Rostislav Brzobohatý Knihy

Kniha podává chronologický přehled o geologické minulosti našeho území od prekambria, před více než 600 miliony let, až do geologické přítomnosti ve čtvrtohorách. Jednotlivé kapitoly obsahují obecnou charakteristiku daného období (polohu kontinentů, procesy vrásnění, stupeň vývoje fauny a flory), která je ilustrována na konkrétních oblastech v ČR, v nichž se čtenář seznámí s geologickými zajímavostmi a význačnými nálezy zkamenělin a nerostů. Text doplňují kresby geologických profilů a struktur a fotografie terénních útvarů, zkamenělin a minerálů.

Oběma, Arlettě Omérové i Marcelu Wachterovi, znělo v uších škrábání, se kterým za nimi zapadla tajná dvířka. Svoboda nebo smrt! Jiná možnost jim nezbývala. Pronásledovali je a chtěli je zabít. Nyní stáli těsně vedle sebe v úplné tmě a očekávali, co s nimi bude. Nebylo zde místo pro hrdiny ani pro slávu, zůstával jenom strach z věcí příštích...

Nevěděl jsem, která ze tří čarodějných sester mě uhodila do zad. Každopádně mě zasáhla takovou silou, že jsem přepadl dopředu a nebylo zde nic, čeho bych se mohl zachytit. Padl jsem do jednoho z těch hrozivých bahnitých trychtýřů. Přitom mi ještě zněl v uších výkřik malé Julie, když se její věty "Chce mě zabít! Moje matka mě chce zabít!" vznesly jako hejno krkavců nad bažinou. Potom se nade mnou zavřela voda. Nebyla to průzračná zurčíčí nádherná voda, kterou jsem jinak vychutnával v parných létech, ale odporně kalná, mazlavá břečka potažená řasami a příšerně studená. páchla hnijícími zbytky rostlin a větví, žábami a pulci. Se vším jsem se vyrovnal. Objevily se jiné věci, které mi zatraceně vadily...

"Jak se jmenujete?" zeptal se státní návladní. Byl to korpulentní muž s pleší a brýlemi s tlustými skly zasazenými do obrouček z rohoviny. Oči skryté za nimi viditelně prahly po senzaci. "To přece víte, Attorney." McCloud se potměšile usmál. "Chci to však slyšel od vás." žena přikývla. "Jmenuji se Lorna Delaneyová." "Proč jste to neřekla hned?" Uvolnil se a pohodlně se opřel v křesle. Z této bezpečné polohy pronesl příští větu. "Lorno Delaneyová, žaluji vás z úkladné vraždy vašeho manžela Daniela Delaneye." V soudní síni nastalo ticho. Někdo tlumeně zakašlal. Oči přítomných se upřely na Lornu Delaneyovou, vražedkyni - a okouzlující ženu.

Měřila jenom půl metru. Nahá, nádherná – a smrtící! Stvořil ji ďáblem posedlý vědec a tím se naplnil jeden tíživý sen. Avšak učedník pekla těžce pykal za svou smělost. Zničil jej smrtící polibek mandragory. Ona ale zesílila, neboť svět byl plný lidí a polibky mandragory rozsévaly šílenství i smrt. Takový osud čekal muže, za nímž se bez ustání hnala. Tím mužem jsem byl já…

Tessy, čarodějka z diskotéky je zpěvačkou, kterou by každý chtěl mít. Vystupuje večer co večer v hale se svojí skupinou Tessy a Monsters, její show je dráždivá, lechtivá s absencí skoro všeho oděvu na dívčině těle… Jako rekvizita jí slouží rakev, která však skrývá hrozivé překvapení…

Právě čtyři muži mají v této temné noci padnout za oběť katovu meči. Tak si to přála paní. A co si paní přála, kat vyplnil.. Muži věděli, že musí zemřít. Poslední dny před smrtí trávili přikováni ve vězení a neuvěřitelně trpěli. Smrt pro ně znamenala vysvobození.

„Jeď pryč, Sinclaire! Odjeď, jestli ji chceš ještě někdy vidět živou! Odjeď!" Musel jsem si pořádně odkašlat, než jsem se zmohl na slovo. Zavolání mě doslova šokovalo, překvapilo a připravilo mě o toužebně očekávanou večerní pohodu. „Koho bych měl ještě někdy vidět živého?" „Tu maličkou s černými vlasy!" Hlas na druhém konci se nemilosrdně vysmíval. „Takových znám, pane Neznámý!" „Ale jenom jedna z nich se jmenuje Glenda Perkinsová!"

Příšerný obraz! Lady Sarah Vězela v podlaze videotéky uprostřed skupiny příšer. Přitom stála přesně mezi dvěma kostlivci, kteří kostnatými pařáty pevně svírali její paže se Hororová babička nemohla ani pohnout. Zastavil jsem se na prahu. Musel jsem vyrazit dveře do "Sandřina Pekelného ráje". Horečnatě jsem přemýšlel, jak bych mohl osvobodil lady Sarah...

V místnosti panovala naprostá tma. Tajemné praskání, které jí pronikalo, znělo hrozivě. Stejně jako těžký dech tvora, který bez hnutí dřepěl v hluboké neproniknutelné temnotě. Praskání náhle umlklo. Zaznívalo pouze oddechování. Namáhavé a sípavé. Mnohokrát umlkalo, dokud tvor nenabral do plic dostatek vzduchu. Byl to člověk nebo zvíře? Nikdo by to nedokázal přesně říci, aniž by předtím nerozehnal temnotu. Znovu cosi zapraskalo. Jen na malou chvíli. Najednou se ozval hlas. Vyrazil z reproduktoru. Možná jich bylo víc, ale ozvěna nedovolila určit jejich přesný počet. Hlas zřetelně oslovil tvora. „Virgile!“

Hřbitov byl ponurý a ukrýval se pod temným závojem noční oblohy. Jenom v dálce, kde se hlavní silnice zatáčela velkým obloukem, bylo možno zahlédnout světlo. Ani jediný paprsek však nezasáhl krajinu s hroby. Bylo to útočiště mrtvých, krajina zapomenutých. Na mnoha místech se hřbitov podobal divoce zarostlé zahradě, jinde byl až geometricky vyrovnaný. Tam se také nacházely čerstvé hroby. Bude trvat celé roky, než se plevel na okraji cestiček rozbují natolik, že všechno překryje. Nad hřbitovem vál chladný březnový vítr. Pohrával si s vět¬vičkami keřů, třásl jimi a ohýbal trávu...