Jan Boněk Knihy

Praha a především Pražský Hrad se na konci 16. století staly evropským centrem nejen okultních věd, astrologie a alchymie, ale hlavně mezinárodní politiky, vědeckého bádání astronomů, lékařů a botaniků. Vůbec první hlavní město monarchie k sobě přitahovalo i nejslavnější umělce své doby : malíře, grafiky, sochaře i hudebníky. I když to bylo velmi krátké období, trvalo všeho všudy necelých 37 let, přesto se zapsalo do dějin evropské kultury zlatým písmem. Na začátku té hvězdné doby stál jediný muž. Snílek, samorostlý badatel, sběratel umění i přírodních zvláštností, velký podporovatel všeho tajemného ve světě kolem nás a hlavně mecenáš každého, kdo mohl rozšířit jeho poznání světa, císař Svaté říše římské, král český a uherský Rudolf II.

Město, které již víc než sto let neexistuje, a přitom bývalo jedním z nejvýznamnějších a dozajista také nejstarších středisek židovského etnika v Evropě. Podle legendy sem zamířili Izraelité po zboření legendárního Jeruzalémského chrámu, aby se stalo jejich Matičkou Prahou, Městem a Matkou v Izraeli. Od 16. století zjednodušeně židovské ghetto, které se v polovině 19. století změnilo na pátou městskou čtvrť. Na počest císaře Josefa II. byla pojmenována Josefov, z něhož se ve finále vyklubalo útočiště pražské chudiny.

Počátkem 20. století se v Praze přihodilo cosi výjimečného. Tehdy opěvovaný i zatracovaný kubismus, každopádně poslední vážně míněný moderní umělecký směr, zde utvořil svébytný proud. Mezi léty 1900 a 1914 se totiž domů vrátila řada talentovaných studentů z Vídně, ale i mladí umělci, kteří načerpali zkušenosti v Mnichově nebo Paříži. Obdivovali kubismus jako zcela nový pohled na svět i život, inspiraci jim poskytly spřízněné duše jako Pablo Picasso nebo Georges Braque. Zároveň hledali nové cesty, aby se oprostili od zbožné úcty vůči dosavadním tuzemským vzorům. Jejich avantgardní tvořivost se promítala nejen ve výtvarných dílech, ale rovněž v nábytku či užitém umění. Navíc hrstka odvážlivců přenesla slovník kubistických kompozic i do jazyka architektury. K nejvýraznějším osobnostem patřili Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman. Přestože jejich kubistické okouzlení trvalo jen krátce, vzniklo v Praze téměř padesát výjimečných staveb v kubistickém duchu. Tvůrci je navíc dokázali překvapivým způsobem začlenit do historického kontextu města, do ucelené řady stavebních slohů, které určují neopakovatelný genius loci ulic a náměstí. Většina z těch domů stojí dodnes a přitahuje zaslouženou pozornost. Pražská kubistická architektura je neopakovatelný umělecký fenomén evropského významu, symbol moderní doby.

Kniha o dobrodružství, které se skrývá pod slovem egyptologie a je spojeno s objevy, jimiž naši archeologové jedinečným způsobem obohatili poznání starého Egypta. Je a zároveň tak trochu není o Miroslavu Vernerovi (1941), legendě české a světové archeologie. Bez jeho odborných znalostí, které se rozbíhají do mnoha oborů, ale také osobní odvahy, vytrvalosti a schopnosti vyjednávat by dnes česká egyptologie byla už dávno minulostí. Právě on byl totiž Univerzitě Karlově několik let jediným nositelem oboru, který byl určen ke zrušení. Přesto se mu podařilo vybudovat ústav s vynikající mezinárodní pověstí a v Egyptě získat archeologickou koncesi, která patří mezi nejvýznamnější.

Sarajevo, hlavní město Bosny a Hercegoviny, ležící na březích říčky Miljacky, fascinovalo Čechy od 19. století. Město okouzlovalo evropským Orientem, úzkými uličkami provoněnými kávou, zvláštní architekturou a krásnými dívkami, jejichž rysy byly formovány staletími míchání ras a národů. Kniha vypráví příběh Karela Paříka, Čecha, který se do Sarajeva dostal na konci 19. století, po okupaci Bosny rakousko-uherskou armádou. Pocházel z malé vesničky nedaleko Jičína a byl absolventem vídeňské Akademie výtvarných umění. V mimořádné době, která přála mladým talentům, se Pařík stal architektem a Sarajevo se mu stalo druhým domovem. Jeho dílem jsou významné sarajevské budovy, jako Národní divadlo, Zemská banka, Zemské muzeum, Aškenázská synagoga a katolická katedrála. Ačkoliv Karel Pařík patřil k předním evropským architektům, jeho jméno bylo po dlouhá desetiletí zapomenuto. Tato kniha přispívá k obnovení paměti na tuto výjimečnou osobnost.

Bohatě ilustrovaná kniha se v úvodu podrobně zabývá významem královské korunovace a průběhem tohoto obřadu, korunovačním řádem i osudem klenotů v dějinách - až do doby první republiky. Další část textu tvoří podrobný popis jednotlivých insignií, kdy v centru zájmu autora je především česká královská koruna, ale i ostatní součásti královského souboru (žezlo, královské jablko, pouzdro na svatováclavskou korunu a svatováclavský meč). Další oddíl knihy (sepsaný druhým autorem) tvoří esoterická úvaha a výklad skrytého poselství svatováclavské koruny a symbolika jejích jednotlivých drahokamů. Při tomto líčení autor vychází z obrazu české krajiny a raných dějiny země, obrací se k tajemství svatého grálu, jehož osud spojuje s osudem sv. Václava. I závěrečná kapitola nazvaná "Cesta králů" se vrací ke korunovačnímu obřadu jako obřadu iniciačnímu a královskou korunu pojímá jako jeho přímé vyjádření. - Kromě ilustrací a fotografií je kniha ještě v závěru doplněna bibliografií a abecedním rejstříkem.

Alfons Mucha, procházející Paříží, byl obklopen obdivem a uznáním. Jeho ateliér se stal centrem kulturního života na přelomu 19. a 20. století, kde se scházely osobnosti jako Sarah Bernhardtová a bratři Lumiérové. Mezi jeho časté návštěvníky patřil mystik Camille Flammarion, s nímž diskutoval o mimosmyslovém vnímání a automatickém psaní. Přestože byl bohatý a uznávaný, cítil nespokojenost a hledal smysl svého umění. V roce 1910 se vrátil do Prahy s cílem sloužit vlasti, avšak jeho návrh na výzdobu Reprezentačního domu byl odmítnut pražskou kulturní veřejností, která jeho talent vnímala jako překážku. Mucha se však nevzdal a v Primátorském salonku představil své nejvýznamnější dílo, Slovanskou epopej. Tato dvacetidílná série se stala jeho triumfem, ale i prohrou, když Josef Čapek ironicky poznamenal: „Kam s ní?“ Dnes je Mucha považován za fenomén, přičemž jeho vitráž v katedrále sv. Víta, ohrožená odstraněním, se stala jedním z nejcennějších uměleckých pokladů. V závěru svého života zažil Mucha jak pocty, tak i propady, ale byl si vědom, že jeho dílo zůstane zapsáno v dějinách umění.

Vladimír Komárek (1928-2002) byl výjimečnou osobností českého výtvarného umění 20. století. Jeho obrazy patří do zlaté pokladnice českého umění, ale zůstává v paměti také jako skvělý a nezapomenutelný vypravěč. Přesto trpěl tím, že se plně soustředil na své malířské dílo, kterému věnoval většinu sil. Chvíle s posluchači bral jako příjemné rozptýlení po vyčerpávající práci. V ateliéru měl rád návštěvy, ale když se u jeho domu začaly střídat autobusy turistů, musel umístit k vchodu výzvu JEN KRÁTKÁ NÁVŠTĚVA POTĚŠÍ. Majitelé jeho děl tvrdí, že vytvářejí oázu pohody a nutí k přemýšlení o složitostech života. Komárek je pravděpodobně jediným malířem, který měl vlastní časopis, vydávaný jeho přáteli na Semilsku pod názvem OKNO. Vydáno bylo pouze 13 čísel, než byl v roce 1981 zakázán, a dnes patří mezi vzácná svědectví jeho popularity. Jedním z mála lidí, kterým věnoval pozornost, byl básník Jaroslav Seifert. Jeho básně si vážil víc než jakéhokoli jiného ocenění, protože musí vycházet ze srdce. Součástí publikace je originální DVD s exkluzivním rozhovorem s Komárkem z roku 2001 a básní Jaroslava Seiferta U malíře Vladimíra Komárka, kterou recituje Jan Kačer.

La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci. O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma. Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko. -

I když s tím osobně nesouhlasí, je prof. PhDr. Miroslav Verner, DrSc. legendou české egyptologie. Bez jeho odborných znalostí, které se rozbíhají do mnoha oborů, ale také bez jeho odvahy, vytrvalosti a schopnosti vyjednávat by dnes česká egyptologie zřejmě už dávno byla minulostí. Několik let byl totiž na Univerzitě Karlově jediným nositelem oboru, který byl určen ke zrušení. Přesto se mu podařilo vybudovat ústav s mezinárodní pověstí a udržet v Egyptě archeologickou koncesi, kterou nám závidí nejvýznamnější egyptologická pracoviště světa. Miroslav Verner je hostujícím profesorem na řadě zahraničních univerzit, čestným členem mnoha archeologických ústavů a členem výborů mezinárodních egyptologických organizací. Na cestu do světa egyptologie vypravil i řadu svých studentů. 40 let v Egyptě není kniha vzpomínek nebo memoárů jednoho vědce. Je to příběh a zároveň dobrodružství, které se skrývá pod termínem egyptologie; přesněji řečeno česká egyptologie a její postavení ve světě. Objevy, jimiž naši egyptologové obohatili poznání starého Egypta, jsou totiž nezastupitelné. Výpravnou knihu doplňuje dvě stě padesát většinou barevných a poprvé publikovaných fotografií.