Vladimír Mikeš Knihy

Výbor z veršů a ukázky z myšlenek představitelů francouzského symbolismu, básnického a uměleckého směru, který se ve Francii zformoval v druhé polovině 19. století a jehož vyznavači se snažili dobrat jakési tajemné podstaty jsoucna za běžnou hranicí lidského poznání, přičemž jako prostředek k vyjádření jim sloužily básnické symboly. Pořadatel Vladimír Mikeš, který je si vědom různého chápání symbolismu co do obsahu a zejména co do časového vymezení, uvádí zde chronologii od r. 1870 do r. 1910 a zařazuje tvorbu 29 autorů. Studii o francouzském symbolismu napsal Jan O. Fischer.

Sbírka Odkud to přichází? obsahuje výběr z básní, které Vladimír Mikeš napsal po vydání sbírek Pozdní sběr a Poemy (2015), a to od konce roku 2015 do konce roku 2018. Tematicky se kniha mj. vrací až k předválečným událostem, jejichž je Mikeš živým pamětníkem, ale je především originální reflexí, hlubinným tázáním po smyslu existence člověka, po jeho ukotvenosti v jazyce a místě. Znovu se můžeme zaposlouchat do nezaměnitelné melodie, jakési světelné materie řeči, která – aniž víme, odkud přichází – s podivuhodnou improvizační jistotou dávkuje motivy času, lásky, přátelství, paměti, ale i politiky a všudypřítomné otázky proč psát. U tvorby z tohoto období zdůrazňuje básník její deníkovost, avšak kvůli rozsahu svazku a zčásti také kvůli opakování motivů známých již z Poem nebo z próz byla dána přednost redukci, a tedy vlastně porušení původních deníkových vazeb mezi sousedícími texty: z celkového počtu 1132 textů bylo nakonec publikováno 157 básní. Kromě editora Antonína Petruželky a autora Vladimíra Mikeše se na výběru textů podílel také Jonáš Hájek.

Výbor z veršů mexického básníka v překladu Vladimíra Mikeše.

Kniha Co to tu šumí? Blankytný vesmír obsahuje výběr z básnické tvorby Vladimíra Mikeše z let 2019 až 2022. Navazuje na předešlou sbírku Odkud to přichází? (2021) a editoři Antonín Petruželka a Jonáš Hájek za spolupráce Anity Krausové a Hany Tomkové vybírali z 1824 básní. Provedli redukci na konečný počet 184 básní (36 z roku 2019, 71 z roku 2020, 51 z roku 2021 a 26 z roku 2022), přičemž se snažili, aby v nové knize byly zastoupeny pokud možno všechny okruhy či linie autorovy tvorby (z hlediska témat i poetiky), včetně typu „ready-mades“ (využití textů z médií či z Bible). Autor mluví o této své tvorbě jako o básnickém deníku. Datum na konci každé básně proto označuje den, kdy byla dopsána. S výjimkou začátku knihy editoři respektovali chronologický sled vybraných textů. Stejně jako u předešlé knihy Odkud to přichází? se opět setkáváme s originální reflexí, hlubinným tázáním po smyslu existence člověka, po jeho ukotvenosti v jazyce a místě.

Je to muž, který, jak se říká, jde s dobou. Má účast na jejích „radostech a nadějích, smutcích a úzkostech“, abych citoval úvodní slova koncilní konstituce Gaudium et spes.

Roku 1873 uveřejnil syn bretaňského námořního důstojníka a úspěšného spisovatele dobrodružných románů několik básní v La Vie parisienne. Když je téhož roku sebral a ještě s jinými básněmi vydal pod názvem Žluté lásky, nenašel tento svazek v očích literátů ani čtenářů pražádné uznání. Teprve za devět let objevila světu svérázný talent Corbièrův Verlainova studie Prokletí básníci. Typickým rysem Corbièrovy poezie je její nekonformnost, antiromantičnost: je to nepravděpodobná směsice ironie, sarkasmu a zoufalství, komediantství a akrobacie slovní i rytmické, posměšné a hořké fantazie i skrývaného dojetí. Čeští čtenáři znají Corbièrovo dílo z dnes už klasického překladu básníka Jindřicha Hořejšího. Naše vydání vzpomínající stého výročí básníkovy smrti a obsahující na rozdíl od dosavadních českých edic všechny významné básně Žlutých lásek v novém překladu Vladimíra Mikeše, přináší tak téměř úplné básnické dílo velkého francouzského předchůdce moderní poezie.

Vladimír Mikeš se narodil 11. srpna 1927 v Chocni. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a komparatistiku na FF UK v Praze (1951). Byl žákem a později spolupracovníkem Václava Černého. V letech 1955 až 1992 byl ve svobodném povolání; střídavě pracoval v dělnických profesích. Od roku 1992 přednáší na pražské DAMU, v letech 1997 až 2000 byl jejím děkanem; založil tam katedru divadelní antropologie. V roce 2012 získal Státní cenu za překladatelské dílo. Překládal z ruštiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, francouzštiny a němčiny poezii, prózu, divadelní a rozhlasové hry a eseje. Sestavil několik antologií (mj. Přerušený ráj, Francouzský symbolismus, Pět romantických siluet, Písně portugalských trobadorů, Šťastná setkání, Tanec živlů) a na dalších se podílel (Vzdálený slavíkův zpěv, Modří husaři, Kéž hoří popel můj). Do italštiny překládal českou poezii (mj. dílo Jiřího Ortena). V roce 2009 vyšlo jeho celoživotní překladatelské dílo, Dantova Božská komedie. Ze svých studií a esejů o divadle a literatuře vydal knižně: Divadlo španělského zlatého věku, Divadlo francouzského baroka, Proč psát a Maria Tauberová. Kromě divadelních a rozhlasových her napsal řadu próz. Z nich dosud vyšly Zmizení (1969), Zednická novela (1974), Škodlivý prostor (2012) a Plovárna Léthé (2013). Básně ještě knižně nepublikoval. Souborné básnické dílo Vladimíra Mikeše nyní vychází v nakladatelství Kniha Zlín v autorově uspořádání.

Druhé vydání žádané knihy Vladimíra Mikeše Divadlo španělského zlatého věku je jedinou monografickou publikací na českém knižním trhu věnující se nejslavnějšímu období španělského divadla. V jednotlivých kapitolách jsou představeni autoři divadelních her renesance a baroka a stručně jejich inscenační praxe. Zvláštní kapitoly jsou věnovány životu a dílu Lope de Vegy a Calderóna de la Barky. Hlavní důraz je kladen na umělecké i lidské působení jednotlivých autorů na jejich současnost a zpětně také duch doby odražený v jejich díle. Kniha je (kromě řady faktografických údajů) souborem interpretačních esejů. Autor tu na podkladě divadelních her a historických údajů přináší především vhled do ducha a morálky doby, snaží se ho uchopit a na jeho základě ovšem také zračit dobu naší.

Příběh mladého páru, který se marně pokouší zbavit rušivých zvuků v prodejně a skladu pod jejich bytem, občas připomene kafkovsky groteskní svět absurdními motivy a černým humorem, jindy se tíživá atmosféra blíží některým knihám Egona Hostovského.

Román se odehrává v 50. letech na menším městě. Alegoricky zpřítomňuje změnu místních poměrů po komunistickém převratu. S nadsázkou uchopený motiv zapomnění, způsobovaného koupáním v Tiché Orlici, má tísnivý obsah. Zapomnění je předmětem obchodu a nástrojem společenské manipulace. Fantaskní zápletka vede k reflexi rozumu se příčících zločinů 50. let. Kniha vrcholí scénou veřejného politického procesu, jehož předobrazem se stal skutečný proces s místními skauty, autorovými vrstevníky.

Kniha esejů významného českého překladatele je vzrušujícím rozhovorem se všemi, kdo ještě čtou. Nabízí čtenáři osobitý pohled na psaní v průběhu času, jakési esejistické dějiny psaní od antiky po současnost, demonstrované na výrazných osobnostech jednotlivých historických epoch. Vedle pohledu na „evropské psaní“ jsou zde zajímavé postřehy o psaní českém (Orten, Holan, Hrabal, Havel, Kundera, Vaculík), o úskalích překladu poezie, ale také třeba o původu počmáraných zdí, tj. o americkém tagu či graffitu. Kniha je exkluzivně doplněna odpověďmi desítek světových autorů na otázku Proč psát? a je vskutku svébytným zamyšlením nad tím, co to znamená vstupovat na „scénu jazyka“. Určena je všem zájemcům o literaturu.

Magická Sicílie, rodné Mineo, ten "pupek světa", který uchovává dědictví Řeků a Arabů, kraj "těch posledních", nejchudších rolníků a řemeslníků, kteří zároveň píší básně, zabývají se hudbou, propadají astronomické a botanické vášni, kraj léčitelů a kulinářů, je inspirací takřka všech Bonaviriho knih. Lyrický deník Nezměrný čas (1976) "byl napsán z velké části v Mineu roku 1955", tedy v době, kdy zde Bonaviri pracoval jako praktický lékař. Tato próza může být čtenáři úvodem do Bonaviriho světa, básnickým průvodcem po Mineu a okolí, tamějších bytostech a věcech, mytologii, jazyku... V následujícím textu Dolcissimo (1978), kde je Mineo překřtěno na Zebulonii, kam přijíždějí dva lékaři, aby zkoumali "názory, duševní sklony a zřejmé omyly a bludy", do nichž zabředli Zebuloňané, jsme již naplno vrženi do "lesa symbolů a metamorfóz", do nečekaných souvislostí mikrosvěta a makrosvěta, do bezčasí, v němž se živí potkávají s mrtvými, do strhujícího rytmu jazyka, který nic nezapomíná.

Čtveročas vznikl v roce 1987, o třicet let později autor rukopis románu výrazně přepracoval a rozšířil. Do jisté míry bilanční román Čtveročas je neobyčejně složitou, ale geniálně kompozičně provedenou úvahou o tom, co znamená vyslovit vlastní příběh, o průrvě, která zeje mezi skutečností a její zapsanou reflexí, životem žitým a psaným, což je téma, které Vladimír Mikeš sleduje celým svým dílem, ale při jehož zpracování (snad vedle některých poem) nikdy nesáhl tak hluboko do své lidské zkušenosti

Goldoni, který ve své dramatické tvorbě vycházel z klasické italské dell´arte, vytvořil i pozoruhodnou trilogii, která je známá pod titulem Letní byt. Svůj komediální talent tentokrát zamířil kriticky na „společenskou smetánku“ své doby, která podlehla módě odjíždět z města na venkov na letní byt a neváhala se i zadlužit, jen aby společensky obstála. Autor se však neodolatelně baví i propletencem milostných vztahů. Spolu s autorem se pobaví i dnešní čtenář, který sleduje vtipné zápletky a ocení i jeho pronikavý pozorovací talent. Vychází v překladu Vladimíra Mikeše jako 121.

Narziß beugt sich übers Wasser. Auf der blanken Oberfläche erscheint sein Bild. Er lehnt sich zurück, das Bild verschwindet, nichts zeugt vom Geschehenen. Das Spiegelbild: kein Zeichen, behauptet Eco. Dem Semiotiker zerfällt die Welt in Zeichen, und wo er keine entdeckt, muß er die Diskrepanz zumindest erklären. Die Lektüre dieses zentralen Essays lohnt nicht nur für Narziß ...Eco versammelt in diesem Band von »Gelegenheitsschriften« Aufsätze zur Ästhetik, Analysen diverser Phänomene der populären Kultur, kritische Textinterpretationen, philosophische und semiotische Schriften.Das Themenspektrum reicht von den Formen der Darstellung, experimenteller und avantgardistischer Kunst, Massenmedien und Literatur bis zu möglichen Welten der Science-fiction, detektivischer Phantasie und Täuschung. Ecos semiotischer Ansatz, mit dem er so souverän hantiert wie ein Kartograph mit dem Zirkel, erweist sich dabei immer wieder als überraschend.

Divadelní program ND obsahuje kromě textu hry o dvou ženách (stárnoucí dámě a její pečovatelce) také studii o jejím autorovi a informace o jejích inscenátorech.

Výbor z veršů italského básníka přibližuje jeho tvorbu, charakterizovanou působivou hudebností.

Plešatá zpěvačka (1950) s podtitulem Antihra byla v době svého vzniku objevem. Jde o první Ionescovo dramatické dílo, které zároveň otevírá cestu dalším tvůrcům tzv. absurdního divadla. Také Židle (1952) patří mezi Ionescova nejvýznamnější dramatická díla.

Z talianskeho originálu Dante Alighieri, La Divina Commedia, Vol. III. Paradiso, preložili, komentár a štúdiu napísali Jozef Felix a Viliam Turčány. Ilustroval Vincent Hložník. Vyšlo vo vydavateľstve Tatran, Bratislava 1986 ako 56. zväzok edície Výber.

Příprava jídla a jeho konzumace je pro většinu z nás oblíbenou činností. Ne nadarmo vychází neustále velké množství nejrůznějších kuchařských knih plných tradičních či experimentálních receptů. Vaření je však především chemický proces, a má proto s chemií mnoho společného. V knize žádné nové recepty nenajdete, zato se dozvíte o potravinách spoustu zajímavostí - od jejich chemického složení pres důvod klepání řízku až po to, proč si červ vybere vždy to nejkrásnější jablko. Nemalý prostor je věnován také nejrůznějším chemickým látkám (lidově zvaným "éčka"), které se do potravin přidávají. Autor, profesor biochemie, je neobhajuje, ale uvádí na pravou míru některé názory na jejich přehnanou nebezpečnost.

Příprava jídla a jeho konzumace je pro většinu z nás oblíbenou činností. Ne nadarmo vychází neustále velké množství nejrůznějších kuchařských knih plných tradičních či experimentálních receptů. Vaření je však především chemický proces, má proto s chemií mnoho společného. V knize žádné nové recepty nenajdete, ale zato se dozvíte o potravinách spoustu zajímavostí – od jejich chemického složení, přes to, proč se řízky mají naklepat, až po to proč si červ vybere vždy to nejkrásnější jablko. Nemalý prostor je věnován také nejrůznějším chemickým látkám (lidově zvaným „éčka“), které se do potravin přidávají. Autor, profesor biochemie, je neobhajuje, ale uvádí na pravou míru některé názory na jejich přehnanou nebezpečnost. Součástí knihy je kompletní seznam těchto aditiv řazený podle jejich kódů s popisem původu a technologické funkce.

Harpagon est un vieillard odieux et avare. Avare jusqu'au ridicule, puisqu'il fait comparaître en justice le chat d'un de ses voisins pour lui avoir mangé le reste d'un gigot ! Avare jusqu'au sordide aussi. Ne cherche-t-il pas à prêter à un taux usuraire l'argent qu'il refuse à son fils ? N'est-il pas prêt à vendre sa fille à qui offre de la prendre sans dot ? Quant à sa prétendue attirance pour Mariane, elle ne résiste pas à sa fascination pour l'or. Peut-être la plus célèbre des comédies de Molière, L'Avare s'inspire largement de l'Aulularia, une pièce de théâtre écrite au IIIe siècle avant J-C par le poète latin Plaute.

The plot revolves around a theater company interrupted by six incomplete characters seeking a writer to finish their narratives. This unique encounter blurs the lines between fiction and reality, as the characters express their frustrations and desires to be fully realized. The play explores themes of identity, existence, and the creative process, challenging traditional storytelling conventions and engaging the audience in a philosophical dialogue about the nature of art and authorship.

Autor zve diváky a také čtenáře na malé náměstíčko v Benátkách v době karnevalu. Pověstný temperament Benátčanů a Benátčanek slibuje hodně zábavy s děvčaty i zralými ženami, které touží po vdavkách, spoustu veselí i svárů mezi nimi i s prchlivými nápadníky. Svou roli sehrají na náměstíčku i Napolitáni „lepšího původu“, zvlášť kavalír, který ač je na mizině, dokáže pohostit Benátčany a užívá si jejich radosti ze života. Hra, která se často objevuje na divadelních scénách, vychází v překladu V. Mikeše a J. Vladislava jako 184. svazek edice D.

Lorca's Blood Wedding is a classic of twentieth-century theatre. Lorca uses it to investigate the subjects which fascinated him: desire, repression, ritual, and the constraints and commitments of the rural Spanish community in which the play is rooted.

Tragická fraška Stoličky sa hrala po prvý raz 22.apríla 1952 v Théâtre Lancry. Réžia - Sylvain Dhomme, výprava Jacques Noël. Hra bola potom znovu uvedená v Studio des Champs-Elysées vo februári 1956 a neskôr v marci 1961 v réžii Jacquesa Mauclaira s Jacquesom Mauclairom v úlohe Starčeka a Tsillou Cheltonovou v úlohe Starenky.

Dvě pozoruhodná básnická dramata mistra vrcholného španělského "zlatého věku" jsou pozoruhodným obrazem morálky své doby. To, že se dodnes objevují na světových jevištích, svědčí o tom, že dokáží silně promlouvat i k dnešnímu světu.

Così è (se vi pare) è un'opera teatrale di Luigi Pirandello, tratta dalla novella La signora Frola e il signor Ponza, suo genero. Fu rappresentata per la prima volta il 18 giugno 1917, per quanto l'autore ne avesse comunicato la conclusione al figlio Stefano due mesi prima. Pirandello ne presentò una nuova edizione arricchita nel 1925, adattandola alla rappresentazione teatrale e modificandola quasi completamente.L'opera è incentrata su un tema molto caro a Pirandello: l'inconoscibilità del reale, di cui ognuno può dare una propria interpretazione che può non coincidere con quella degli altri. Si genera così un relativismo delle forme, delle convenzioni e dell'esteriorità, un'impossibilità a conoscere la verità assoluta che è ben rappresentata dal personaggio Laudisi.La commedia è suddivisa in tre atti, articolati a loro volta in sei scene il primo e nove i restanti. All'interno del testo si fa più volte riferimento al terremoto della Marsica, veramente avvenuto nel 1915, durante il quale sarebbero morti tutti i parenti della signora Frola e il loro paese raso al suolo.

Tato hra patří k vrcholům španělské dramatické tvorby „zlatého věku“. Autor tragedii charakterizuje jako „slavnou komedii o vytrvalém princi, jenž trpěl v zajetí pro svou vlast“. J. W. Goethe o tomto díle řekl: „Kdyby veškerá světová poezie zmizela, mohla by se zrekonstruovat na základě této hry“.

Alceste abhors hypocrisy and the well-rehearsed, sycophantic pleasantries of the chattering classes. But having savaged Covington - a theatre critic who thinks he can write plays - Alceste goes on to attack Jennifer, the woman he really loves. What if his determination to tell the truth proves more destructive than their instinct to avoid it?

Až do roku 1945 bylo Mandžusko obsazeno Japonci. Do té doby byla sovětsko-mandžuská hranice, kterou tvoří sibiřská řeka Amur, nejohroženějším úsekem, kudy posílali nepřátelé do Sovětského svazu špiony a záškodníky. Sovětští pohraničníci měli zde těžkou službu. Vždyť nepřátelé používali nejrozmanitějších úskoků, aby se dostali na druhou stranu řeky a zmizeli v divokém pohoří Chingan. Bytovoj a jeho druhové, pohraničníci, zažili mnoho vzrušujících příhod, které jsou předmětem těchto povídek. Některé povídky jsou napsány na základě vyprávění mandžuských obyvatel a pojednávají o neslýchaném útisku japonských okupantů a o statečném boji mandžuských partyzánů. Závěr tvoří vzpomínka na oslavu Stalinových narozenin, kterou jako překvapení sovětským přátelům uspořádali osvobození Mandžuové na zamrzlé řece.

Autorův prozaický debut prozrazuje zkušenost o moderním textu. V. Mikeš (nar. 1927) se vzpomínkovým materiálem prodírá ke konfrontaci všeho, co pamatujeme s naší schopností vyjádření, a klade tím "otázku po sdělitelnosti toho.

Po nedávné publikaci O dramaturgii od Miloslava Klímy přichází volně navazující oborově bilanční svazek – tentokráte k tématům divadelní antropologie. Autorem esejí je profesor Vladimír Mikeš (1927), známý a respektovaný překladatel, kritik, esejista, básník, spisovatel a pedagog. Součástí publikace je soubor dokumentace k nedlouhému působení Katedry divadelní antropologie na pražské DAMU (1999–2003), kterou profesor Mikeš založil a vedl, a dále i soupis literatury ke studiu divadelní antropologie. Editor Jan Dvořák. Vydáno ve spolupráci s Výzkumným pracovištěm KALD DAMU / NAMU v Praze.

Výbor z veršů španělského básníka pohnutých životních osudů, z jehož básnického díla se dochovalo na 80 000 veršů, dokládajících, že v něm zachytil život v celé jeho rozloze a rozmanitosti. Antologie obsahuje především jeho básně satirické, milostné a reflexívní.

Do výboru z rozsáhlého díla francouzského filozofa, historika, literárního a uměleckého teoretika a kritika byla zařazena práce o La Fontainovi a jeho bajkách, kritické a historické eseje o Micheletovi, Balzacovi a Stendhalovi, výňatky z Dějin anglické literatury, čtyři kapitoly z Filozofie umění, ukázky z knihy O rozumu, výňatky z Tainova závěrečného díla Kořeny současné Francie, Dopis na rozloučenou a obhajoba aj.

Divadelní tvorba ve specifických skupinách je odbornou studií o dvou částech. První se zaměřuje na divadelní tvorbu lidí s mentální retardací a nastiňuje problematiku lidí s postižením v kontextu divadelní tvorby s přesahem k výtvarnému umění a divadelní antropologii a zachycuje základní principy této práce. Texty Vladimíra Nováka a Kateřiny Šplíchalové z DAMU vycházejí z jejich disertačních prací a především z jejich společné třináctileté praxe divadelní tvorby s lidmi s mentální retardací. Druhá část knihy je zaměřena na divadelní tvorbu Neslyšících. Příspěvky Zoji Mikotové a Veroniky Broulíkové se týkají vzniku, existence a vývoje Ateliéru výchovné dramatiky pro Neslyšící na DIFA JAMU v Brně. Tento ateliér je laboratoří hledání nových postupů při práci s Neslyšícími a pro Neslyšící, jedná se především o rozvoj pohybové a výtvarné kreativity a rozvoj tvůrčího potenciálu specifické komunikace. Texty Kateřiny Jebavé a Hany Volkmerové Galetkové pak naplňují výzkumná témata, která odpovídají novým trendům v péči, výchově a vzdělávání jedinců a skupin se specifickými potřebami.

Sbírka vesměs rozlehlejších lyrickoepických veršů italského básníka, filmového režiséra a scenáristy (nar. 1922), která je pokládána za jedno z reprezentačních děl nové básnické generace. Vzrušivě postihuje problémy a rozporné city soudobé italské společnosti i člověka žijícího vní svou dobu.

První český knižní výbor z díla jednoho z velkých představitelů francouzské poezie první poloviny 20. století chce ukázat, jak se básník setkal se svou dobou, jak bezděky vyšel vstříc myšlení, které se právě utvářelo v oblasti vědy, a jak sdílel s vědou rodící se optimismus. Výlodiště -- Nevinný trestanec -- Neznámí přátelé -- Báje o světě

Svazek přináší čtenáři reprezentativní výbor básní portugalských a galicijských básníků 13. a 14. století. Písně portugalských trobadorů přeložil Vladimír Mikeš.

Výbor z básnické tvorby jedné z nejvýzn. osobností současné italské poezie.

Tuto knihu obsahující aztéckou poezii neznámých autorů ze španělských přepisů aztécké poezie konfrontovaných Františkem Vrhelem s originálním zněním v jazyce náhutl vybral, uspořádal a přeložil Vladimír Mikeš, František Vrhel je rovněž autorem úvodních poznámek k poezii Aztéků. V knize jsou použity původní kresby a také ilustrace Zdenka Seydla, výsledný celek je působivou ukázkou tvorby jedné z nejznámějších předkolumbovských civilizací.

Sonety o lásce a o tom, co ji provází, tj. o žárlivosti, obavách, zášti, zhrzení, a také o čase, jenž ji prohlubuje a činí nejplnější ve chvíli, kdy čelí záhubě, ve chvíli smrti. Verše obrážejí milostnou biografii největšího dramatika, básníka a prozaika španělského „zlatého věku“.

Verše jednoho z největších italských básníkú 20. století představují hluboce lidskou, citově ryzí poezii, v níž dominuje obdiv k Terstu, v němž básník tvoří, a monogamně chápaný vztah k ženě, jež je štěstí i břemeno.

Pravdivá zpráva o dobytí Peru a & provincie Cuzka zvané Nová Kastilie Franciskem Pizarrem, kapitánem Nejvyššího Křesťanského Katolického Veličenstva CÍSAŘE a pána Našeho poslána jeho Veličenstvo Franciskem de Xerezem jedním z prvních dobyvatelů roku 1534 na základě královské výsady vytiskl v Seville Bartolomé Perez. Autentické svědectví o pádu posledního samostatného vládce říše Inků Atahualpy je cenným historickým dokumentem. Velmi zajímavě a s pečetí bezprostřednosti přímého účastníka líčí španělský konkvistador, Pizarrův sekretář, historii podrobení ohromné a nejlépe organizované indiánské země až po tu dobu, kdy byl dosavadní panovník zabit (29. srpna 1533) a Španěly nadiktován jeho již poslušný nástupce. Knížka je hodnotná po stránce věcně i literární ,je ovšem samozřejmé, že výboj španělských vojáků je v ní idealizován jakožto zcela jednoznačně dobrý čin.

Poezie francouzského romantismu. Verše vybral a svazek uspořádal Vladimír Mikeš.

Maria Tauberová upoutala svým čistým sopránem krásného kulatého tónu, jenž zněl obzvlášť hřejivě ve scénách lyrických, i svou jadrnou výslovností a intonační čistotou... Její čistý, ve výškách hlavovým tónem rozzářený, v koloratuře ohebný soprán.. Graciézní, uměřený, jadrný a nevtíravý projev, hlas jasný jako zvonek..

Obsáhlé dílo známého překladatele, esejisty a historika věnované francouzskému divadlu 17. století v kontextu dobového myšlení, které mělo velký význam pro další vývoj evropské kultury. V textu čtenář najde původní analýzy dramatiky Corneillovy, Racinovy a Molierovy, jejichž hodnotu zajišťuje nejenom autorova erudice, ale i bezprostřední překladatelská zkušenost.