Významný italský pěvecký pedagog a hudební publicista líčí ve strhujícím eseji belcanto jako epochální fenomén, ve kterém hudebně vykrystalizoval vkus, smyslová vnímavost a vybroušená představivost baroka. Počínaje florentskou cameratou (okolo 1600) a konče Rossinim osvětluje na příkladech stěžejních pěveckých partií a na výkonech nejpůsobivějších interpretů umělecké předpoklady, které opravňovaly pěvce k přívlastku "belcantový".
Focusing on the evolution of bel canto singing, Rodolfo Celletti explores its historical, technical, and musical dimensions. He examines the connections between bel canto and baroque operatic ideals, emphasizing the collaborative role of composers, librettists, and singers in shaping the style. Through a detailed review of Italian opera, Celletti traces how different composers contributed to the development of this vocal technique, providing a rich insight into its significance in operatic literature.