Eduard Štorch Knihy

Tretí zväzok edičnej série Z letopisov Eduarda Štorcha líči osudy dievčaťa Minehavy, známej aj ako Šťastné chvíle, ako ju nazvali v rode Sokolov. Než sa k nim však dostala z osady Medvedov, prežila so Silným bobrom množstvo útrap a príkoří a aby dosiahla slobodu, musela sa vzbúriť proti nadvláde mužov. Sokolí oko a Havranpírko, dvaja verní kamaráti, sú známi z knižky Osada Havranov. V tomto románe ich sledujeme pri statočnom putovaní za novým domovom pre svoj rod. Počas tejto cesty sa ich osudy prelnú s osudom odvážnej Minehavy.

Tentokrát sa vydáme do 7. storočia n.l., keď na našom území bojovali Avaři a Slovani a súčasne bola na úsvite Sámovej ríše. Kniha vypráva ťažký osud chlapca, ktorého meno je Nikdo = Nik. Avaři mu zabili rodičov a jeho aj so sestrou odvlekli do otroctva.

Kniha popisuje spoločnosť ľudí žijúcich na našom území v dobe bronzovej. Hrdina príbehu, Skrček z rodu Medvědů, nevyniká silou a pre malú postavu je často terčom posmechu, je ale neobyčajne bystrý a statočný. Chytrosť a odvaha mu pomôžu očistiť pamiatku otca neprávom nařčeného zo zločinu, nájsť jeho vrahov a tiež Medvědům vrátiť dobré meno. Na cestách s vyslancem vzdialeného rodu prežije mnoho napínavých i nebezpečných situácií, často ide o holý život.

Dnes už klasické dielo odohrávajúce sa na rôznych miestach Čiech a Moravy stále znovu uchvacuje živým opisom staršej doby kamennej a napínavými dobrodružstvami, ktorými prechádzajú odvážny Kopčem a veselý Veverčák so svojimi kamarátmi a celou pravekú loveckú tlupou. Prežívajú starosti oživobytie, násilné sťahovanie, boj s nepriateľmi, so šelmami i prírodou. Spolu s napätím však príbeh prináša tiež historické fakty a poučenie. Autor vychádza so skutočných archeologických nálezov.

Vyprávění o tom, jak se sedlák může stát českým knížetem

Edice Z letopisů Eduarda Štorcha uvádí nejlepší díla slavného autora v novém ilustrovaném vydání! V Osadě Havranů a v novele U Veliké řeky Eduard Štorch volně navazuje na svou vizi pravěkého světa, tak jak ji započal v románu Lovci mamutů. Ač se jedná o tituly méně známé, svou čtivostí a kvalitou přesvědčí každého čtenáře. Štorch nás tentokrát zavádí do mladší doby kamenné, dob prvních osadníků a zemědělců v českých zemích. V sérii dobrodružných příběhů přibližuje způsob života našich předků – nepřetržitý boj o přežití a odolávání neustálému nebezpečí.

Román Meč proti meči, napsal Eduard Štorch v roce 1940, tedy na začátku druhé světové války. Jeho vydání nejenže nebylo německými úřady povoleno, ale román byl dokonce i zabaven. Příběh z dob zakládání českého státu a pádu Polabských Slovanů, zachycuje zápas slovanských kmenů o státní svéprávnost s německým císařem Otou a jeho krutým pomocníkem markýzem Gerem, je totiž plný jinotajných narážek a nejednoznačných epizod.

Vyprávění o životě lidí doby neolitické v podání určeném především školním dětem jako doprovodná četba k výkladu (se souhrnem základních informací o době kamenné v dodatku). Tato odborná publikace byla později rozšířena a vydána jako román U Veliké řeky.

Je to příběh z mladší doby kamenné, popisující život kmene Havranů. Hlavní postavy: Havranpírko, Černý Havran, Kňučák, Veveřice, Dráp, Sokolí oko a Divous.

Dobrodružný příběh z doby bronzové o životě rodu Kotojedů, Čechů a popelnicového lidu. Vhodné pro starší děti. Rod Čechů sedí kolem ohně a dobírá si vzdálený rod Kotojedů. Z klidu je vytrhne matka se dvěma dětmi, ve kterých praotec Čech poznává svá vnoučata. Je neuvěřitelné,že dokázali v zimě putovat takovou dálku. Rod je totiž před svou poutí opustil z důvodu nemoci. Příběh vypráví i o rodech popelnicového lidu, kteří spalovali své mrtvé na hranicích dříví a pak popel sebrali a pochovali v hliněných nádobách.

Příběh z mladší doby kamenné, ilustroval Zdeněk Burian. Divous, Kňučák, Dráp, Veveřice. Zvláštní jména? To proto, že jsme se ocitli v mladší době kamenné, v příběhu z pravěku, který nám vypráví o statečném a čestném Havranpírkovi a o jeho odvážných činech, o tom, jak obtížné bylo obstát v kruté zimě, jak se zacházelo se zrádci a jak bojovaly jednotlivé rody s přírodou i mezi sebou, co je žluté kouzlo i jak se z Havranpírka stal muž Bystrý havran.

Všechny příběhy z doby pravěku se odehrávají kolem Veliké řeky Vltavy. Žijí tu vedle sebe v přátelství, nebo spolu soupeří rody Medvědů, Bobrů, Sokolů, Vlků, Volavek a dalších. Udiví nás krutost nejen přírody, ale také zvyků a obyčejů našich dávných předků. 7. upravené vydání (v SNDK 3.)

„Můj otec mě zaslíbil tomu, kdo zabije zlého medvěda, a ty, Bobře, nezapomeň, že já dobře vím, kdože medvědu zasadil smrtelnou ránu. Tys to nebyl – tys jen medvěda dorazil, když těžce raněný spadl ze skály, nemluv tedy o hrdinském skutku. Čí to byl oštěp, který trčel hluboko zabodnutý v medvědově pleci? Tvůj oštěp, Bobře, to nebyl! Ten medvěd nebyl tvůj, ani já tedy nebudu tvá!“...

Příběh, který nás zavede na přelom letopočtů, do doby, kdy na našem území sídlil kmen Markomanů a jejich vůdce král Marobud čelí Římanům, kteří se pokoušejí zotročit celou germánskou říši. Eduard Štorch, vypravěč, archeolog a učitel, seznamuje ve svých knihách poutavou formou s nejstarším obdobím naší historie.

Od pradávných dob přicházeli lidé k řece Vltavě a usazovali se na jejích březích. Na místě dnešní Prahy a v jejím nejbližším okolí nebylo ještě před třemi čtyřmi tisíci a ještě více lety kamenného zděného města, ale několik osad tu stálo přece. Nebylo silnic, ani ujetých cest. Kraj měl vzezření divočiny. Jen kolem osad prosvětlovaly husté tmavé lesy vykácené vypálené mýtiny a po kopcích se táhly pastviny. V době, o které budeme vypravovat - asi dvanáct se let před naším letopočtem - žil zde zchudlý národ. Nevíme ani, jak s jmenoval, ale zdá se, že jeho příslušníci byli potomky starého slavného lidu, který již několik se let přebýval v českých krajích.

Povídka z pravěku, od r. 1937 součást knihy Lovci mamutů.

Statečná a krásná Radislava z kmene Pšovanů, Lutic Lešek i mladý český kníže Neklan patří k hlavním hrdinům válečného příběhu z počátku 9. století Franský císař Karel Veliký touží dobýt země před Labem a připojit je ke své říši. Vyslal proto proti slovanským pohanům tři vojska, jedno vede přímo jeho syn Karel. V boji proti ukrutným Frankům se spojili Pšované a Češi, připojili se Kamenčané, Nišané a další kmeny, jiné naopak posílily nepřátelskou stranu. Nepřítel se hrne jako nezadržitelný vzedmutý příval. Je silný a sebevědomý, ale Slované bojují za svoji svobodu

Statečná a krásná Radislava z kmene Pšovanů, Lutic Lešek i mladý český kníže Neklan patří k hlavním hrdinům válečného příběhu z počátku 9. století Franský císař Karel Veliký touží dobýt země před Labem a připojit je ke své říši. Vyslal proto proti slovanským pohanům tři vojska, jedno vede přímo jeho syn Karel. V boji proti ukrutným Frankům se spojili Pšované a Češi, připojili se Kamenčané, Nišané a další kmeny, jiné naopak posílily nepřátelskou stranu. Nepřítel se hrne jako nezadržitelný vzedmutý příval. Je silný a sebevědomý, ale Slované bojují za svoji svobodu

Tento příběh vypráví o kmeni pravěkých lidí ,,Lovců mamutů“. Udál se asi před dvaceti až třiceti tisíci lety. Tehdy žila na Bílé skále tlupa pravěkých lidí. Tehdy ovládali jednoduchou řeč a doplňovali ji posunky a mimikou v obličeji. Věděli, že je oheň nejen zahřeje, ale dokáže upéct maso a chránit před divokou zvěří. Oheň hořel před vchodem do jeskyně, aby dovnitř nemohli šelmy. Tehdy ho ještě neuměli rozdělat,tak spoléhali na přírodu a oheň donášeli. Příběh nám bude vyprávět o tom,jak lovili zvěř a jak z ní vše dokázali zužitkovat. Vnitřnosti zvěře jedli syrové, protože byly ještě teplé. Stažené kůže hned zpracovávali ženy a děti. Lovili například zubry, lišky, ryby, ale také vlky a mamuty. Věřte, chytit takového mamuta je věc těžká, na kterou se museli dlouho připravovat. Museli nejdřív vykopat obrovskou jámu, do které toho mamuta musely vehnat. Učili se také vyrábět si nástroje, jako je například kámen opracovaný do tvaru slzy (pazourek). Díky pazourku,který poté použili na rozbíjení kamenů, dokázali vykřesat oheň. Ale to chtělo zručnost a trpělivost. Později se jim podařilo dokonce rozdělat oheň za pomoci kousku dřeva. Oheň byl totiž v pravěku největší vynález pravěkých lidí a měl pro ně opravdu obrovský význam. Dovídáme se tu také o cizích tlupách, například jak mezi sebou bojovali o území, o kořist atd. Při lovu nebo boji o území zahynula velká spousta pravěkých lidí. Byl to pro ně boj na život a na smrt.

Otec Větříka ochuravěl, a tak mladý chlapec vyhledal pomoc u čaroděje, jenž byl v celém jejich rodě osobou váženou, aby pomohl jeho otci. Větřík však zjišťuje, že čaroděj nepomáhá, ale obelhává lidi. Vyžene sice zlé duchy z těla nemocného otce, ten ale stejně umírá. O svoji rodinu se nyní musí postarat Větřík. Příběh nás zavede do Prahy v době bronzové. Setkáme se zde s chlapcem Větříkem, jeho otcem Lesním Medvědem, jeho manželkou Vlaštovicí a čarodějem. Určeno pro starší děti.

Historický román zachycuje vzrušenou dobu politických a náboženských zápasů počátku našich dějin v 9. století

Junácké příběhy z dávných časů, odehrávající se v druhé půlce 7.století n.l. v době, když Avarové pod vedením chána Bajana se snažili podrobit balkánské a podunajské Slovany.

Plný název: Lovci mamutů na Bílé skále: Čtení o praobyvatelích země České. Povídka Lovci mamutů na Bílé skále je ukázkou z velkého díla Ed. Štorcha "Lovci mamutů", které vydali nakladatelé Toužimský a Moravec v Praze.

Dobrodružné příběhy - příběhy mladých lidí z pravěku. Jedná se o kompilaci "Osady Havranů" a "Volání rodu".

Tento příběh vypráví o kmeni pravěkých lidí ,,Lovců mamutů“. Udál se asi před dvaceti až třiceti tisíci lety. Tehdy žila na Bílé skále tlupa pravěkých lidí. Ovládali jednoduchou řeč a doplňovali ji posunky a mimikou v obličeji. Věděli, že je oheň nejen zahřeje, ale dokáže upéct maso a chránit před divokou zvěří. Oheň hořel před vchodem do jeskyně, aby dovnitř nemohly šelmy. Tehdy ho ještě neuměli rozdělat, tak spoléhali na přírodu a oheň donášeli. Příběh nám bude vyprávět o tom, jak lovili zvěř a jak z ní vše dokázali zužitkovat. Vnitřnosti zvěře jedli syrové, protože byly ještě teplé. Stažené kůže hned zpracovávaly ženy a děti. Lovili například zubry, lišky, ryby, ale také vlky a mamuty. Věřte, chytit takového mamuta je věc těžká, na kterou se museli dlouho připravovat. Museli nejdřív vykopat obrovskou jámu, do které toho mamuta museli vehnat. Učili se také vyrábět si nástroje, jako je například kámen opracovaný do tvaru slzy (pazourek). Díky pazourku, který poté použili na rozbíjení kamenů, dokázali vykřesat oheň. Ale to chtělo zručnost a trpělivost. Později se jim podařilo dokonce rozdělat oheň za pomoci kousku dřeva. Oheň byl totiž v pravěku největší vynález pravěkých lidí a měl pro ně opravdu obrovský význam. Dovídáme se tu také o cizích tlupách, například jak mezi sebou bojovali o území, o kořist atd. Při lovu nebo boji o území zahynula velká spousta pravěkých lidí. Byl to pro ně boj na život a na smrt.

Příběhy z doby železné. Předválečné vydání knihy Hrdina Nik.

Podtitul: Eubiotická reforma školy Autor v knize kritizuje nedostatky tehdejšího školství. Poukazuje jak na nedostatky v samotných budovách škol (vytýká jim, že mají spíše vzhled kláštera nebo kasáren), tak i na prostředí a v neposlední řadě i na zastaralé metody výuky. Zároveň se snaží naznačit i možná řešení.

Autoril on käesolevas teoses õnnestunud elustada nii kauget ajajärku nagu hilispaleoliitikum koos tolleaegsete inimeste ning tavadega. Raamatu lõpp on sügavalt sümboolne: inimene õpib tuld saama kahe puutüki vastastikku hõõrumise teel, mis avab uue epohhi inimkonna arenguloos. Tšehhi keelest tõlkinud Leo Metsar. Illustratsioonid Sándor Stern.