Josef Topol Knihy

Dramatik Josef Topol (1935–2015) v knižním rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou hovoří o svém dětství v Poříčí nad Sázavou, studiu v Benešově, práci v Divadle E. F. Buriana, o Otomaru Krejčovi a Národním divadle, vzniku Divadla za branou a všech svých divadelních hrách. Všímá si též svého vzácného přátelství s Jiřím Voskovcem, konce Divadla za branou, práce v dělnických profesích a nesnadného života na přelomu 70. a 80. let. Kniha přibližuje řadu významných českých herců i mnoha Topolových přátel (např. básníka Jiřího Kuběny či filosofa Josefa Šafaříka). Karel Hvížďala rozhovor doplnil mnoha unikátními dokumenty z Topolova archivu: dopisy jeho prarodičů a rodičů, Topolovými deníky z 50. a 70. let, jeho dopisy ženě Jiřině ze Spojených států v polovině 60. let a dobovými recenzemi a rozhovory. Vznikla tak unikátní vzpomínková koláž mimořádné ceny. Svazek je důležitým svědectvím o českém divadle a kulturním životě v období šedesáti let. Doprovozen je více než stovkou vzácných fotografií z Topolova rodinného archivu, z nichž většina je zde publikována poprvé.

Dramatik a básník Josef Topol po celý svůj tvůrčí život psal též texty esejistické, úvahové a vzpomínkové. S pečlivostí i zdrženlivostí sobě vlastní vždy vážil každé své slovo. Jeho texty mají povahu čehosi definitivního, trvale platného. Přítomný obsáhlý soubor esejů, úvah, komentářů, vzpomínkových textů a rozhovorů obsahuje významné eseje o poezii (Mácha, Shakespeare, Kollár), studie a úvahy o divadle, dramatu, scénografii a komentáře k vlastním hrám, texty o výtvarnících a fotografech, vzpomínkové texty a jiné drobné stati a rozhovory. Svazek je obsahově pevně sevřen nezaměnitelnou osobností autorovou. Jde o knihu zásadního významu, doplňující Topolovo dílo dramatické, básnické a překladatelské. Kniha je pečlivě edičně připravena Milenou Vojtkovou, doplněna zevrubnou ediční poznámkou a úplnou bibliografií Topolova díla.

Jako dárek dramatikovi, básníkovi, esejistovi a překladateli Josefu Topolovi k 80. narozeninám vydává nakladatelství Torst jeho literární prvotinu, básnickou sbírku Jitřní flétna, již začal psát ve svých šestnácti letech. Kniha má podtitul Verše, písně a popěvky 1951–1956 a jeden z budoucích nejvýznamnějších českých dramatiků se v ní představuje jako výsostný lyrik a melodik verše, jehož básně přesvědčivě ukazují jeho zcela mimořádný literární talent. Topolovy mladistvé verše jsou plně srovnatelné s ranou mélickou poezií Františka Hrubína či Ladislava Fikara. Jitřní flétna je básnickou sbírkou láskyplnou, milou a radostnou. Vychází doprovozena jemnými kresbami Alžběty Moravcové.

Josef Topol je vedle dramat též autorem rozsáhlého básnického díla, čtenářům po desítky let z velké většiny neznámého, přestože se svou hodnotou řadí k tomu nejlepšímu, co v české poezii 20. století vzniklo. Topolova poetika vyrůstá jakoby mimo kontext poválečné české poezie, její zdroje lze vytušit u anglických alžbětinců, Johna Donna či Karla Hynka Máchy a Karla Jaromíra Erbena. Svazek obsahuje celek Topolovy básnické tvorby - verše vznikající od začátku padesátých let do konce let osmdesátých.

Monodrama Josefa Topola, jehož hrdinka prochází bolestnou bilancí vlastního života. Stárnoucí žena se ve svém monologu obrací jednak k někdejšímu milenci, jehož dopisy z emigrace v ní udržují skomírající naději, že se brzy, jednou, odstěhuje za ním do Ameriky, a jednak k nemohoucí sousedce, která se bušením na zeď dožaduje setkání. Magdalena ve své životní rekapitulaci dospívá k bolestnému poznání, že nelze žít do smrti v provizoriu, a přijímá výzvu k jediné příležitosti být člověkem jinému člověku, kterou jí v dané chvíli život nabízí.

Dva mladičtí veronští milenci jsou díky Williamu Shakespearovi nejslavnějším mileneckým párem evropské kultury znají je i ti, kdo tragédii slavného Alžbětince nikdy neviděli ani nečetli. Hra je také snad největší oslavou lásky, lidského citu, který je se vší svou bezbrannou zranitelností schopen postavit se předsudkům, rodové zášti, intrikám, posměchu a nenávisti.

Hra, napsaná v roce 1976, v době "bezčasí" po sovětské okupaci Československa a před vznikem Charty 77, je portrétem stárnoucího umělce, sochaře Žaka, jehož padesáté narozeniny se stávají příležitostí k setkání přátel a známých. Žaka poznáváme v jeho tvůrčí i lidské krizi, která je i krizí jeho vztahu k ženě. Malva, která dosud s nejvyšším sebezapřením plnila nevděčný úkol být životní oporou kdysi obdivovanému muži, v průběhu večera ztrácí poslední kousek víry v něj a odchází ze života snad náhodnou, ale spíše dobrovolnou smrtí. Své životní prohry konstatují i ostatní postavy: známý topolovský konflikt života a smrti prochází jejich nitrem a ústí v řetězové vítězství smrti. Sokrates v bezpochyby symbolickém názvu hry je ochočený havran, který Žakův "dům zlomených srdcí" opustil ještě před začátkem hry, a tak tragicky předznamenal příběh ztrátou životního smyslu postižené generace.

Třetí hra Josefa Topola z roku 1963 je jednou z nejlepších básnických dramat dvacátého století: střídají se v něm reálné obrazy života soudobé vesnice (násilná kolektivizace, odumírání tradic, krize kolektivní idnetity, odosobnění vztahů) se světem divadelní fantazie v podobě masopustního reje, tradičního lidového obřadu, v jehož rámci se přechodně obrací zajeté stereotypy. Topol konfrontuje mýtus s realitou, vesnici idylickou a idealizovanou s vesnicí skutečnou, plnou dřímajících i otevřených konfliktů, předsudků, temných vášní i pudů. Nic zde není černobílé, téměř každý chybuje a mýlí se. Ten nejčistější je pak nešťastnou shodou událostí obětován. zdroj: Mgr. Libor Vodička, Ph.D.