Viola Fischerová Poradie kníh

The McCarthy-era witch hunts marked the culmination of an anticommunist crusade launched after the First World War. With Bolshevism triumphant in Russia and public discontent shaking the United States, conservatives at every level of government and business created a network dedicated to sweeping away the "spider web" of radicalism they saw threatening the nation. In this groundbreaking study, Nick Fischer shines a light on right-wing activities during the interwar period. Conservatives, eager to dispel communism's appeal to the working class, railed against a supposed Soviet-directed conspiracy composed of socialists, trade unions, peace and civil liberties groups, feminists, liberals, aliens, and Jews. Their rhetoric and power made for devastating weapons in their systematic war for control of the country against progressive causes. But, as Fischer shows, the term spider web far more accurately described the anticommunist movement than it did the makeup and operations of international communism. Fischer details how anticommunist myths and propaganda influenced mainstream politics in America, and how its ongoing efforts paved the way for the McCarthyite Fifties--and augured the conservative backlash that would one day transform American politics.

„Každý večer, keď myslím na svojich drahých, ktorí už nežijú, si hovorím: Ako si to mohla prežiť? Sama neviem. Bolo to naozaj iba o šťastí a náhode.“ To sú slová Violy Fischerovej, ženy, ktorá prežila Mengeleho pokusy, štyri koncentračné tábory a nakoniec nacistom utiekla. Tá hrozná doba stvorila množstvo príbehov. Príbehov o odvahe, statočnosti, láskavosti a obetovaní sa, ale aj o zlobe, podlosti a obludnom ponižovaní iných ľudských bytostí. Príbeh Violy Fischerovej je však výnimočný. Ona totiž okrem toho, že prežila peklo táborov smrti a našla v sebe silu na riskantný útek, dokázala ešte niečo. Vďaka nej chytili brutálnu dozorkyňu z Birkenau. Po vojne sa náhodou stretla so svojou veľkou láskou. Mužom, o ktorom roky nevedela, či ešte žije. Ale nakoniec sa vydala za niekoho iného. Rytiera. Skutočného novodobého rytiera, ktorý získal toto vyznamenanie od francúzskeho prezidenta za statočnosť v boji na strane Spojencov. Viola Fischerová po rokoch zverila svoje spomienky reportérke Veronike Homolovej Tóthovej. Táto kniha zaznamenáva jej osud i osudy iných ľudí, ktoré by nemali upadnúť do zabudnutia.

Souborné vydání tří posledních básnických knih básnířky Violy Fischerové (1935–2010) doplněné o nedokončenou sbírku Hrana. Předkonec (2007), Písečné dítě (2007), Domek na vinici (2009) spolu s Hranou představují v úplnosti silné a překvapivé pozdní tvůrčí období jedné z nejvýznamnějších českých básnických osobností posledních desetiletí.

První ze dvou rukopisů pro děti z pozůstalosti mimořádné básnířky Violy Fischerové. Autorka vypráví nepatrnou epizodu v životě kočky Mňauky, která se v den, kdy poprvé napadne sníh, vydá ven na zahradu… Toho rána se kočce Mňauce přihodilo hned několik podivných věcí. Začalo to tím, že si na mamince, která připravovala dětem do školy svačinu, ne a ne vymňaukat, aby jí konečně otevřela a pustila ven do zahrady. A když se jí pak podařilo najít ve sklepě pootevřené okýnko, kterým prolezla, nestačila se divit… Autorka v drobném příběhu utváří podivuhodně komplexní svět: lidí i zvířat, tepla i zimy, malých a velkých… Ilustrační doprovod k půvabnému vyprávění vytvořila renomovaná výtvarnice Barbora Šlapetová.

Poslední ze dvou rukopisů pro děti z pozůstalosti mimořádné básnířky Violy Fischerové. Před dvěma lety se rozhodla dětem vysvětlit, jak si mohou vybudovat občanskou společnost a na vtipném příběhu zlého domácího a smutných nájemníků se jí to skvěle podařilo. Není nic smutnějšího než šedivý oprýskaný městský činžák s obyvateli, kteří se na sebe nikdy ani neusmějí. Dům z našeho příběhu byl také smutný - až do té doby, než se v parku našla opuštěná Bělinka. Babička ze smutného domu si ji vzala k sobě a od té doby se v domě začaly dít věci…

Básnická sbírka Violy Fischerové. „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“ – Viola Fisherová

Člověk se může setkat s bytostí, do níž se nelze nezamilovat. A ona se zamiluje do vás. Pak nehraje roli, je-li to muž, žena, chlapec nebo dívka, ani kdy, v kterém životním období se tak stane. Láska si hloubí své vlastní řečiště, žije svůj jedinečný, neopakovatelný příběh. Nová sbírka Violy Fischerové (1935) Písečné dítě je právě takovým básnickým svědectvím o milostném přátelství. O milostném přátelství dvou žen.

Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.

Řada směšných, ale i dramatických příběhů líčí vývoj malého štěněte k psu partnerovi, který se v dospělosti vrhne za Dorotkou do rozbouřených mořských vln. Co je na příbězích Dorotky a Ukšuka fascinující, je jejich hmatatelná reálnost, která neobyčejně sugestivně otvírá čtenářům svět dítěte a psa. Knížka sleduje na celé řadě komických i vážných příběhů vývoj psa od štěněte k dospělosti. Především jde ale o možnost komunikace mezi dítětem a psem, o jejím utváření, neboť jak říká moudrá Tara, černá psice s bílou hlavou, která jediná umí mluvit: „Má–li být pes k dítěti, jak se žádá, musí být i dítě k psovi. A nejen tak, že se pes naučí rozumět dítěti, ale i naopak.“Dorotka touží po psovi, kterého jí rodiče odpírají. Když jí tatínek při jiné příležitosti vyloží, že člověk, který něco opravdu chce, se o to musí snažit ze všech sil a leccos tomu třeba i obětovat, Dorotka ho vezme za slovo a založí si Spořitelnu přání. Od toho dne plní vzorně všechny povinnosti i úkoly. Na oslavě svých desátých narozenin vysype z pytlíku svá sebraná přání, které je vlastně jenom jedno. Ještě nenarozené štěnátko, které jí Tara slíbila. Od Tary se čtenář doví, jak v nebi u psů, je nejdřív jen neurčité „pejsko“, z kterého se teprve v předškolce vychovávají různé druhy psů, ale taky to, jak přišel pes na svět a různé zvěsti o tom, jak se k sobě dostali člověk a pes.