Kniha esejů o vztahu Bedřicha Smetany k rostoucímu národnímu nacionalismu, zájmu o historii i víře v neomezený pokrok, tak charakteristický v jeho hudbě.
Devatenácté století, období rostoucího nacionalismu, prohlubujícího se zájmu o historii a neochvějné víry v pokrok, se v hudební oblasti téměř vždy spojí s osobností Bedřicha Smetany a přívlastkem zakladatel české národní hudby. Jak tomu však bylo v jeho době, jaký byl Smetanův poměr k soudobým proudům českým a evropským, to je předmětem několika sond, které představují kapitoly této knihy.
Součástí „našeho“ společného rakouského státu byl také nemalý kus Itálie. Ani poté, kdy se valná část jižních provincií připojila ke sjednocenému Italskému království, četné vztahy a vazby nezanikly. Spojení ve společném státě nemohlo pochopitelně nepoznamenat také české země. Vedle tradičních kontaktů zprostředkovaných umělci, řemeslníky či obchodníky, zanechalo své stopy v severní Itálii i nemálo Čechů ve státních službách a v armádě. S velkou pozorností byl v Čechách sledován i boj za italské sjednocení – risorgimento. Ještě větší roli v kultuře střední Evropy sehrála duchovní či ideální „naše Itálie“. Obyvatelé českých zemí 19. století tu navazovali na staletími formované představy, ideály či stereotypy o přitažlivé mediteránní kultuře, stále obnovované četnými studijními i soukromými cestami umělců, vědců, učitelů i stále sílícího proudu novodobých turistů. Samostatnou kapitolu pak představuje přítomnost stále aktualizovaného repertoáru italské opery a role italské hudby ve středoevropské kultuře. Ideální „naše Itálie“ byla tedy přítomna v hlavách české společnosti 19. století vlastně neustále a někdy i nevědomky. A právě to přibližuje v téměř čtyřech desítkách příspěvků tento sborník.
