Pavel Halík Knihy

Das Buch des weltweit renommierten norwegischen Historikers und Theoretikers der Architektur versucht in einer für Fachleute wie Laien zugänglichen Form, die Bedingungen und Ursachen für die Lage, Entstehung und Gestalt von Städten zu ergründen. Es analysiert das gesamte System von Umständen, die die jahrhundertealte Entwicklung des städtischen Organismus begleiten, und scheut sich nicht, philosophische und ethische Fragen zu erörtern, die mit Städten als Wohnorten des Menschen verbunden sind. Die theoretischen Grundlagen werden anhand der Analyse dreier Städte – Rom, Prag und Khartum – veranschaulicht, die in ihrer urbanistischen und architektonischen Erscheinung unterschiedlich sind. Besonders der Abschnitt über Prag ist ein Meisterwerk des synthetischen Blicks des Autors, der auch die brisante Frage der Berechtigung des Wohnungsbaus in Prag im Hinblick auf dessen Beziehung zum Geist des Ortes behandelt. Die über dreihundert schwarz-weißen Fotografien verdeutlichen einige komplexere Passagen des Buches.

Dějiny umění 12 jsou zatím posledním svazkem řady Dějiny umění, vydávané postupně v Knižním klubu. Tento díl je původní prací českých odborníků na současné výtvarné umění, teoretiků, kunsthistoriků, publicistů i umělců. Ti se pokusili v 10 kapitolách, rozdělených především podle jednotlivých výtvarných oborů, zachytit proměny výtvarné scény od 60. let až do současnosti a jejich sociální, politické a technologické aspekty. Přestože pro moderní umění je typické právě stírání hranic mezi jednotlivými obory a odklon od jejich klasických premis, experimentování na poli technik a materiálů, tradiční dělení výtvarných oborů zůstává často jediným vodítkem ve složitém labyrintu postmoderny a jejího dopadu na životní styl či vnímání uměleckých i jiných souvislostí. Dějiny umění 12 jsou pokusem o vystižení sučasných tendencí a směrů, o zachycení oblastí, jimiž se ještě nedávno teorie výtvarného umění vůbec nezabývaly - například elektronickými médii a jejich dopadem, reklamou jako formou uměleckého vyjádření či tvorbu inspirovanou velkoměstským folklórem, jakou je třeba graffiti. Dvanáctý díl Dějin umění se od předchozích jedenácti neodlišuje jen tím, že vznikal kompletně jako původní práce českých autorů, ale i tím, že představuje první pokus o komplexní zachycení dynamické a proměnlivé tváře umělecké scény posledních desetiletí.

Obsahem knihy je téma vztahu mezi architekturou a městským prostředím a jejich vzájemnou dynamikou. Města se v historickém vývoji postupně mění, ale zároveň si uchovávají podstatné znaky, svou identitu. Architektura hraje důležitou úlohu, co se týká jejich jedinečného charakteru, podobně jako krajina, v níž leží. V novější době převládl nad architekturou urbanistický koncept, který ji načas téměř potlačil. Že může být rovnocenným východiskem urbanistického přístupu, ukazuje první kapitola knihy, zabývající se urbanistickou scénou (P. Halík). Následující kapitola studuje město jako kulturní fenomén, který je podrobován nepřetržitým tlakům a zásahům, s nimiž se vyrovnává a chrání svůj charakter (P. Kratochvíl). V kapitole Řeč architektury se její autor (O. Nový) snaží definovat elementy městské struktury a jejich trvalý význam v historii stavby měst. Závěrečná kapitola (P. Kratochvíl) je věnována aktuálnímu problému nové architektury v historickém prostředí.

V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka. Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 - 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení - a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů.

V knize dokumentuje česká fotografka prostředí, v němž žila sovětská okupační vojska před jejich návratem domů v roce 1991. Text Pavel Halík, Michael Kocáb, Jindřich Pecka. (1990-1991)