Marie Klimešová Knihy

Vladimír Karfík examines the work of Jiří Kolář through analytical studies and editorial efforts, publishing the poet's writings. He explores Kolář's contributions to the artistic program and creation of Skupina 42, his poetic style, and his significant influence on contemporary Czech prose, particularly on authors like Bohumil Hrabal, as well as Kolář's lesser-known dramatic works. This book presents three studies that capture the essential characteristics of the original poetic oeuvre of one of the most prominent figures in Czech art of this century.

Výpravná obrazová monografie Marie Klimešové se ve třinácti kapitolách zaměřuje na výtvarné fenomény, tematické okruhy, osobnosti a události, které formují české umění druhé poloviny 20. století. Kniha je rozdělena do tří časových etap, přičemž první začíná politickým pučem v roce 1948 a jeho dopady na kulturu, zatímco druhá etapa je spojena s XX. sjezdem KSSS a kritikou stalinismu. Čtenáři sledují, jak umělci reagovali na deziluzi způsobenou válkou a rozpadem předválečného modernismu, jak se vyrovnávali s potlačováním intelektuálních sil a jak využili větší ideologickou toleranci po roce 1956. Kniha spojuje díla poválečné generace s klíčovými umělci předválečné scény, jako jsou Emil Filla, Jan Zrzavý a Alén Diviš. Zaměřuje se především na volné umění, včetně malby, plastiky, kresby, koláže, grafiky a fotografie. Mezi desítkami autorů se vyjímají jména jako Andrej Bělocvětov, Václav Boštík, Vladimír Boudník, Pavel Brázda a další, včetně často opomíjených umělců. Tato monografie tak nabízí komplexní pohled na českou výtvarnou scénu v turbulentním období.

Dílo Evy Kmentové (1928--1980) tvoří oblouk od realistických soch přes různé podoby figurativního modernismu až po polohu souznící se světovými projevy nového realismu. Sochy modelovala z hlíny a odlévala do sádry, pracovala s betonem, kamenem, cínem nebo hliníkem. V šedesátých letech se dotkla strukturální abstrakce a později se opakovaně vracela k otisku nebo odlitku těla či tělesného fragmentu. Často zachycovala momenty života nazíraného ženskou perspektivou. Samostatnou linii tvoří její kresby, jež můžeme považovat za jakési deníkové záznamy. Práce Evy Kmentové je nutno vnímat feministickou perspektivou a řadit ji k autorkám, které v českém umění předznamenaly zájem o genderové otázky. Souvisely s prosazováním umělecké i partnerské rovnoprávnosti, touhou po samostatnosti a v neposlední řadě s hledáním milostného naplnění.

Od informelu k figuře. Kniha Od informelu k figuře s podtitulem ze sbírky Galerie Dolmen byla vydána u příležitosti stejnojmenné výstavy v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Na 240 stranách prezentuje sbírku Galerie Dolmen, která vznikala více než 20 let, a jejíž težiště tkví především v uceléné kolekci umění 60tých let s přesahy do let 50tých a 70tých. Ve sbírce je také zahrnuta celá řada uměleckých děl i z dekád pozdějších. Jak už název napovídá, ve sbírce vedle sebe funguje několik uměleckých směrů informel, nová citlivost, geometrická abstrakce, nová figurace.

Až dosud se zdálo, že raná vrstva koláží Jiřího Koláře (1914-2002) je rozptýlena v nedohledatelných sbírkách doma i v zahraničí, je obtížně přístupná a její přibližnou podobu můžeme poznat jen díky několika málo uchovaným kolážím a publikovaným reprodukcím. O to větší překvapení přinesl nedávný nález značného množství děl, včetně těch z přelomu padesátých a šedesátých let. Kniha přináší, symbolicky v roce stého výročí básníkova narození, přísný výběr z tohoto souboru, skrytého od emigrace Jiřího Koláře až dodnes.

Kniha vycházející ke stejnojmenné výstavě v Západočeské galerii v Plzni vystavující rozsáhlou soukromou sbírku Skupiny 42 nabídla historičce umění Marii Klimešové novou příležitost zabývat se proslulým fenoménem českého moderního umění. Je logicky členěna do tří částí – předskupinové, válečné a poválečné, uzavírající se rokem 1948. V rámci jednoduchého chronologického řešení je skupinová poetika stylově a tematicky charakterizována a konfrontována s dobovým výtvarným kontextem. Experimentální charakter raných prací ze třicátých let ukazuje silné individuality začínajících umělců, kteří v prostoru mezi surrealismem a kubismem hledali vlastní výraz. Válečný příklon k civilismu a poválečné směřování k experimentu, resp. figurativnímu znaku je představen kompletním souborem pozoruhodných obrazů, kreseb, fotografií, grafik a drobných plastik všech členů Skupiny (Gross, Hák, Hudeček, Matal, Kotík, Lhoták, Smetana, Souček, Zívr). Dosvědčují různorodost autorských východisek, která později výrazně ovlivnila poválečnou výtvarnou generaci. Kniha obsahuje výběrový soupis výstav a biografie jednotlivých členů skupiny 42.

Jiří Balcar (1929-1968) patřil do okruhu teoretika Jindřicha Chalupeckého, koncem padesátých let byl jedním z průkopníků české poválečné abstrakce a kaligrafie, po návratu z několikaměsíčního tvůrčího pobytu v USA (1964) se jako jeden z prvních českých umělců obrátil k pop-artu. Paradoxní polarita vyostřeného existenciálního pocitu a humoru ho řadí k umělcům, jejichž výpověď komentovala absurditu a odcizení soudobé společnosti. Tato monografie Balcarovo dílo nově zhodnocuje a poprvé je ukazuje v celé šíři; zahrnuje jak volnou, tak užitou tvorbu, neboť jeho přínos v oblasti knižních úprav, ilustrací a návrhů plakátů je zásadní. Vedle známých děl publikace představuje i mnoho nikdy nereprodukovaných prací, které přispívají k hlubšímu pochopení autora.

Monografie Marie Klimešové František Pacík (1927-1975) poprvé představuje pozoruhodné dílo jednoho z nejzajímavějších sochařů generace českých umělců 60. let. Přes svůj evidentní talent zůstával Pacík solitérem, jehož obtížně uchopitelná expresivní tvorba nenašla za jeho života odpovídající interpretaci. Monografie se obšírně věnuje jak plastikám, tak umělcovým pastelům, které napomáhají pochopení tohoto díla a které ukazují, že Pacík nepochybně navazoval na symbolistní zdroje a ezoterickou zkušenost. Kniha je vybavena mnoha reprodukcemi Pacíkových prací včetně vynikajících dobových fotografií řady nezvěstných soch, jejichž autorem je Jan Šplíchal.

Monografie českého výtvarníka Roberta Piesena vyplňuje jednu z mnoha mezer v dějinách českého výtvarného umění. Piesen je v ní představen čtyřmi kunsthistorickými studiemi, čtyřmi odlišnými i vzájemně se prolínajícími pohledy na jeho tvorbu. Obdržela cenu Nejkrásnější kniha roku 2001 v kategorii uměleckých publikací.

Katalog výstavy seznamuje s tvorbou výtvarných umělců, kteří se sdružili v tvůrčí skupině Máj 57. Výstava proběhla v roce 2007 v Císařské konírně Pražského hradu a připomenula padesátilé výročí založení skupiny. Výstava i katalog ozřejmují vývoj české výtvarné scény v druhé polovině 50. a na počátku 60. let. Studie, obsažené v katalogu, zasazují vznik skupiny do kulturně politických souvislostí doby, sledují její další vývoj v první polovině 60. let. Máj 57 nebyl uměleckou skupinou s pevným výtvarným programem, ale spíše volným sdružením mladých umělců, navazujících na modernistické tradice českého umění. Společnou charakteristikou je i negativní vymezení vůči socialistickému realismu. Katalog obsahuje stručná životopisná data členů skupiny (např. Jiří Balcar, Libor Fára, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Zbyněk Sekal, Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová) a ukázky jejich sochařských i malířských děl.

Sochař Zbyněk Sekal (1923–1998) je fascinující postavou českého umění 20. století. Monografie od historičky umění Marie Klimešové komplexně představuje jeho tvorbu, zahrnující plastiky, objekty, nástěnné asambláže, kresby, koláže, fotografie a knižní grafiku. Bohatý obrazový výběr zahrnuje díla ze všech období autorovy činnosti. Kniha je koncipována jako montáž textů zaměřených na analýzu jeho díla, doplněná pasážemi ze Sekalových deníků, které sahají od padesátých let až do konce jeho života. Tyto deníky ukazují nejen jeho literární nadání, ale také myšlenkové zázemí jeho tvorby, inspirované osobnostmi jako Franz Kafka a Martin Heidegger. Sekalovy úvahy o umění, literatuře a filozofii souvisejí s hlavními charakteristikami jeho práce a opakujícími se ikonografickými motivy, stejně jako s otázkami vnitřního a reálného exilu, když se usadil ve Vídni. Kniha má mnoho významových vrstev a představuje silné svědectví o životě a existenci umělce. Součástí monografie je přehled výstav, bibliografie a kompletní překlad textu do angličtiny. Publikace vychází u příležitosti rozsáhlých výstav Zbyňka Sekala v Muzeu umění v Olomouci a v Alšově jihočeské galerii.

Kniha černobílých fotografií z cyklu „Děti“ zachycuje jedinečné okamžiky dětství a přirozenou krásu dětí v různých situacích. Fotografické snímky vyzařují autenticitu a emoce, které oslovují diváka a vyvolávají vzpomínky na vlastní dětství. Hochová se ve své práci zaměřuje na hravost, radost a nevinnost, které jsou charakteristické pro tuto etapu života. Kniha nabízí pohled na svět očima dětí a ukazuje, jak je důležité uchovat si v sobě dětskou duši i v dospělosti. Tato kolekce fotografií je oslavou dětství a jeho kouzla, které nás všechny spojuje.

Stanislav Podhrázský (1920–1999) byl jako mnozí další v mládí silně ovlivněn surrealismem, zejména pak osobností Mikuláše Medka, záhy však přešel na vysoce autorskou, solitérní cestu. Kniha věnuje pozornost jak Podhrázského dílu malířskému, tak kresebnému a sochařskému. Pokouší se zasadit je do kontextu, který v mnoha ohledech autora spojuje s vynikajícími představiteli italské renesance, manýrismu anebo symbolismu. Společné je jim hledání krásy a tajemství lidské emotivity, jež ovšem každý z nich nalézá v řádu výtvarného jazyka své doby. Monografie je prvním široce koncipovaným zhodnocením umělcovy tvorby. Vedle známých prací v ní čtenář nalezne i řadu nikdy nereprodukovaných obrazů a kreseb, díky nimž je možno pochopit toto výjimečné dílo v plné šíři.

Publikace obsahuje čtyři rozsáhlé texty absolventů studia dějin umění na FF UK. Práce Tomáše Gaudka je zaměřena na problematiku české gotické knižní malby v okruhu Albrechta ze Šternberka, Kateřina Vítová se ve svém textu věnuje italské renesanční výtvarné pedagogice Federica Zuccariho. Barokním oltářním obrazům Jana Ongherse v českém regionu je zasvěcena práce Dalibora Lešovského a Marianna Holá sleduje vztah meziválečné architektury a její dobové prezentace prostřednictvím českých fotografů. Z kratších textů je třeba upozornit zejména na dvě zásadní recenze německých publikací věnovaných teorii architektury, které patří k posledním pracím prof. Mojmíra Horyny, a na příspěvek prof. Dalibora Veselého (University of Pennsylvania) zaměřený na architekturu jako humanistickou disciplínu. Sborník je věnován památce prof. Mojmíra Horyny, který jeho vznik inicioval.

Medailóny českých osobností, jejichž život nebo práce byla či je spojena s pražskou čtvrtí Spořilovem.V krátkém úvodu je shrnuta charakteristika Spořilova jako zahradního města s živým společenským životem. V této specifické komunitě vyrostli, žili a tvořili významní lidé ze všech oblastí kultury (spisovatelé, herci, architekti). Do knihy bylo vybráno 140 z nich, aby reprezentovali Spořilov. Každé osobnosti je věnován medailón s fotografií a stručným shrnutím životní a profesní dráhy. Mezi nejznámější tváře, spojené s touto čtvrtí, patří herec J. Kačer, herec J. Suchý, spisovatel A. Branald nebo fotograf F. Drtikol. Osobnosti jsou řazeny abecedně. V závěru jmenný rejstřík.

O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy apozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.

Katalog výstavy jednoho z našich nejvýznamnějších výtvarníků, autora originálních výtvarných technik jako jsou koláže, roláže, chiasmáže a například konfrontáže. Jiří Kolář se narodil 24. září 1914 v Protivíně, v letech 1922 - 1945 bydlel na Kladně a prošel mnoha zaměstnáními. Ve čtyřicátých letech se stal členem skupiny 42. V padesátých letech byl vězněn. Publikovat svou literární tvorbu a vystavovat originální práce mohl pouze krátce koncem šedesátých let. Do roku 1979 žil v Praze, po podepsání Charty 77 odjel do zahraničí a v letech 1980 až 1998 pobýval ve vynucené emigraci v Paříži. Jiří Kolář žil do své smrti v roce 2002 v Praze. Ve své výtvarné tvorbě pracoval namísto štětce skalpelem, barvy nahrazoval potištěným papírem a lepidlem. Většího uznání se dočkal po celém světě než ve vlastní zemi. Od šedesátých let uskutečnil přes tři sta výstav. Vydal deset monografií a několik desítek antologií, knih pro děti, katalogů a bibliofilí.

Monografie významné české fotografky Dagmar Hochové obsahuje díla, která se pojí k naplnění lidského života.

Třetí svazek edice věnované Topičovu salonu se dotýká dlouhého období let 1950 až 1991. Tato etapa historie místa na Národní třídě odráží proměnlivé kulturně politické klima dlouhého období totality. Text je účelně rozdělen do kapitol, které v historické posloupnosti rekonstruují program galerie Čs. Spisovatel od roku 1950 až do úplného zániku výstavních aktivit v podzemním prostoru v roce 1991. I tentokrát je zachována struktura, která se osvědčila u předchozích dvou dílů. Svazek uvádí text o profilu nakladatelství Československý spisovatel, čtyři chronologicky řazené texty jsou věnovány volnému umění. Zvláštní kapitola se zabývá užitým uměním, k němuž je přiřazena i fotografie a činnost tzv. Malé galerie. Výstavní aktivity tohoto dlouhého období ukončila krátká etapa existence kurátorsky koncipované Galerie Pi-Pi-Art v roce 1991, která zanikla v souvislosti s privatizací budovy. Kniha je třetí z řady svazků, které postupně představují celé období působnosti Topičova salonu jakožto kulturní instituce.

Kniha vychází jako součást výstavy Dominika Langa Spící město, která je realizována v pavilonu České republiky a Slovenské republiky v rámci 54. ročníku mezinárodní výstavy výtvarného umění – La Biennale di Venezia v Itálii v roce 2011. Výstavní projekt autora spojuje dva sochařské přístupy a odlišné dobové kontexty na půdorysu úzkého rodinného vztahu. Prezentace propojující dílo dvou umělců spjatých osobní vazbou /otec-syn/ vytváří bázi pro rozvinutí fiktivního mezigeneračního dialogu. Svou site-specific instalací Lang vytváří hypotetický model nerealizované výstavy, na níž zachází s dílem generačně staršího umělce jako s tvárným materiálem vytrženým z historického kontextu; jako s fantomy zašlých časů, které zasazuje do nových scén a uskupení. Autoři doprovodných textů: Karel Císař, Yvona Ferencová, Marie Klimešová, Tomáš Pospiszyl (interview). Fotografie: Fotografický archiv autora & Rudolf Červenka, Radek Jandera, Ondřej Polák, Martin Polák, Jiří Thýn.

Katalog výstavy, Praha 28. 7. - 23. 10. 1994.