Carlo Ginzburg Knihy

Italský kulturní historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejména svými „mikrohistorickými“ studiemi – texty zaměřenými na každodenní, lokální a individuální události, osoby či komunity, v jejichž příbězích zároveň prosvítají obecnější problémy dané doby. V této studii představuje nástup epistemologického modelu na konci devatenáctého století, založeného na čtení zdánlivě nepodstatných, nepatrných detailů coby symptomů nějaké komplexnější, přímo nepřístupné skutečnosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).

Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. V jednotlivých esejích Ginzburg pojednává o utváření kulturních tradic, jež během staletí podléhají radikálním změnám. V mnoha ohledech je Ginzburgovo myšlení provokativní. Mistrně poukazuje na stereotypy, jichž se jejich hlasatelé nedokáží zbavit, neboť si jich mnohdy nejsou vůbec vědomi. Spolu s tím klade důraz na nejrůznější podoby násilí, jež ovlivňují výchovu a z ní plynoucí omezování myšlenkové a kulturní svobody druhých. Oproti násilí staví intelektuální jedinečnost, jež s oním násilím v dějinách vedla a dodnes vede vyčerpávající, avšak společnost kulturně obohacují boj. Ginzburgovy eseje představují ponor do jeho badatelské dílny a odhalují podstatu jeho uvažování, jež se zrcadlí v jeho nejvýznamnějších monografických dílech, jež patří k prazákladu moderního dějepisectví. Vydání knihy podpořil Státní fond kultury České republiky.

For centuries witches on trial admitted to taking part in "sabbaths" where they cast spells, enacted obscenely blasphemous rites and even devoured corpses. Many scholars believe that such confessions were just a reflection of their persecutors' fantasies. This book investigates.

Kniha Pierovo tajemství je pokusem přenést koncept mikrohistorie do prostředí uměleckého světa 15. století. Ginzburg zde zkoumá společenské a kulturní vlivy, jež působily na malířské ztvárnění klasických biblických textů, Kristova křtu v Arezzu a Bičování Krista v Urbinu, jejichž autorem byl italský malíř Piero della Francesca. Na základě rozboru korespondence vzdělanců a humanistů, mezi nimiž nechyběli ani vlivní kardinálové usilující o unii s řeckou církví, kteří stáli v pozadí vzniku obou děl, ukazuje, jak se představy zadavatelů promítaly do umělecké řeči renesančního malíře, jak se vzájemně ovlivňovaly a do jaké míry působily na to, že v Pierově tvorbě představují obě fresky zcela výjimečná díla. Prostřednictvím psaných textů se tak Ginzburg snaží proniknout do nitra obrazu a velmi nápaditě přitom ukazuje cesty, jež mohou vést ke zcela novému čtení a chápání uměleckých děl, stejně jako k rozkrytí jejich druhého života.

Jedna z nejlepších historických knih vůbec, v níž autor vypráví příběh furlánského mlynáře Menochia, jenž se díky svým názorům dostal do střetu s inkvizicí. Menochiovy autentické výpovědi před soudním tribunálem se autorovi staly podkladem pro plastické a barvité vykreslení každodenního života člověka na konci 16. století včetně jeho úzkostí, radostí či naopak vytváření si osobitých představ o Bohu, vesmíru a posmrtném životě.

Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století. Historická studie o náboženském chování, pověrách a kultech severoitalského venkovského lidu v 16. a 17. století. Autor popisuje nepříliš známý severoitalský kult plodnosti, spjatý se sektou benandantů - ochránců přírody a plodnosti, kteří se nakonec pro své podezřelé chování a noční obřady ocitli před inkvizicí. Benandantem se stal každý, kdo se narodil "v košilce" - s plodovými obaly na těle. Ve věku 20 až 40 let se musel účastnit nočních bojů s čaroději a čarodějnicemi. Tyto boje byly vlastně obřady plodnosti. V tzv. suchých dnech, době sezonních krizí, kdy se střídala roční období, benandanti ozbrojeni fenyklovými lodyhami vytáhli do boje. Pokud noční boj s čarodějníky vyhráli, byla zajištěna úroda a plodnost. Není divu, že obřady a chování benandantů (kontakty s mrtvými, stavy katalepse a letargie - bojů s čarodějníky se účastnila duše, spící tělo benandanta zatím doma leželo jako mrtvé) vzbudily podezření církve. A tak se benandanti nakonec ocitli před inkvizicí, která tyto lidové kulty a pověry vymýtila a prohlásila za odpadlictví, dílo ďáblovo. Kniha přináší informace o benandantech na základě historických výpovědí před inkvizičním soudem.

Carlo Ginsburg, autor dnes již legendární mikrohistorické studie Sýr a červi, se ve čtyřech jeruzalémských přednáškách přednesených na počest Menahema Sterna věnuje vztahům rétoriky a historiografie. Na základě značně odlišných textů – Aristotelovy Poetiky, Vallova prokázání nepravosti Konstantinovy donace, jezuitských historiografických záznamů z počátku 18. století a Proustova komentáře k Flaubertovu stylu – ukazuje, že rétorika se vztahuje nejen k ornamentu, ale i k historickému porozumění a pravdě. Spolu s autorem tak čtenář objevuje oblast na pomezí klasické pozitivistické historiografie a postmoderního přístupu, pro nějž je historický popis pouze jedním z nekonečného množství možných příběhů, vyprávěním opírajícím se spíše než o pravdu o rétorickou dovednost vypravěče.

The book features a preface and the third chapter that have been translated from Italian by Anne C. Tedeschi and John Tedeschi. This translation offers readers insight into the original text, capturing the nuances and cultural context of the Italian language, enriching the overall understanding of the work. The translators' expertise ensures that the essence and style of the original prose are preserved, making it accessible to a wider audience.

The book explores the manipulation of witchcraft perceptions by Inquisitors and their spread across Europe and the New World. It delves into the fragmented testimonies of peasants, providing insight into popular beliefs and the peasant mindset of that era. Ginzburg's analysis highlights how these beliefs served as crucial evidence for understanding the socio-cultural context of witchcraft and its impact on society.

Through the lens of sixteenth- and seventeenth-century witchcraft trials, Carlo Ginzburg critiques the flawed case against Adriano Sofri, a prominent figure in the Italian Left. He emphasizes the necessity of intellectual rigor and passion in confronting the political opportunism and dishonesty that characterized the late twentieth century. Ginzburg's exploration reveals the interplay between historical analysis and contemporary political discourse, shedding light on the complexities of justice and ideology.