Jiřina Hauková Knihy

Anglickým autorem uspořádaný a informativní studií uvedený výbor dává obraz čelných osobností, myšlenkového proudění a hlavních vývojových směrů v anglickém básnictví posledního čtvrtstoletí. Antologii z anglických originálů uspořádal a předmluvu napsal R. F. Willetts.

Více než tisícistránkové souborné vydání básnického díla členky Skupiny 42. Vedle básnických sbírek obsahuje též básně do sbírek nezařazené a obsáhlý oddíl básní tištěných z rukopisů. Svazek edičně připravil Michael Špirit, který jej též doplnil podrobným autorčiným životopisem, bibliografií a zevrubnou ediční poznámkou. Graficky upravil Viktor Karlík.

Volné meditativní verše, v nichž se co do formy mnohdy uplatňuje gradační či ozvěnou působící opakování slov, zachycují zpovědi člověka žijícího ve velkém městě a trpícího rozporem mezi civilizací a přírodou. V těchto rozporech jsou zachyceny reminiscence na válku "s pobořenými domy a pobořenými lidmi", reminiscence na nepopulární skutečnosti našeho poválečného dění, ale též mnoho znepokojivých otázek, obracejících pozornost k základním hodnotám života. Sbírka se rozpadá do těchto oddílů: Neskutečné město (1949-1965), Příběhy barvy slova (1955-1966), Jak někdy začít (1965-1967), Moderní hudba (1967-1968).

Druhý výbor z básní Dylana Thomase pořízený Jiřinou Haukovou, rozšířený a přepracovaný, s doslovem překladatelky. Sbírka veršů předčasně zemřelého anglického básníka složité, často víc rozumem než citem nesené obraznosti, která čtenáře unáší, ale i nutí prodírat se slovya představami k postižení myšlenkového jádra básně.

Sbírka meditativních básní existenciálně laděných, podnícených nejen úvahami o životě a smrti, ale i nutností vyrovnat se s úmrtím blízkých osob.

Nová básnická sbírka přináší verše, v nichž se autorka zamýšlí nad morálním stavem lidské společnosti na konci dvacátého století. Základní motiv se pak rozšiřuje i do dalších tematických oblastí - najdeme zde prožitky osamělosti a nezadržitelného stárnutí, pocity bezbřehé lhostejnosti ústící do naprostého odcizení, pocity člověka,upínajícího se k trvalým etickým hodnotám, nutně se však dostávajícího do rozporu se zběsilým tempem věku počítačů. Verše jsou psány charakteristickým rukopisem, který autorce již dříve zaručil přízeň čtenářů poezie.

Paměti Jiřiny Haukové jsou mozaikou, skutečnými záblesky, osobitou koláží, jsou především přehlídkou setkání s umělci, které Hauková poznala, s díly, které překládala, s osobnostmi české i světové kultury.

Tato kniha je samozřejmě jen výňatkem z Cookových deníků, které ve svém souborném vydání zabírají několik tisíc stran. Při výběru zaměřeném hlavně na druhou, nejvýznamnější plavbu bylo nutné vypustit některé příliš odborné nebo popisné pasáže, zajímající pouze odborníky. Nevšechny názvy, kterými velký mořeplavec pojmenoval nejrůznější ostrovy, hory a mysy se objevují na mapách ještě dnes. Přírodopisci pojmenovali odlišně i mnohé z ptáků a zvířat, které Cook viděl jako první, a roztřídili je podle jiných hledisek. Ponechali jsme je většinou v původním znění, i ony jsou dokladem o myšlení velkého cestovatele, pouze jsme někde doplnili názvy nové.

Celou sbírkou se prolíná tragika lidského údělu i hledání cesty z osamělosti.

Čtvrtá sbírka veršů moravské básnířky (nar. 1920) bez vnějšího patosu zachycujících dojmy vyvolané lidmi, místy, kraji, věcmi, každodenností i nevšedností života.

Výbor z poezie 1940-1965. "Je to poezie v nejkrásnějším smyslu dobová a nadčasová zároveň. Málokde jinde je opsán osud a velká metafora doby jako zde a jen velmi málo druhů této osamělé, na vlastní pěst bojující básnířky se jí může vyrovnat co do uměleckého charakteru, myšlenkové imravní integrálnosti a vůle k monumentalitě... U Haukové báseň chce být nejen svědectvím, ale i svědomím doby a především zvěstováním naděje. Navíc i polemikou s ostatní dobovou poezií, která tázána nepokouší se odpovědět..." Takto je v doslovu charakterizována poezie básnířky, jejíž tvorbu tento výbor (ze sbírek Přísluní, Cizí pokoj, Říká se jaro, Holomrazy, Navzdory, Ódy, Mezi lidmi a havrany, Úděl růže) shrnuje. Doslov Cesty Jiřiny Haukové napsal Bedřich Fučík.

Druhá sbírka veršů (básně z let 1943 - 1945), ve které se projevil razantní vliv poetiky Chalupeckého a jeho přátel, stejně tak jako inspirace angloamerickou poe-eliotovskou poezií.