Miroslav Olšovský Knihy

Básnická prvotina dosud důrazně mlčícího autora. Jedná se o výbor básní sepsaných v letech 1990–2003.

Rozšířené a přepracované vydání básnického debutu Miroslava Olšovského, jenž vyšel jako výbor roku 2006 pod názvem Záznamy prázdnot. Nový soubor přináší dalších čtyřiačtyřicet dosud knižně nepublikovaných básní, a je tedy návratem k původnímu (autorskému) konceptuálnímu rozvrhu. V Olšovského – riskantním – básnickém světě jsme odsouzeni k jazyku, který je ovšem stejně smrtelný jako my.

Druhá sbírka civilní poesie, letristická, prostá, podle typografické osnovy autorovy doprovodil xerografiemi autor Část. tištěno zvratmo a napříč

Báseň v próze Líčení odráží autorovu potřebu popsat konec děsivého dvacátého století, v němž se narodil. Pokud dříve spisovateli stačilo uchopit svět v jeho rozpadu, kdy ještě můžeme podobu právě zanikajícího světa z díla vytušit, jemu už nezbývalo nic jiného, než ukázat trosky, z nichž nejde vyčíst nic, dokonce ani příčinu všudypřítomného násilí. Útržkovité informace a symbolické zkratky však o to více poodhalují děsivou atmosféru padesátých let v Československu, se známými i tušenými důsledky.

Autoři kolektivní monografie se snaží ukázat postupnou přeměnu Krymu od multikulturní křižovatky antického světa po kolonii Ruska. Kniha se mj. věnuje oběma anexím Krymu a vysvětluje, za jakých okolností se Krym stal ruským. Dvě základní studie o dějinách Krymu a ruské literatuře s krymským tématem doplňují dílčí studie z oblasti archeologie, polské a ukrajinské literatury. Kniha akcentuje ruské imperiální vědomí a snahu o okupaci Ukrajiny, k níž byla anexe Krymu v roce 2014 přípravným krokem.

Kniha představuje výbor z tvorby pěti ruských autorů, kteří se hlásili k takzvané skupině činari. Ta se začala postupně formovat na konci druhého desetiletí 20. století v tehdy ještě předrevolučním carském Rusku. V textech jednotlivých členů činarů – filozofů Druskina a Lipavského a básníků Charmse, Olejnikova a Vveděnského se díky jejich nesčetným rozhovorům a diskusím na nejrůznější, především však literární témata objevují vzájemné vlivy a mnohé společné náměty. Tyto texty však jejich autoři mohli sotva představit veřejnosti – většinu z nich totiž četli převážně na setkáních v bytech Lipavského a Druskina, neboť publikování jim bylo v tehdejším stalinském Sovětském svazu znemožněno.

Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní. Kniha je věnována Praze, ale nejedná se o místopis nebo nostalgickou vzpomínku. Praha Olšovskému vstoupila do…

Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (1970) hledá možnosti, tj. jazyk – kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás – v této situaci – znamená psát a pojmenovávat.

Autorská publikace plná kreseb, originálních básní a fotografií je po pandemickém roce zhmotněním dění, které se odehrálo v periferní a dnes málo přístupné krajině pražského Motola. Pro svou rezidenci na motolské navážce navrhl umělec a sochař Martin Zet performativní projekt, založený na kontemplaci a uspořádání skupinových dějů – slavností. Zpřítomňování obrazu objektu letohrádku Hvězda čistě v imaginaci účastníků, účast básníků a verbalizace místa skrze autorskou poezii, vytyčování půdorysu a virtuální vrt do podloží skládky tvoří analogii s architektonickým projektem, který nebude nikdy realizován. Projekt AntiHvězda, vnoření negativního otisku letohrádku Hvězda v nedaleké stejnojmenné oboře u Bílé Hory, do útrob motolské skládky je osobním vědeckým výzkumem umělce v krajině. Knížka je osobním deníkem, básnickou sbírkou, souhrnem empirického výzkumu i archivního bádání, uměleckým skicářem a katalogem v jednom. Svými verši přispěli Petr Hrbáč, Vít Janota, Zuzana Lazarová, Petr Maděra, Benoit Meunier, Miroslav Olšovský, Josef Straka a Robert Wudy.

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.