Markéta Páralová Tardy Knihy

Kniha Kdy vypukne válka nabízí detailní popis vybraných událostí roku 1938 od ledna do října, které předcházely mnichovskému diktátu. Rozhodnutí, jež tehdy byla přijata, měla dalekosáhlé důsledky. Autor se zaobírá zákulisními intrikami, podrobně rekonstruuje diplomatickou síť vazeb, charakterizuje hlavní aktéry, kteří měli větší či menší podíl na průběhu těchto událostí a přijatých rozhodnutích.Knihu lze číst jako politický thriller, přestože vůbec neztrácí svůj vědecký charakter. Autor vychází z bohatých archivních pramenů, memoárů a knih, u čtenářů vyvolává dojem, že jsou přímými svědky popisovaných situací.Kniha se v květnu 2020 dostala do užší nominace na cenu Nike, prestižní polské literární ocenění.

Mohlo se Československo na podzim 1938 ubránit německému útoku? Rozhodli se představitelé republiky správně, když přijali mnichovský diktát, nebo promarnili šanci na vítězství, které mohlo zadržet další Hitlerovu expanzi? Měl německy diktátor vůbec v úmyslu na Československo zaútočit, nebo se stalo oběti jeho triku? Jak si již správně všiml Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, na tyto otázky lze odpovědět pouze tehdy, pokud bychom takovou možnost vyzkoušeli. Polský historik Piotr M. Majewski rozebírá právě takový scénář. Zamýšlí se nad tím, jak by mohla vypadat konfrontace s Německem, kdyby se Československo rozhodlo bojovat. Jeho knížka však není pojednáním z oblasti alternativní historie. Autor se snaží zhodnotit možnosti československé obrany na základě zkušeností – v České republice málo známých – z polsko-německé války v roce 1939. Představuje také německé válečné přípravy a geopolitickou situaci Československa. Na těchto základech krok za krokem analyzuje, jakou šanci by v hypotetické válce s wehrmachtem měly československé ozbrojené síly. Český čtenář najde v této knize také řadu zajímavých faktů o polské armádě a polské obranné válce v září 1939.

Šokující vzpomínky žen, které prošly peklem německého nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Kniha vznikla na základě rozhovorů autorky s každou z hrdinek. Leokadia Rowińská se do tábora dostala v třetím měsíci těhotenství. Vzpomíná na kruté zacházení s ženami, nastávajícími matkami. Ireneusz, tak svého syna pojmenovala, se stal nejmladší obětí pochodu smrti. Pochovala ho v krabici od špaget. Urszula Koperská se do tábora dostala jako osmileté dítě. Vypráví o hladu, stesku a strachu. Její vzpomínky jsou příběhem každého dítěte v Osvětimi. Walentyna Nikodemová byla v Osvětimi svědkem častého bestiálního chování esesmanek. Právě ona se na konci války střetává s jednou z nejkrutějších vražedkyň a zasadila se o její popravu. To jsou jen některé z příběhů, ale žádný z nich by neměl být zapomenut. Nezapomínejme na děvčata, která tímto táborem prošla. Spatřila v něm obrazy, za něž by se nestydělo ani peklo. Ty se navždy zapsaly do pamětí obětí nacistických zločinů. Nezmizí, nepominou. Budou v nich sídlit až do konce. Ve vzpomínkách. V nočních můrách.

Povstání v Sobiboru začalo signálem, který vyburcoval dav k akci. Skupiny povstalců, dosud skryté, se objevily s improvizovanými zbraněmi. Ti, kteří měli palné zbraně po zabitých nacistech, začali střílet do vzduchu, zatímco ženy a muži křičeli a běželi vpřed. Chaos a nezkrotný dav spěchal k východu z tábora. Sobibor byl nejméně známý z nacistických vyhlazovacích táborů, kde bylo zavražděno téměř 300 000 lidí během několika měsíců. Po úspěšné vzpouře 14. října 1943 nařídil velitel SS Odilo Globocnik zničení důkazů, což vedlo k spálení všech dokumentů. Tím pádem chybí materiály, které by objasnily vznik a fungování tábora. Každé svědectví bývalých vězňů je proto jedinečné a zásadní. Předáváme slovo osmadvaceti přeživším, kteří prošli branou továrny na smrt a navzdory hrůzám se vrátili do života. Jejich příběhy odhalují nebývalé utrpení, smrt a vzpouru, která je zachránila.

Mladý Němec vytáhl z pouzdra Parabellu, nabil a bezmyšlenkovitě lékaře střelil do hlavy. Pressburger padl mrtvý k zemi. Dívka ucítila zápach krve. Tehdy pohlédla na Němce, doktorova vraha. Byl velmi mladý. Nemohl mít víc než dvacet let, možná dvacet dva. Pomyslela si, že je to její vrstevník. Schoval pistoli do pouzdra. I mladý Němec na ni pohlédl. Jejich pohledy se nad mrtvolou lékaře setkaly. Milena vycítila, že má před sebou naprosto lhostejného a bezohledného muže, který by ji zabil stejně chladnokrevně jako starého Pressburgera. „Černá a purpurová vypráví příběh velmi složitého vztahu mezi dvěma mladými lidmi, ale především ukazuje komplikovaný vztah mezi katem a obětí.“

Vzpomínky sedláka (od poddanství do dnešních dní) z pera Jana Słomky jsou mikrohistorickou sondou do venkovského života v okolí Tarnobrzegu na území Haliče, která v 19. století tvořila severovýchodní část rakouské monarchie. Dílo dokumentuje proměny selského stavu, především v souvislosti se zrušením poddanství, včetně hospodářských, kulturních a sociálních změn v každodenním životě. Słomkovy vzpomínky představují cenný historický dokument, který svým plastickým zobrazením venkovského života pomáhá pochopit danou dobu. Ve svých popisech se zaměřuje na způsob obdělávání půdy, chov dobytka, odívání, stravování a mezilidské vztahy. Nepopisuje jen každodenní stereotyp, ale i mimořádné okamžiky, stejně tak i cestu polského rolnictva k národnímu uvědomění v obtížné době, kdy bylo Polsko rozděleno a jednotlivé zábory se vyznačovaly odlišnou dynamikou vývoje.

Prošly bolševickým peklem. Nezlomilo je. „Dodnes nemůžu pochopit, jak jsem to já, taková malá holčička, mohla všechno přežít. Bez táty, bez mámy." V první polovině 40. let bylo do Sovětského svazu násilně deportováno několik set tisíc Polek. Končily coby „nepřátelé lidu" na nucených pracích, v kolchozech, dolech, ve věznicích. Trpěly v neskutečných podmínkách, byly mučeny. Přesto se některé dokázaly vrátit – často už bez svých rodin. Zde je svědectví deseti z nich.

Kniha je ve světové historiografii prvním kompendiem základních informací o činnosti komunistických bezpečnostních složek ve střední a východní Evropě. Mezinárodní skupina historiků v něm představuje ucelené studie o genezi, organizaci, metodách a směrech činnosti bezpečnostního aparátu v jednotlivých zemích východního bloku, v nichž se bezpečnost řídila podle sovětského vzoru a za účasti sovětských poradců. Praktiky, metody a mentalita sovětské politické policie byly převedeny do bezpečnostních složek států tvořících „vnější impérium“. Jejich funkcionáři se často hrdě označovali jako „čekisté“ a za patrona pokládali Felixe Dzeržinského, zakladatele bolševické Čeky.

Niezwykła historia młodego dziennikarza, który jako pierwszy opowiedział światu prawdę o Wielkim Głodzie na Ukrainie. Życiorys Garetha Jonesa zostanie opowiedziany przez Agnieszkę Holland w jej najnowszym filmie W 1933 roku młody dziennikarz Gareth Jones samotnie podróżuje na wschód, by zrobić wywiad z dyktatorem Józefem Stalinem. Podczas tej podróży dowiaduje się o ukraińskim kryzysie. Jako jeden z nielicznych zachodnich korespondentów dostaje się na ogarniętą terrorem Ukrainę, gdzie jest świadkiem największego głodu w historii ludzkości. Na własne oczy widzi sowieckie zbrodnie, słucha o ludziach umierających z głodu i aktach kanibalizmu. Po powrocie na Zachód mówi światu o Wielkim Głodzie. Zaszczuty przez skorumpowanych dziennikarzy, którzy podważają jego wiarygodność, zostaje odrzucony przez środowisko. Sposób, w jaki miał zostać pogrążony, zainspirował nawet George'a Orwella podczas pisania Folwarku zwierzęcego. Gareth Jones jako jeden z pierwszych zrozumiał mechanizmy rządzące światem w latach 30.: narodziny dyktatorskich reżimów czy rozwój propagandy. Ta lekcja pozostaje ciągle aktualna.