David Majtenyi Knihy

V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů, což z nich činilo osmý největší kontingent zahraničních dobrovolníků. Mezi nimi byli pěšáci, dělostřelci, tankisté, zdravotníci a letci. Jména jako Ferák, Bolfík, Král a další byla vyzdvihována komunistickou propagandou jako příklady uvědomělých protifašistických bojovníků. Na druhé straně však byli označováni jako žoldáci a dobrodruzi. Kniha se snaží odpovědět na otázky, co je do Španělska přivedlo, jak se tam dostali, jak si vedli a jaké byly jejich osudy. Zda skutečně všichni bojovali jako letci, a zda legendární Jan Ferák sestřelil tolik frankistických protivníků, jak se traduje. Zkoumá také jeho sestřelení nad Mallorkou a výslechy na gestapu. Kniha se věnuje politickému a organizačnímu pozadí vzniku interbrigád, podílu československých občanů a jejich složitým válečným i poválečným osudům. Uzavírá ji kapitola o tom, jak se do Španělska dostalo více než padesát československých vojenských letounů, které nakonec používaly obě strany konfliktu, jenž předznamenal 2. světovou válku.

Dělnický aktivista, později interbrigadista ve Španělsku a naposledy protinacistický odbojář Jaroslav Klecan (1914?1943) byl až donedávna považován za toho, který zradil. Napsal to o něm Julius Fučík v Reportáži, psané na oprátce. Spisovatel Marek Toman a historik David Majtenyi toto obecně přijaté odsouzení vyvracejí. Spojili své síly i rozdílné přístupy a vytvořili věrohodný, lidský portrét člověka, jehož můžeme bez nadsázky řadit k hrdinům. Pozoruhodným svědectvím o Klecanově povaze, přesvědčení i přirozeném rozhledu a intelektuálním nadání jsou objevené dopisy jeho španělské lásce Paquitě, které jí psal z francouzských koncentráků v letech 1939?1941. Jaroslavu Klecanovi se téměř osmdesát let po odsouzení a smrti v berlínské věznici Plötzensee konečně dostává pravdivého obrazu. Patřil ke statečným Čechům, kteří se nebáli vzdorovat nespravedlnostem a násilí.

Letecká a životní dráha zapomenutého aviatika „zlaté éry“ československého letectví Eduarda Šimka opulentním způsobem dokumentuje dobu, kdy „vzduch byl naším mořem“. Vůně leteckého benzínu na nás dýchá z každé stránky. Stíhací pilot byl současníkem „králů vzduchu“ Nováka, Hubáčka, Širokého a mnoha jiných, z nichž někteří se měli později proslavit za 2. světové války. Na slavných stíhačkách Letov Š-20 a Avia B-21, Ba-33, B-534 a mnoha dalších létal v Chebu, Praze, Olomouci i na Slovensku. Unikátní a prakticky kompletně dochovaná písemná, fotografická i hmotná pozůstalost dává zcela ojedinělou možnost nahlédnout do všedních, přitom však barvitých osudů příslušníka normativního jádra vojenského letectva Masarykovy republiky.

V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent – po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci. Mohlo by to navozovat dojem, že i jejich osudy byly víceméně stejné, nebo alespoň podobné. Přestože většinu z nich sice na Pyrenejský poloostrov zavedly podobné motivy, realita, zvláště ta následná, byla v turbulentním 20. století ale podstatně barvitější. Naprostá většina z těch, kteří přežili Španělsko, boje na frontách 2. světové války i nacistické věznice a koncentrační tábory se v roce 1945 vrátila do vlasti, kde začal vznikat lidově-demokratický režim. Z velké části šlo o členy komunistické strany a není nijak překvapivé, že mnozí z nich již tehdy začali utvářet její pretoriánskou gardu. Ze všech „španěláckých“ osudů jsme vybrali čtyři – tři české a jeden slovenský, především však komunistické. Byly stejně neobyčejné, ale do značné míry víceméně docela charakteristické i pro osudy ostatních „španěláků“: docela určitě dramatické, ve všech případech plné vzestupů a pádů. Bohuslav Laštovička, Ladislav Holdoš, Josef Pavel a Osvald Závodský, čtyři známá jména. Ale známe je doopravdy?