Francesco Petrarca, v angličtine známy ako Petrarka, bol taliansky učenec, básnik a jeden z prvých renesančných humanistov. Často je nazývaný „otcom humanizmu“. Petrarkove diela poslúžili ako model pre modernú taliančinu a jeho sonety sa stali vzorom pre lyrické básne po celej Európe počas renesancie. Je tiež známy tým, že prvý označil stredovek za „temný vek“.
Kto bola Laura? Bola slobodná, alebo vydatá? Bola to skutočná žena, alebo básnická fikcia? Básne o nej nie sú príbehom Lauriným, ale aj Petrarcovým. Ľúbostný príbeh aj bez deja nadobúda vnútorné bohatstvo a obsah: slovo renesančného básnika je prosté a veľké. Sú to básne vyjadrujúce veľkú hĺbku citu k milovanej bytosti, ktorá je však pre Petrarcu nedosiahnuteľná a zároveň sú vrcholom ľúbostnej lyriky renesančného sveta. Hlboká vášeň a zanietenie pre lásku nekončia u neho ani po smrti milovanej Laury, práve naopak. Ich intenzita sa stupňuje. Preložené z vydania Le Rime z roku 1943.
Der Gedanke, dass jede Präsenz mit Absenz durchsetzt ist und jedes Selbe ein anderes bleibt, begegnet uns nicht erst bei Derrida, sondern schon in Merleau-Pontys später Ontologie. Die Suche richtet sich hier auf ein Unsichtbares, das dieser Welt selbst zugehört und ihr Struktur und Relief gibt, und auf ein Nichtsehen, das sich dem Bewusstseinsfeld selbst einschreibt als blinder Fleck, der jeder Welt- und Selbstverfügung spottet. Das Sein bekommt Risse. Es ist nicht vor uns, sondern um uns, eher Element als Gegenstand. Fassen lässt es sich nur indirekt, in den Höhlungen, Kreuzungsstellen und Verschachtelungen dessen, was uns in der Erfahrung begegnet.
„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“. I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“ Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.
Secretum meum. De secreto conflictu curarum mearum.
Petrarkův fingovaný dialog De secreto conflictu curarum mearum, zkráceně Secretum, patří mezi jeho nejvýznamnější latinské spisy. Formou navazuje toto dílo na antickou dialogickou tradici, obsahem je však nové. Jedná se o intimní, plastický, živě komponovaný dialog, založený na rozhovoru dvou konkrétních osobností a na mnoha konkrétních tématech. Autobiografická postava Francesca tu v přítomnosti mlčící Pravdy rozmlouvá s Augustinem, který mu přichází na pomoc v době jeho duševní krize, kdy se cítí bezmocný, jeho myšlenky jsou roztěkané, ztrácí pojem o pravé hodnotě věcí, které ho obklopují, a není s to nalézt řešení. Celý spis je rozdělen do tří knih, z nichž každá odpovídá jednomu dni a jednomu hlavnímu tématu. Náplní dialogu jsou různá morální témata, která lze chápat v obecné rovině, přestože jsou často probírána na konkrétním, Franciskově příkladu. Je to např. otázka opravdové vůle, která je probírána především v první knize, ale v otevřenější či skrytější podobě se prolíná celým dílem. Nejosobnější částí dialogu je kniha třetí, která se věnuje otázkám touhy po světské slávě a lásky k ženě. Právě tato “obecně lidská” témata činí toto dílo nadčasovým a zajímavým i pro současného čtenáře.
Připravil R. Psík, úvodní studii připravil Mgr. Jiří Špička.
Výbor je uváděn dopisem Francesco Petrarca potomkům, který není zařazen do žádného ze tří souborů autorových latinských listů. Těžištěm svazku, přibližujícího tvůrcovo básnické dílo psané v italštině, jsou základní verše ze Zpěvníku (Na život paní Laury, Na smrt paní Laury) aTriumfů (Triumf smrti, Triumf času). V dokumentární montáži jsou uváděny i výroky o básníkovi a ukázky jeho literárních předloh.
V češtině první úplný soubor kanzón opěvujících Lauru z autorova Zpěvníku (či Veršů), díla psaného 30 let v národním jazyce toskánském, budoucím spisovném jazyce všech Italů, a shrnujícího autorovu milostnou lyriku. Z tohoto originálu, majícího (v přehledném uspořádání Marsandově) 4 díly, z nichž 3 platí Lauře, konkrétní ženě básníkem opěvované, a zahrnující co do formy sonety, kanzóny, sestiny, ballaty, madrigaly a terciny, uvádí zmíněný soubor právě jen kanzóny, v nichž podle kritiky dosahuje autor básnického vrcholu, a jde tedy podle uvedeného členění o kanzóny I. a II. dílu, soubor je shrnuje pod názvy Za života paní Laury a Po smrti paní Laury. Překlad zachovává většinou přesné schéma kanzón podle originálu a k licencím sahá co nejméně.
V díle Zpěvník autor píše milostné básně Lauře a vyjadřuje lásku k Itálii. Zpěvník má dva oddíly, Za Lauřina života a Po Lauřině smrti. Přeložil Pavel Eisner pod pseudonymem Emil Janovský.
