Ladislav Šerý Poradie kníh

Kniha představuje všechny hlavní ankety, které proběhly v prostředí surrealisticky orientovaných tvůrců sdružených kolem osobnosti básníka a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986). Přestože je na tyto ankety odkazováno v odborné literatuře, ze značné části zůstávaly pro čtenáře nepřístupné. Tradice anket přitom v surrealistickém hnutí od jeho počátku zakládala významný prostředek diskusní reflexe a vývojového přehodnocování surrealistického světonázoru. Obsahově se ankety z padesátých a šedesátých let zaměřují především k otázkám poválečné proměny principů a psychosociálních funkcí imaginativní tvorby, ankety z let sedmdesátých a osmdesátých se spíše orientují k surrealistické fenomenologii imaginace ve specifických tematických oblastech (analogie, interpretace, strach, humor, hra apod.). Kromě Vratislava Effenbergera na otázky odpovídali Karol Baron, František Dryje, Stanislav Dvorský, Jiří Kolář, Petr Král, Jindřich Kurz, Albert Marenčin, Mikuláš a Emila Medkovi, Alena Nádvorníková, Martin Stejskal, Ludvík Šváb, Eva a Jan Švankmajerovi, Václav Tikal a další.

Život, láska, samota, nicota, smrt. Tak je to jednoduché. Velká slova, nepotlačitelný patos, opatrná nostalgie. Úporné, zbytečné, i proto úsporné. Zmatené pravdy v lehkém oparu travestie. Nad propastmi nezbývá než létat.

V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.

Virtuální svět byl dlouho považován za autoreferenční a jeho účinky na lidské chování zůstávaly opomíjeny. Člověk odpradávna hledal v technologické moci ochranu a bezpečí a málo si uvědomoval, jak je křehká, pokud není organicky spojena s reálným životem. Virtualizace sociálních vztahů nutně vede k odtržení od skutečnosti a ke ztrátě důvěry v bližního, který fatálně přichází o svůj třetí rozměr. Současně posiluje iluzi o trvalém panství člověka nad přírodou a neúhybně směřuje do ráje technických řešení, kde věci ztrácejí svou tíhu a za jejich okamžitou dostupností se skrývá nedobytná moc.

Fotografie je hraničním fenoménem, oscilujícím mezi pomíjivým a trvalým, dynamickým a statickým, zjevnými a skrytými aspekty. Tato hranice zahrnuje vědu a magii, informace a věci, pravdu a fikci, umění a průmysl, profesionální a amatérské, soukromé a veřejné, dokument a monument, analogové a digitální, globální a lokální, jednotlivé a obecné, jednotné a množné. Hranice je obtížně uchopitelná, neboť nelze ji jednoznačně vymezit pomocí metodologických či politických kategorií. Zkoumání rozhraní je osobním příběhem, analýzou a zhodnocením vlastní zkušenosti. Texty historiků, kritiků umění, filozofů, sociologů a umělců se v této publikaci zaměřují na rozhraní mezi fotografií a sochou, zkoumají historické a současné vztahy mezi těmito dvěma médii. Diskutují problematiku fotografické reprodukce sochařských děl a vzájemné prolínání obou druhů v umění a kultuře. Tato analýza odhaluje složitosti a nuance, které definují interakci mezi fotografií a sochou, a přispívá k hlubšímu porozumění jejich vzájemným vztahům.

Novou prózu nekorektního marginála české literatury opět nelze žánrově ani tematicky zaškatulkovat. Skupina postarších hospodských pobratimů, ajťáci, grafici, filozofové života, vede řeči. Ironicky a bez servítků glosují dění v sobě i kolem sebe, zamilovávají se jako zamlada, toulají se báječnou Prahou, v profláknutých lokálech píší poblouzněné sms a někteří končí tak, jak si zřejmě zasloužili. Radost ze života je nakažlivá do chvíle, než realita rozbije svět iluzí, v němž žijeme.

Pravda. Dobro. Simulace. Virtualita. Čas. Reprezentace. Média. Reklama. Umění. Obraz. Dominace. Technika. Moc. Ve třinácti kapitolách se autor pokouší o uchopení unikavých fenoménů ve světě radostných očekávání, slepých kapitánů a skeptických utěšitelů. „Správa věcí vezdejších je svěřena neosobním mechanismům, jež se nemohou opírat o nic jiného než o technickou organizaci nadvlády nad životem. Fetišizace života má jediný účel: učinit z lidského člověka zdroj energie, využitelné k růstu nerovnosti a posílení nadvlády.“ Ladislav Šerý (1958) vystudoval češtinu a francouzštinu na Filosofické fakultě UK v Praze, dlouhá léta topil ve smíchovských činžácích, poté přednášel moderní francouzskou literaturu, přitom překládal Artauda, Bataille, Daumala, Queneaua, Camuse a jiné. Vydal tři opusy: První knížka o tom, „že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus“ (1997), Laserová romance (2005) a Laserová romance 2 (2008).

Odvážné a nekompromisní posunutí pasovacích značek české literatury. Nejdůraznější současné české připomenutí, že role literatury se prudce mění, a tak se mění i její podoba. Až se bude příště debatovat, koho poslat na Světovou výstavu jako národního reprezentanta, navrhuji místo Gotta nominovat Šerého.

První román slavného filozofa, pozoruhodný natolik, že sám autor ho za svého života odmítal vydat. Camus, jak ho neznáme, Camus ve své mladistvé podobě, Camus rebelující natolik, že se ve své „důstojné éře“ za tento výstřelek styděl, tento svůj román sám vykrádal ve prospěch Cizince a dalších slavných děl, ale k filozofickému vyznění se už nikdy nepřihlásil. V hlavním hrdinovi knihy mladý a nevyrovnaný intelektuál zápasí se všemi svými komplexy, nejistotami a touhami v modelu trochu připomínajícím stylizaci mužného a vznešeného Old Shatterhanda, stvořeného svého času Karlem Mayem. Machistický hrdina je obklopen krásnými a hloupými ženami, které prosí o jeho lásku, konkurencí jsou mu výhradně neschopní muži, kteří mu nesahají ani po kotníky. Jediné, co mu chybí ke štěstí, jsou peníze. Proto přesvědčí invalidního přítele, že nemocný člověk nemá právo na život, že sebevraždou vyřeší problém své nežádoucí existence a svým majetkem zajistí zdravému a silnému jedinci šťastný život. Vyznění knihy je rozporuplné, ale v žádném případě nejde o jednoznačné odsouzení tohoto neobvyklého pohledu na lidskou existenci. Ve Francii byl román vydán až v roce 1971.