Ewald Murrer Knihy

Ewald Murrer, jeden z předních básníků tzv. druhé generace českého undergroundu, vydává po deseti letech novou básnickou sbírku nazvanou Tma se mne dotýkala. Rozvíjí v ní témata, s nimiž se potýká od počátků své tvorby: od nevratného plynutí času přes utkvělost okamžiku po nostalgii za nenávratně uplynulým. Jedna z básní zde zastoupených byla vybrána do sborníku Nejlepší české básně roku 2017, již sestavili Jan Šulc a Sylva Fischerová.

Když Ewald Murrer (nar. 1964) přišel někdy koncem roku 1990 do redakce Iniciál, časopisu pro „nezavedenou literaturu“, přinesl s sebou takřka učebnicový obraz mladého literáta. V první polovině devadesátých let také vzniklo jádro jeho dosavadní tvorby. Z ní především Zápisník pana Pinkeho rozhodně stojí za vyhledání v regálech knihoven. Po zániku časopisu jej životní peripetie vrhly do sfér komerčnějších, z nichž se jen občas k literatuře vracel. Jeho nová sbírka se mi ale nejeví jen jako návrat příležitostný. Murrer zřetelně našel svou parketu v básních s epickým náběhem, ve vyprávění lyrizovaně skicovaných příběhů. Jeho dlouhé, ale i krátké básně jsou jakýmisi situačními scénáři: lyrický subjekt tyto situace „jen“ vidí a slyší a svou dikcí je destiluje do významů univerzálních. Silné přítomností „je“ si říká o čtenářovo spočinutí a hledání: jak a co bylo, jak a co bude.

Básník a výtvarník Ewald Murrer (nar. 1964), jehož poezie vychází časopisecky po celém světě, začínal v pražském „literárním podzemí“ na počátku osmdesátých let. V Hostu mu před časem vyšel svazek Nouzové zastavení času. Autorova nová sbírka nás zve do zvláštního světa, kde bazilišci kývají hlavami, nohy kopou do stěn, papírovou hlavou vane průvan, plameny planou, čadí knoty a z nebe padá kamení. Zní tam píseň flašinetu, veřeje skřípou, vítr bouchá okenicemi, psi štěkají a zamyšlený Bůh tluče do kovadliny. Tento prostor je záhadný i povědomý, jako by nás básník zval k návratu do míst, která jsme kdysi znali, ale zapomněli na ně. Anebo stojíme na prahu nějakého úplně jiného světadílu. Řečeno Murrerovými slovy: „Blízko, blizoučko už je k mostu, za řekou jiskrnou nový je svět.“ Kdo ale ví, jaký svět je za tou řekou — nemusí být o nic lepší než náš starý svět. Kdo ví, co nás v něm čeká? Je tam cukr sladší? Sůl slanější, kyselejší ocet? Krásněji zpívají tam ptáci? Slunce svítí déle? Delší jsou večery? Pojďme tam a uvidíme…

Sto epických básní, druhá část volné trilogie Noční četba (2019), Čtení z ohně (2021), Vyprávění za zpěvu ptáků (2022).

Autorský výbor z dosavadního díla, od juvenilií po rukopisné sbírky (1978–2024). Ewaldu Murrerovi je letos šedesát, a to je významná číslovka, vždyť v lidském čase utváří minutu i hodinu. K významné číslovce připravilo nakladatelství Aula výbor, který právě držíte v ruce. Cink cink je, myslím, vhodný titul, jenž mnoho vypovídá o autorově poetice. Jsou tu citoslovce vyjadřující zvuk, který si spojujeme s tajemnem a s radostí (např. cinkání vánočního zvonku), ale taky se zvony, dokonce se zlověstným zvoněním umíráčku, jenž uzavírá čas, který je nám vyměřen. Murrerovo básnění se stejnou měrou věnuje jak vezdejšímu životu, tak i tajemství, jež za ním tušíme, protože jako lidé víme o životě nevyhnutelně málo.

Vyznamenání za prohranou válku, v němž se naplno rozvinulo básníkovo směřování k příběhovosti a zazněl smutek pramenící z pocitu bezútěšné měnlivosti hmatatelné skutečnosti. Na podobě osobitého básnického světa, jenž sice vyrůstá z každodenní reality, ale je ritualizován, povýšen do roviny mýtu a snu, se výraznou měrou podílela také osobitá práce s jazykem, umocněná okázalou stylizací mluvčího.

Svazek přináší básnickou prvotinu mladého autora, snažícího se soustředit na naléhavé reflexe vypovídající o určitém pohledu na současný svět. Verše jsou zajímavé osobitým pohledem na svět, v němž je základním prvkem snaha najít víru i osvobození ve vyjádření určitých náboženských motivů.

Ewald Murrer, autor oblíbených knih Zápisník pana Pinkeho a Noční četba, ve sbírce Tajný sběrač levandule reflektuje surrealistické pohledy na svět. Svět plný odkazů k teologickým, mystickým, pohádkovým a dalším klíčům je však stále především světem vymezování individuality v chaosu stáda, tak jak jej známe z předchozích autorových knih.

„Není-li snad tato stovka příběhů jakýmsi kukátkem, kterým nám lze nahlédnout do divadel hororů, pohádek či zahradních impresí?“ (Z důvěrného hovoru dvou anonymů). 100 epických básní. Sedmá sbírka básní autora Zápisníku pana Pinkeho.