Pierre Teilhard de Chardin Knihy

Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955) byl francouzský jezuita, přírodovědec a filozof, který ve svém díle vytvořil teorii evoluce založenou na křesťanském myšlení. Protože jako kněz nesměl bojovat, účastnil se první světové války po celé čtyři roky jako nosič raněných. Při jejich zachraňování z bojiště prokazoval chladnokrevnou odvahu a ve chvílích mezi bitvami psal v zákopech dopisy své sestřenici Marguerite. Kromě barvitých popisů zážitků z války se v nich v zárodečné, ale pronikavé podobě objevují všechny myšlenky, které později tvoří pilíře jeho díla. Z válečných zákopů se postupně vynořuje Teilhardova vize evolučního vesmíru postupujícího tápavými pokusy, často za drastických okolností, ke sjednocení do jediného komplexního celku, jehož centrem je Bůh. Objevují se zde úvahy o významu energie uvolněné v krizové situaci pro vznik nových forem řádu, o smyslu smrti a lidského utrpení včetně možnosti jeho proměny v nový růst, to vše stále provázeno vědomím obklopujícího „božského prostředí“. Teilhardovy válečné dopisy mohou být čteny jako vhodný úvod do málo známých nebo zcela neznámých rozměrů jeho díla či jako brána k tomuto mysliteli pro novou generaci čtenářů.

Výbor dosud u nás nevydaných textů věnovaný duchovnímu životu, inspirujícímu se hluboce myšlenkou Vykoupení i realitou vesmírného vývoje. „Věřím, že vesmír je evoluce. Věřím, že evoluce směřuje k duchu. Věřím, že se duch dovršuje v osobním. Věřím, že nejvyšší stupeň osobního je kosmický Kristus." – Těmito slovy uvádí Pierre Teilhard de Chardin své vyznání Jak věřím. Jimi lze také charakterizovat jeho celoživotní duchovní a myšlenkovou orientaci. Svědčí o tom rovněž první české vydání autorových kratších teologických studií z let 1934 až 1953, přibližujících nám jeho úsilí skloubit křesťanskou víru s evolucí lidstva. To, nemá-li ustrnout, a tím zaniknout, potřebuje stále novou fyzickou i duchovní vzpruhu. Její zdroj vidí Teilhard v kosmicky chápaném Kristu jako aktivním pólu veškeré evoluce (Christ évoluteur). Navazuje při tom na teologii svatého Pavla i na náboženské hledání svých současníků, jak je rozpoznává v četných profánních hnutích i uvnitř křesťanstva. Osobní povaha těchto textů dotváří obraz kosmického vývoje, který vylíčil ve svém ústředním díle Le Phénomène humain – česky Vesmír a lidstvo (Vyšehrad 1990). PIERRE TEILHARD DE CHARDIN (1881–1955), významný přírodovědec a náboženský myslitel, člen jezuitského řádu. Z jeho díla vyšlo dále česky: Místo člověka v přírodě (Svoboda 1967) a výbor Chuť žít (Vyšehrad 1970), který obsahuje i teologickou meditativní studii Božské prostředí (Le Milieu divin).

Vychází k 50. výročí úmrtí Teiharda de Chardin. Výběr z textů podle francouzské edice má niterně zasáhnout naši žízeň po autentickém prodlévání v Bohu.

The book presents a unique synthesis of evidence regarding human evolution, offering deep insights into our developmental trajectory. Its profound analysis is likely to leave a lasting impact on readers, prompting them to revisit its ideas multiple times. Celebrated for its originality and intellectual depth, the work is recognized as a significant contribution to contemporary thought, showcasing the author's spiritual and scholarly prowess.

Výbor z díla francouzského katolického filosofa, paleontologa a geologa, představitele „křesťanského evolucionismu“. Kromě práce Místo člověka v přírodě (Lidská zoologická skupina – její struktura a vývojové směry), v níž se soustředuje na problém antropogeneze (I. Místo a význam života ve vesmíru. Spirálovitě se navíjející svět. II. Rozvíjení biosféry a odštěpení antrópoidů. III. Příchod člověka, práh reflexe, IV. Utváření noosféry. 1. Socializace ve fázi rozpínání. Civilizace a individuace. V. Utváření noosféry. 2. Socializace ve fázi stlačování. Totalizace a personalizace. Směry dalšího vývoje), zahrnuje i kratší studie z let 1939–1950. Pojednávají o mystice vědy, ekumenismu, víře v mír a v člověka, psychologických podmínkách lidského sjednocení aj. 2. vydání – reprint

Soubor textů křesťanského evolučního filozofa, přírodovědce a kněze Pierra Teilharda de Chardin obsahuje osobní svědectví o jeho duchovním vývoji a postojích. Ve své autobiografii Srdce hmoty vypráví, jak se vyvíjelo jeho hledání trvalé nezničitelné substance od dětské lásky k minerálům a kovům až po objev univerzálního Krista jako božského centra evoluce. Jádrem svazku je vrcholné Teilhardovo dílo, mysticko-liturgický text Mše nad světem, v němž pojímá kněžství novým způsobem jako aktivní účast na proměňování Země a všech událostí v Tělo Kristovo. Svazek dále zahrnuje bilanční filozoficko-teologický text Christikum; poslední stránky deníku psané několik dnů před smrtí a další drobné texty, mj. dopis osvětlující Teilhardův postoj ke katolické církvi. V závěru knihy najde čtenář přehled Teilhardovy vědecké kariéry a seznam odborných publikací.

Výbor studií a meditací francouzského myslitele. Pierre Teilhard de Chardin, nejvýznamnější soudobý náboženský myslitel, spojuje v osobitém a originálním díle přednosti básníka, mystika, filosofa a exaktního přírodovědce. Nechce nikoho obracet na víru. To by pokládal za opovážlivé počínáni. Pokojně rozviji před našima očima velkolepý a impozantní obraz kosmu – našeho příštího domova, a v tomto rámci si klade znepokojivou a burcující otázku: je „lidský náboženský ideál“, tj. otázka po smyslu lidské existence, ještě slučitelný s tradičním křesťanským ideálem? Na tuto otázku odpovídá výbor Teilhardových studií CHUŤ ŽÍT „Vy všichni jste strašlivě fascinováni zlem,“ říká Teilhard křesťanům, „proto nedokážete dát na úzkostné obavy dnešních lidi uspokojivou odpověď." Pronikavý rozbor situace člověka a jeho údělu vede Teilharda k vitálnímu, kosmickému, heroickému optimismu, k naději a důvěře v budoucnost lidstva a světa. Jeho kniha je vskutku něco jako transfůze krve – vlévá do žil křesťanů i nekřesťanů, především však zatvrzelých pesimistů, novou „chuť žít“.

Výbor z díla francouzského katolického filosofa, paleontologa a geologa, představitele „křesťanského evolucionismu“. Kromě práce Místo člověka v přírodě (Lidská zoologická skupina – její struktura a vývojové směry), v níž se soustředuje na problém antropogeneze (I. Místo a významživota ve vesmíru. Spirálovitě se navíjející svět. II. Rozvíjení biosféry a odštěpení antropoidů. III. Příchod člověka, práh reflexe, IV. Utváření noosféry. 1. Socializace ve fázi rozpínání. Civilizace a individuace. V. Utváření noosféry. 2. Socializace ve fázi stlačování. Totalizace a personalizace. Směry dalšího vývoje), zahrnuje i kratší studie z let 1939–1950. Pojednávají o mystice vědy, ekumenismu, víře v mír a v člověka, psychologických podmínkách lidského sjednocení aj.