Viola Fischerová Poradie kníh

„Každý večer, keď myslím na svojich drahých, ktorí už nežijú, si hovorím: Ako si to mohla prežiť? Sama neviem. Bolo to naozaj iba o šťastí a náhode.“ To sú slová Violy Fischerovej, ženy, ktorá prežila Mengeleho pokusy, štyri koncentračné tábory a nakoniec nacistom utiekla. Tá hrozná doba stvorila množstvo príbehov. Príbehov o odvahe, statočnosti, láskavosti a obetovaní sa, ale aj o zlobe, podlosti a obludnom ponižovaní iných ľudských bytostí. Príbeh Violy Fischerovej je však výnimočný. Ona totiž okrem toho, že prežila peklo táborov smrti a našla v sebe silu na riskantný útek, dokázala ešte niečo. Vďaka nej chytili brutálnu dozorkyňu z Birkenau. Po vojne sa náhodou stretla so svojou veľkou láskou. Mužom, o ktorom roky nevedela, či ešte žije. Ale nakoniec sa vydala za niekoho iného. Rytiera. Skutočného novodobého rytiera, ktorý získal toto vyznamenanie od francúzskeho prezidenta za statočnosť v boji na strane Spojencov. Viola Fischerová po rokoch zverila svoje spomienky reportérke Veronike Homolovej Tóthovej. Táto kniha zaznamenáva jej osud i osudy iných ľudí, ktoré by nemali upadnúť do zabudnutia.

Souborné vydání tří posledních básnických knih básnířky Violy Fischerové (1935–2010) doplněné o nedokončenou sbírku Hrana. Předkonec (2007), Písečné dítě (2007), Domek na vinici (2009) spolu s Hranou představují v úplnosti silné a překvapivé pozdní tvůrčí období jedné z nejvýznamnějších českých básnických osobností posledních desetiletí.

První ze dvou rukopisů pro děti z pozůstalosti mimořádné básnířky Violy Fischerové. Autorka vypráví nepatrnou epizodu v životě kočky Mňauky, která se v den, kdy poprvé napadne sníh, vydá ven na zahradu… Toho rána se kočce Mňauce přihodilo hned několik podivných věcí. Začalo to tím, že si na mamince, která připravovala dětem do školy svačinu, ne a ne vymňaukat, aby jí konečně otevřela a pustila ven do zahrady. A když se jí pak podařilo najít ve sklepě pootevřené okýnko, kterým prolezla, nestačila se divit… Autorka v drobném příběhu utváří podivuhodně komplexní svět: lidí i zvířat, tepla i zimy, malých a velkých… Ilustrační doprovod k půvabnému vyprávění vytvořila renomovaná výtvarnice Barbora Šlapetová.

Poslední ze dvou rukopisů pro děti z pozůstalosti mimořádné básnířky Violy Fischerové. Před dvěma lety se rozhodla dětem vysvětlit, jak si mohou vybudovat občanskou společnost a na vtipném příběhu zlého domácího a smutných nájemníků se jí to skvěle podařilo. Není nic smutnějšího než šedivý oprýskaný městský činžák s obyvateli, kteří se na sebe nikdy ani neusmějí. Dům z našeho příběhu byl také smutný - až do té doby, než se v parku našla opuštěná Bělinka. Babička ze smutného domu si ji vzala k sobě a od té doby se v domě začaly dít věci…

Básnická sbírka Violy Fischerové. „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“ – Viola Fisherová

Člověk se může setkat s bytostí, do níž se nelze nezamilovat. A ona se zamiluje do vás. Pak nehraje roli, je-li to muž, žena, chlapec nebo dívka, ani kdy, v kterém životním období se tak stane. Láska si hloubí své vlastní řečiště, žije svůj jedinečný, neopakovatelný příběh. Nová sbírka Violy Fischerové (1935) Písečné dítě je právě takovým básnickým svědectvím o milostném přátelství. O milostném přátelství dvou žen.

Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.

Řada směšných, ale i dramatických příběhů líčí vývoj malého štěněte k psu partnerovi, který se v dospělosti vrhne za Dorotkou do rozbouřených mořských vln. Co je na příbězích Dorotky a Ukšuka fascinující, je jejich hmatatelná reálnost, která neobyčejně sugestivně otvírá čtenářům svět dítěte a psa. Knížka sleduje na celé řadě komických i vážných příběhů vývoj psa od štěněte k dospělosti. Především jde ale o možnost komunikace mezi dítětem a psem, o jejím utváření, neboť jak říká moudrá Tara, černá psice s bílou hlavou, která jediná umí mluvit: „Má–li být pes k dítěti, jak se žádá, musí být i dítě k psovi. A nejen tak, že se pes naučí rozumět dítěti, ale i naopak.“Dorotka touží po psovi, kterého jí rodiče odpírají. Když jí tatínek při jiné příležitosti vyloží, že člověk, který něco opravdu chce, se o to musí snažit ze všech sil a leccos tomu třeba i obětovat, Dorotka ho vezme za slovo a založí si Spořitelnu přání. Od toho dne plní vzorně všechny povinnosti i úkoly. Na oslavě svých desátých narozenin vysype z pytlíku svá sebraná přání, které je vlastně jenom jedno. Ještě nenarozené štěnátko, které jí Tara slíbila. Od Tary se čtenář doví, jak v nebi u psů, je nejdřív jen neurčité „pejsko“, z kterého se teprve v předškolce vychovávají různé druhy psů, ale taky to, jak přišel pes na svět a různé zvěsti o tom, jak se k sobě dostali člověk a pes.

Všichni občas míváme dlouhou chvíli zejména když onemocníme, a najednou se nám venkovní prostor her uzavře a s ním i tajemství, setkávání a zábava... Nudíme se tak, že očima skoro posunujeme ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. Jaké štěstí měl nemocný Jakub, když se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila zničehonic se vysoukala z hodin a jak uměla vyprávět! Pohádky nás zavedou do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku. Příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění. A tak moc držíme palce malému lvovi Eduardovi, aby se naučil hrát na kytaru jako koncertní mistr, anebo panence Serafínce, aby našla svoji Dorotku a ztracený domov. A každý z nás určitě zná nějaké papejše, kteří nás neustále pokoušejí k nepravostem... Vyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších pohádkových končin...