Sbírka Petra Ligockého Předtím než se setmí je tichým a hlubokým ponorem do světa každodennosti, přírody a vnitřního prožívání. Autor zde navazuje na tradici japonského haiku a korejské zenové poezie, zároveň však tyto formy obohacuje o evropskou citlivost a osobní prožitky. Výsledkem je kniha, která svou křehkostí a hloubkou působí jako meditace – pomalá, soustředěná a očišťující.
Svět poezie Petra Ligockého je vymezen gestem trvale přítomné laskavosti vůči ostatním i sobě, které se objevuje i ve sbírkách předešlých, zde však je umocňováno zkušeností hned několika generací. Série básnických textů s latinskými názvy Pupus, Ictus a Pro avus a římskými číslicemi skládají mozaiku trojgenerační zkušenosti: nedávné minulosti, zkušenosti s trvalým handicapem i rodinnou anamnézu generace prarodičů. Tyto paměťové stopy podobně jako ve středověkých kronikách nerozlišují „bájná vypravování starců“ nebo vlastní zážitky, ale tvoří jednolitý proud.
Jak mladá básnická generace vnímá svůj vztah k Ostravě, její postindustriální krajině a hornické minulosti, ale i k její současné podobě? Na tyto otázky se snaží odpovědět básně mladých autorů a autorek otištěné v tomto sborníku, který vychází jako krátké ohlédnutí za literárním setkáním Z kopce nahoru, pořádaným v rámci jednodenní akce Sejdeme se na haldě. Texty inspirované Ostravou již knižně debutujících autorů a autorek narozených mezi lety 1990-1999: Petr Ligocký, Filip Klega, Kristýna Svidroňová, Vasilios Chaleplis, Kateřina Koutníková, petya stach, Dominik Bárt, Nela Bártová, František Hruška a Jakub Pergler.
Petr Ligocký v nové básnické sbírce Popel dnů plynule navazuje na svůj debut Diagnóza (Protimluv, 2020), rozvíjí některé jeho motivy a témata jako rodina, nemoc, pomíjivost nebo odcizení v současné společnosti. Znatelně zde však přibývá básní, ve kterých roste míra ironie. Ta se projevuje zejména v neustálém napětí mezi uměřeností a patosem, závažností a banálností nebo mezi tragickým a komickým. Je to únik před realitou, nebo snaha vyrovnat se s ní? Anebo je to jen hra se čtenářem?
Petr Ligocký ve své debutové sbírce Diagnóza svým civilním jazykem ohledává skutečnost, svět na první pohled možná netečný a nespravedlivý. Diagnózu společnosti představuje sice jako ustrnulý verdikt, pohled do zrcadla, kterému nelze utéct, je to ale člověk, s veškerým důrazem na jeho tělesnost a zranitelnost, kdo před ním stojí. V odrazu tedy můžeme spatřit něco, co prosvítá z nás, vzpomínky, které formovaly naši osobnost, ze kterých můžeme vycházet, ke kterým se můžeme vracet, když je vše kolem vratké (Petr Stach).