Ladislav Chmel Knihy

Saša Rašilov byl haškovským typem,a to nejen proto, že si byli fyzicky podobní, ale především stejně jako Jaroslav Hašek byl i Saša Rašilov mystifikátorem, který dokázal oklamat kohokoli čímkoli. V jeho životě se hraní a skutečnost neustále prolínaly. Saša Rašilov simuloval třesavku a vnoci jí ještě přibarvoval nervovými záchvaty tak dokonale, že byl z armády propuštěn. Historek podobného druhu je na tucty a v knize je připomínají nejen František Smolík, ale i další jeho bývali kolegové z Národního divadla jako Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec, Ladislav Pešek, Rudolf Hrušínský, Vlasta Fabianová, Bohuš Záhorský, Bohumil Bezouška a další. Pokračovatelem tohoto významného herce a originálního člověka jsou jeho vnukové Saša a Václav. Především Saša Rašilov svojí seriálovou roli v Rodinných poutech, i když ani další filmové a divadelní role není možné opomenout.

Saša Rašilov byl haškovským typem, a to nejen proto, že si byli fyzicky podobní, ale především stejně jako Jaroslav Hašek byl i Saša Rašilov mystifikátorem, který dokázal oklamat kohokoli čímkoli. V jeho životě se hraní a skutečnost neustále prolínaly. Saša Rašilov simuloval třesavku a v noci jí ještě přibarvoval nervovými záchvaty tak dokonale, že byl z armády propuštěn. Historek podobného druhu je na tucty a v knize je připomínají nejen František Smolík, ale i další jeho bývali kolegové z Národního divadla jako Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec, Ladislav Pešek, Rudolf Hrušínský, Vlasta Fabianová, Bohuš Záhorský, Bohumil Bezouška a další. Pokračovatelem tohoto významného herce a originálního člověka jsou jeho vnukové Saša a Václav. Především Saša Rašilov svojí seriálovou roli v Rodinných poutech, i když ani další filmové a divadelní role není možné opomenout.

Věra Galatíková se zhlédla v divadle a v herectví ještě coby dítko školou povinné. Po ukončení školní docházky se chtěla stát herečkou. Otec byl ale jiného názoru.Tvrdil, že má hlavu na učení, a tak by se měla vybrat práva nebo medicínu… nějaké pořádné povolání. Věra jako poslušné dítko se otcovu rozhodnutí nepříčila, i když myšlenku být herečkou neopustila. Nevybrala si ale studia práv ani medicíny, rozhodla se pro pedagogickou školu, kterou úspěšně absolvovala. Po krátké době učitelování udělala příjmací zkoušky na JAMU a po absolutoriu v roce 1962 nastoupila do angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Odtud pak vedla její cesta do Prahy. Nejprve do Činoherního klubu, do divadla v pražské Libni, v roce 1979 se stala členkou hereckého souboru Městských divadel pražských, odkud pak vedly její kroky na prkna naší Zlaté kapličky. Vytvořila několik nezapomenutelných filmových a televizních rolí, které navždy zůstanou v paměti národa. V současné době statečně a úspěšně bojuje se zákeřnou nemocí, kvůli níž se musela rozloučit se svým publikem.

Vlasta Fabiánová – výborná herečka, vynikající pedagog… výtečná žena a výborná, nezapomenutelná kolegyně. Žena která si nikdy nepotrpěla na velká slova, žena, u níž skromnost a pokora byly na předním místě. Tak Vlastu Fabiánovou charakterizují ti, kteří s ní přišli do styku na prknech divadla, ve filmovém či televizním studiu. Kniha Ladislava Chmela je pohledem diváka, obdivovatele hereckého umění Vlasty Fabiánové, novináře, který se s ní během jejího života několikrát setkal při rozhovorech, ale také vzpomínkou těch, kteří ji měli rádi a obdivovali ji jako herečku, učitelku a ženu. Publikace je doplněna velkým množstvím černobílých fotografií.

Kniha nabízí shrnutí mistrovství světa ve Vídni, kde čeští reprezentanti vybojovali zlaté medaile. Najdete v ní, jak se Češi na velký turnaj připravovali a velmi podrobně vás kniha provede jeho průběhem. Nechybí statistiky všech utkání, včetně velkého množství barevných fotografií.

Přezdívali mu „Bosňák“, i když vlastně z Bosny nebyl. Jeho maminka byla Slovinka a tatínek byl Čech. Herce Josefa Bláhu, známe z divadelních prken pražského Vinohradského divadla, z filmového plátna, především však z televizních inscenací a seriálů. Připomeňme si elegantního inspektora Brůžka v „Hříšných lidech města pražského“, nebo přísného a pedantského akademika Filipa, velitele výpravy v seriálu „Návštěvníci“, který právě teď uvádí Česká televize, nebo třeba starostlivého otce ve filmech Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze…těch filmů a televizních inscenací bylo mnohem víc; poprvé se před filmovou kameru postavil už začátkem padesátých let ve filmu Velké dobrodružství. Přesto i k němu byla filmová a televizní kamera v určitých letech macešská. Jeho velký přítel a kolega z divadla Vlastimil Brodský o něm prohlásil, že je ztělesněním fantazie, gejzírem nápadů… setkal jsem se s ním několikrát při rozhovorech, kdy nikdy neopomněl zdůraznit, že herectví je o životě a divadlo o partnerství… hereckém partnerství, o pokoře..

Kniha opěvuje umění velkého českého herce a připomíná nejrůznější divadelní události v průběhu jeho herecké kariéry. Autor vychází z konstatování, že "herec je prý poněkud zvláštní člověk... Na první pohled vypadá zcela normálně jako každý jiný člověk, ale ono tomu tak ve skutečnosti není." Nikoliv. Tak, jako každá skutečná osobnost, je i herec člověkem jedinečným, svérázným, osobitým. Tvůrčí a jedinečná osobnost Bohuše Záhorského je zde popisována především na základě vzpomínek, kritik a dobového tisku.