Poslední autorovo dílo. Pět kapitol této knihy, v níž přítel Franze Kafky a vůdčí osobnost pražských německy píšících autorů vypráví a vzpomíná, výrazně přesahuje běžnou hranici memoárové literatury a stává se svéráznou literárně historickou prací. Je to kniha poutavá a zároveň faktograficky, tak bohatá, že pro české čtenáře zůstává neocenitelným průvodcem pro pražské německé literatuře. V Pražském kruhu plasticky ožívají lidské a literární osudy nejen nejznámějších protagonistů (Kafka, Werfel, Rilke, Brod), ale i osobností tří, čtyř předcházejících generací (od Marie von Ebner-Eschenbach až po H. Saluse, F. Adlera, V. Hadwigera, P. Leppina a O. Wienera). Brodovu knihu uvádí studie jednoho z našich největších znalců pražské německé literatury prof. Eduarda Goldstückera, který měl příležitost se s autorem Pražského kruhu osobně poznat.... celý text
Ačkoliv bývá Christine Lavantová (1915–1973) řazena do magického čtyřlístku velkých rakouských básnířek vedle Ilse Aichingerové, Ingeborg Bachmannové a Friederike Mayröckerové, není u nás nikterak známá, nic z její tvorby zatím v češtině knižně nevyšlo. Její básně jsou fascinující a provokativní, přitom formálně vytříbené. Na pozadí obrazů venkovského prostředí rozehrává svůj rafinovaný osobní spor s Bohem, se ztracenou láskou, se světem, v němž trpí a strádá.
Sidonie Nádherná žije v povědomí české i evropské kulturní veřejnosti jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka a "nevěsta před Bohem" Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Alena Wagnerová ji ve své knize představuje jako neobyčejně zajímavou osobnost, jejíž život hluboce poznamenaly všechny proměny a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu - od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistictickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do exilu po komunistickém převratu v roce 1948 do Anglie, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá.
Výbor z díla jednoho z nejvýraznějších německých básníků druhé poloviny 20. století Güntera Eicha, jehož znepokojivě úsporné verše svou gnómičností místy připomínají japonské haiku, staví tentokrát především na jeho prazvláštních prozaických nonsensových textech, jež autor nazývá „krtky“ a jež jsou jakousi moderní a přitom duchaplnou a svéráznou obdobou básní v próze. Tyto texty doprovodí výběr z dosud nepřeložených Eichových básní zejména z pozdního období jeho tvorby.
The publication of Victor Klemperer's secret diaries brings to light one of
the most extraordinary documents of the Nazi period. In its cool, lucid style
and power of observation, said The New York Times, it is the best written,
most evocative, most observant record of daily life in the Third Reich. I Will
Bear Witness is a work of literature as well as a revelation of the day-by-day
horror of the Nazi years. A Dresden Jew, a veteran of World War I, a man of
letters and historian of great sophistication, Klemperer recognized the danger
of Hitler as early as 1933. His diaries, written in secrecy, provide a vivid
account of everyday life in Hitler's Germany. What makes this book so
remarkable, aside from its literary distinction, is Klemperer's preoccupation
with the thoughts and actions of ordinary Germans: Berger the greengrocer, who
was given Klemperer's house (anti-Hitlerist, but of course pleased at the good
exchange), the fishmonger, the baker, the much-visited dentist. All offer
their thoughts and theories on the progress of the war: Will England hold out?
Who listens to Goebbels? How much longer will it last? This symphony of voices
is ordered by the brilliant, grumbling Klemperer, struggling to complete his
work on eighteenth-century France while documenting the ever- tightening Nazi
grip. He loses first his professorship and then his car, his phone, his house,
even his typewriter, and is forced to move into a Jews' House (the last step
before the camps), put his cat to death (Jews may not own pets), and suffer
countless other indignities. Despite the danger his diaries would pose if
discovered, Klemperer sees it as his duty to record events. I continue to
write, he notes in 1941 after a terrifying run-in with the police. This is my
heroics. I want to bear witness, precise witness, until the very end. When a
neighbor remarks that, in his isolation, Klemperer will not be able to cover
the main events of the war, he writes: It's not the big things that are
important, but the everyday life of tyranny, which may be forgotten. A
thousand mosquito bites are worse than a blow on the head. I observe, I note,
the mosquito bites. This book covers the years from 1933 to 1941. Volume Two,
from 1941 to 1945, will be published in 1999.
Trinásťročná Anna Franková sa spolu s rodinou počas druhej svetovej vojny dva roky ukrývala v zadnej časti jednej budovy v Amsterdame. Tesne pred koncom vojny však padla za obeť nacistickému režimu. Anna si zapisovala udalosti od 12. júna 1942 do 1. augusta 1944 a zaznamenala všetko, čo sa okolo nej dialo, aj jednotlivé dni v úkryte.
Keď v marci 1944 v Oranžskom rádiu počula výzvu občanom, aby poskytli svoje zápisky do zbierky na historické účely, svoje poznámky začala prepisovať do knižnej podoby. Stihla prepísať podstatnú časť pôvodných listov. Zápisky sa končia textom, ktorý Anna zaznamenala iba pár dní pred tým, ako ju aj jej rodinu našli vojaci a odvliekli do koncentračného tábora. Zápisky sa však zachovali a po vojne sa o ich knižné vydanie zaslúžil Annin otec Otto Frank, ktorý jediný vojnu prežil.
Friederike Brion, Charlotte Buff, Lili Schönemann, Charlotte von Stein, Christiane Vulpius, Minchen Herzlieb, Bettine von Arnim, Marianne von Willemer und Ulrike Levetzow, neun Frauen um Goethe, lösen sich aus dem übermächtigen Schatten des Dichters und gewinnen eigene Kontur – auch wenn das Leben der meisten, zumindest für die Zeit ihrer Beziehung zu Goethe, allein aus seiner Sicht kenntlich wird. Verbürgte Quellen erlauben jedoch, ihre Lebenswege nachzuzeichnen, ohne Voyeurismus oder moralisierendes Urteil.
Tři autorovy kratší prózy ze šedesátých let spojuje téma trýznivého prožitku lidského údělu. V novele Ungenach (1968) zpracovává motiv dědictví, který o téměř dvacet let později rozvinul ve svém vrcholném románu Vyhlazení. Ve světě zachváceném rozpadem se mladý hrdina v konfrontaci s minulostí pokouší vypořádat se s rozvolňováním hodnot.
V rané próze Amras (1964) se dva bratři na krátkou dobu po sebevraždě rodičů ocitají na hranici života a smrti. Bernhard zde kombinuje vyprávění s prvky deníku, útržky korespondence a aforismy; vše má jen podobu fragmentu, protože svět se pro oba bratry rozpadl.
Také závěrečné Moušlování (1969) je zprávou o zraněném životě a o jednotvárnosti lidské existence. Čtyři muži se po léta scházejí v hospodě u karet. Ale jednoho večera je zvyk porušen, protože jeden z hráčů se už nedokáže ke hře dostavit. Na jediné situaci Bernhard ukazuje, jak se konvence a všední očekávání pod tíhou a tlakem nevypočitatelné skutečnosti rozpadají, jak se z norem, z nichž se skládá život, náhle bez pravidel rodí katastrofa.
Soubor vyšel v roce 2000 pod názvem Tři novely.
