texty doplňují ilustrace Miroslava Bartáka. „A nasadili vám antibibliotika?“ položil mi jednou soused, původním povoláním řidič, už druhou otázku za sebou. Bezprostředně poté, co se mě na ulici zeptal, proč se od tramvaje vleču tak ztěžka. A poté, co jsem mu vysvětlil, že jdu od lékaře, že mám chřipku a patrně také horečku. Přestože jsem měl v důsledku svého prudce zhoršeného zdravotního stavu sníženou vnímací i pozorovací schopnost, pohlédl jsem, bezprostředně po té druhé jeho otázce, na něho zostra. Abych zjistil, zda žertuje, anebo zda se skutečně jedná o nevědomost, byť značně kuriózní, která ovšem hříchu nečiní. V úvahu přicházelo obojí, ale já jsem v jeho případě sázel přece jen spíš na tu druhou možnost. Zkoumání jsem však souseda podrobit musel. Protože při první eventualitě velí společenská konvence hlasitě se zasmát, neřkuli žertéře poklepat po rameni za vydařený vtip. Ve druhé z možných variant je pak třeba zachovat kamennou tvář a dělat, že vše je normální a v pořádku. I když znám hodně lidí, pro něž je takové mírné faux pas důvodem k poučení dotyčného partnera v probíhajícím dialogu, nebo přímo k jeho zesměšnění.

Výbor fejetonů, které vznikaly jako sobotní zamyšlení pro Český rozhlas Plus v letech 2013–2015, ale pro knižní vydání se proměnily v komponovaný celek, který nás provádí nejen jedním kalendářním rokem, ale i více než sedmdesáti lety autorova života. Začínají s koncem války a pokračují znárodněním, Prvními máji, školními lety, ilegálním skautingem, studiem na vysoké škole, exilem, 17. listopadem až do současnosti. V některých textech vzpomíná Karel Hvížďala na osobnosti, s nimiž se sešel a pracoval: na Karla Kryla, Bohumila Hrabala, Pavla Tigrida, Milana Kunderu či Václava Havla. Knížka má i hlavní postavu, babičku, jejíž rodina přišla do Prahy z Vídně a která s neskrývaným odstupem glosuje události (znárodnění je třeba oslavit, teď už nebudeme mít starosti My, ale Oni) a vzpomíná na své mládí na pražské Malé Straně a na Jana Nerudu. Není to však dokument, ani životopis, ale olam haba, vyprávění z osmého dne týdne, který není z tohoto světa.

Vzhledem k velkému rozsahu zahrnutých zemí je kniha především deskriptivní, nikoliv analytická. Bude jistě sloužit jako referenční literatura v případě srovnání zdravotnických systémů. Autor přináší zajímavé souhrnné dílo, které je svým způsobem výjimečné a jedinečné, neboť podobná publikace na českém trhu nikdy nebyla v českém jazyce dostupná. Podle mého názoru bude publikace užitečná pro analytiky zdravotnických systémů (lékaře, politology, odborníky na veřejnou a sociální politiku, ekonomy), pro státní úředníky, pro odborníky ze zdravotních pojišťoven a konečně také pro studenty ekonomického, politologického či lékařského zaměření.

Po skončení prohlídky mi lékařka, velmi sympatická paní v nejlepších letech, řekla, že můj zdravotní stav je přiměřený mému věku. Z toho vyplývá, že je to docela vážné, ale s tím se asi nedá nic dělat. Trochu jsem si chtěl s tou doktorkou popovídat, jen tak nezávazně o zdravotnictví a o jiných věcech, ale když jsem se jí zeptal, co dělá večer kolem deváté, začala se smát a řekla, že v devět bych už měl být v posteli. Já jsem se zeptal, jestli ve svojí, a ona řekla, abych nemístně nevtipkoval, protože by to mohlo mít nepříjemnou dohru. … To ti mě tak rozhodilo, že jsem si musel zajít naproti do bistra a dát si dvě becherovky. Já vím, že můj zdravotní stav je přiměřený mému věku a že jiný už asi nebude, ale proč mi to doktorka připomíná, místo aby si se mnou aspoň zavtipkovala: Co děláte kolem deváté večer, paní doktorko? To už jsem v posteli a vy byste tam měl být taky. V tý samý, paní doktorko? Jestli vám nevadí, že tam bude i můj manžel… Takhle nějak inteligentně se to dá dělat a člověka by to hned trochu povzbudilo.