Sbírka Tyhle básně jsou labutí autorů Pavla Kleina a Sylvy Zikové jsou básněmi dvojího hlasu, které se potkávají, dotýkají, v kurzivě k sobě sklánějí a od sebe vzdalují. Předávají si a vracejí motivy i formu, protínají se ve společných básních a jednotném rytmu, a přece i zde dávají dvojím druhem písma rozpoznat, že také jejich společné básně jsou promlouváním dvou lyrických subjektů, básněmi dvojího dechu. Příběh sbližování, prolínání, vzdalování, loučení a navracení, který autoři svými básněmi vyprávějí, není přitom v milostné poezie jistě nový. Nové je „zbožnění“ a „ztělesnění“ slova, pomlk, rytmu, verše, které se stávají předmětem nábožné i erotické touhy i prostředkem jejího naplnění. Peří labutí z titulu sbírky, které jí prolétají, je bílé i černé. Netradiční experiment autorů tak kráčí na hraně mezi světlem a tmou, hledá rozhřešení v naději: „když zdá se mi / o plaché labuti / že je mi na dosah / tak uletí // když ve snu svém jsem sám / a nedoufám / schoulí se bělostná / v mém objetí”.
