Tomáš Halík Knihy

Štefan Hríb sa pýta troch pozoruhodných kňazov: Marek Orko Vácha, Karel Satoria, Tomáš Halík Kde sa stratil Boh Marek Vácha o tom, ako hľadať Boha v kráse prírody a jej zákonov, o Božom mlčaní a komunikácii s ním, a takisto o základnej otázke: Akého príbehu som súčasťou? Bože, kde si? Karel Satoria o tom, ako si uvedomil, že je schopný len zbožných fráz, a tak odišiel hľadať Boha do ticha trapistického kláštora, a tiež o svojom mystickom zážitku. O islame a spoločnom Bohu Tomáš Halík o tom, že treba mať odvahu hľadať pravdu aj v islame a iných náboženstvách a o hlbokej spiritualite, ktorá si vyžaduje zbaviť sa strachu z cudzieho. Štefan Hríb o knihe: Tieto rozhovory sú to najhlbšie, čo som za posledné roky zažil. Marek Orko Vácha, Karel Satoria a Tomáš Halík vo mne dlho doznievali a všetci traja niečím jemne zahýbali. Ale pozor, nie je to intelektuálska kniha. Traja kňazi tu neodhaľujú svoje pevné názory, ale našu krehkú realitu. Preto mi nasvietili Boha trochu inak, než je to bežné v kostoloch či sekulárnych arénach. Je to iný Boh a aj iný svet, než na aký sme si zvykli. Je nádejnejší a omnoho krajší.

Kniha Dopisy papeži rozvádí některé myšlenky autorova Odpoledne křesťanství a tvořivě navazuje na výzvu papeže Františka k synodální reformě křesťanství. Předkládá vizi křesťanství, které překračuje samo sebe ve vztahu k ostatním náboženstvím, k lidem duchovně hledajícím mimo tradiční náboženství i k spoluodpovědnosti za společenské i přírodní prostředí. Katolická církev musí vyjít z úzké konfesionální podoby („katolicismu“) k široce otevřené „katolicitě“ (všeobecnosti) a přitom neztratit, nýbrž nově a hlouběji pochopit svou identitu. V knize Dopisy papeži autor volí výsostně dialogický žánr: dvanáct dopisů adresuje fiktivnímu papeži Rafaelovi. Jeho jméno „Boží lék“ či „Bůh uzdravuje“ i podtitul knihy naznačuje její poselství: v době globálních krizí je třeba probudit terapeutickou sílu víry.

Mistr zenové meditace nám předává svou osobní zkušenost: mlčení zenu není odpadnutím od křesťanské víry, odklonem od osobního slova k neosobnímu mlčení, ale znamená spíše prohloubení víry a modlitby.

V autobiografické knize Tomáše Halíka sledujeme autorovo dětství, atmosféru rodinného zázemí a jeho vysokoškolská studia na pražské filozofické fakultě v době pražského jara. Po této zdánlivě příznivé době přichází ostrý zlom, když se autorovy životní osudy svazují s prostředím „podzemní církve“ i bytových seminářů. Obojí ilustruje dobu „normalizace“, nejen její sdílenou konspirační schizofrenii, ale i ústrky, kterým bylo prostředí disentu vystaveno ze strany režimu. Napínavý příběh pokračuje jak v dobách těsně předrevolučních, tak během událostí sametové revoluce. Autobiografickou linku provázejí osobní vzpomínky na zajímavé osobnosti, které ho formovaly – Jana Patočku, Jiřího Reinsberga, Josefa Zvěřinu, Otu Mádra, Václava Havla, kardinála Tomáška, Jana Pavla II. –, ale objevují se i výrazné postavy současného světa, jakými jsou papež Benedikt XVI., papež František, tibetský dalajláma a mnozí další. Stejně tak přicházejí i mezinárodní ocenění a pocty za dosavadní práci, které ovšem pronásledují různé formy osobní zášti. Tomáš Halík využívá autobiografii k přiblížení východiska svých úvah nad závažnými otázkami společnosti, které nezahrnují pouze církev a její směřování, ale i směřování a místo člověka v dnešní době.

Podtitul: „Ze života světových náboženství“ Tato kniha svým názvem, částí textu i obrázků poukazuje k osmnáctidílnému cyklu pořadů o pěti světových náboženstvích, který byl vytvořen v letech 2005–2006 a který v druhém pololetí roku 2006 vysílá Česká televize. Pojednává o pěti světových náboženstvích – hinduismu, buddhismu, židovství, křesťanství a islámu – a hovoří o nich s úctou. Jedná o pěti duchovních cestách, které zrály a obstály v dějinných zkouškách mnoha staletí – a ukazuje je jako součást stylu života a myšlení miliard dnešních lidí.

Kniha představuje úvahy křesťanského teologa, který usiluje o hermeneutiku pojmů hlubinné psychologie v termínech teologie. Kniha vznikla na základě výzvy Junga. White se zabývá psychoanalýzy a postavou jejího zakladatele. Dále je diskutován systém Adlerův, Jungův, ale i romantiků (Carus, Hartman), středověkých (sv. Tomáš Akvinský) a starověkých (Aristoteles) autorů.

Kniha Odpoledne křesťanství pojednává o proměnách víry v lidských životech i v dějinách a využívá k tomu metodu kairologie – teologicko-sociologické interpretace změn v oblasti náboženství, kultury a společnosti. Současnou krizi církve představuje autor jako přechod do nové etapy dějin křesťanství. Hledá cestu, která by křesťanství vyvedla z jeho dosavadních institucionálních i mentálních hranic, pomohla mu překonat nostalgii po jeho premoderní podobě i jeho novověkou formu jednoho ze světonázorů. Předkládá vizi křesťanství budoucnosti jako ekumenického společenství, schopného nově a hlouběji porozumět vlastním zdrojům i aktuálním problémům doby. Církev a její víra je křesťanská, nakolik je velikonoční: umírá a vstává z mrtvých. Jsou mnohé podoby víry na osobní rovině i na cestě církve dějinami, které jednou musí odumřít. Někdy věřící při odumírání navyklé podoby víry procházejí velkopáteční temnotou, pocitem, že je Bůh opustil. Ale kdo v těchto temných nocích vytrvá, dřív nebo později může zakusit světlo velikonočního rána, proměnu své víry.

Tento soubor esejů spojuje velké téma: naděje. Autor učí úctě ke každé podobě lidské naděje, protože v ní může být skryto víc, než jen cíl, k němuž se vědomě upíná - v hloubi naděje tuší žízeň po absolutnu. Naděje je zvláště aktuální téma v čase krize, kterou autor pojímá šířeji než jen krizi ekonomickou. Každá krize je však šance: právě krize v životech jednotlivců i společností, v nichž se mnohé naděje ukazují být pouhými iluzemi, umožňuje naději pročistit se a uzrát, "zamířit na hlubinu" - krize je tak kolébkou naděje. Autor polemizuje s jednostranností ateismu i povrchní náboženskosti, hlásí se k teologii, která se podobně jako Bible podobá spíše literatuře a umění vůbec originalitou stále nových reinterpretací a vnitřní bohatostí, než uzavřeným "bezrozporným" systémům pozitivistické vědy či novověkých "vědeckých ideologií".

Kniha navazuje na soubor postních a velikonočních kázání pronesených v pražské akademické farnosti v době první vlny pandemie koronaviru a vydaných pod názvem Čas prázdných kostelů. Také během druhé vlny nákazy hovořil autor často pouze před kamerou, která jeho promluvy zprostředkovávala stále širší „virtuální farnosti“. Její okruh zahrnuje pravidelné návštěvníky bohoslužeb i množství lidí v chrámových lavicích nezabydlených, ale poctivě hledajících odpovědi na důležité otázky, které se týkají místa a smyslu lidské existence v současných proměnách světa. Autor literárně zpracoval kázání na neděle a svátky druhého nejvýznamnějšího okruhu liturgického roku, doby adventní a vánoční. Vznikl tak soubor teologicko-filozofických esejů, nabízejících porozumění duchovnímu smyslu biblických příběhů o očekávání a příchodu spasitele, o lidské touze po naději a radosti v temných dobách a o Boží odpovědi.