Hannah Arendtová Knihy

Kniha o súdnom procese s nacistickým zločincom Adolfom Eichmannom v roku 1961 vyvolala v čase svojho prvého vydania veľký záujem, ale aj pobúrenie. Eichmanna uniesli z Argentíny do Izraela, kde bol obvinený, že bol jedným z hlavných strojcov konečného riešenia židovskej otázky. Kniha koncipovaná ako reportáž je zároveň historickým svedectvom, filozofickou úvahou a pojednaním o rôznych výkladoch práva. Opakuje sa v nej dilema z norimberských procesov, kde sa obžalovaní obhajovali tým, že len poslúchali rozkazy. Arendtová napísala nepohodlnú knihu. Jej portrét Eichmanna nezodpovedal tradičnej predstave vojnového zločinca ako psychopata a brutálneho vraha, namiesto toho tu máme podivný produkt svojej doby s dušou byrokrata. Vášnivé diskusie vyvolali jej pasáže o židovských radách, ktoré sa svojim spôsobom podieľali na hladkom priebehu likvidácie židovského obyvateľstva. Tretí problém sa týkal jej kritiky samotného procesu a spôsobu, akým bol vedený. Dnes, s odstupom viac než päťdesiatich rokov, kniha patrí medzi najvýraznejšie míľniky v uvažovaní nielen o holokauste, ale aj o rizikách modernej spoločnosti.

Fundamentálne dielo Hannah Arendtovej o totalitarizme patrí k najvýznamnejším knihám o politickej histórii 20. storočia. Napísala ho pod dojmom hrôz nacizmu a stalinizmu. Totalitarizmus Arendtová vysvetľuje ako nový fenomén, ktorý nie je možný vyložiť tradičnými pojmami tyrania či diktatúra.Je to veľkorysý pokus porozumieť psychologickému, sociálnemu a politickému kontextu, ktorý umožnil jeho vznik. Práca je rozdelená do troch častí . V prvých – Antisemitizmus a Imperializmus – sa autorka zaoberá javmi, ktoré vo svojom dôsledku viedli k stavu, keď sa stal totalitarizmus možný. Tretia časť Totalitarizmus je analýzou fenoménu samotného. Arendtová skúma a analyzuje inštitúcie a postupy totalitných hnutí dvoch skutočných foriem totalitných vlád našich čias – nacistického Nemecka a stalinistického Ruska –, pričom výstižne konštatuje, že ide o dve strany tej istej mince, nie o dve protikladné filozofie pravice a ľavice. Toto je základný kameň, od ktorého odvodzuje svoju analýzu evolučnej premeny tried na masy, úlohy propagandy vo vzťahu k netotalitnému svetu, využívania teroru, ako aj povahy izolácie a osamelosti ako predpokladov totálneho ovládnutia ľudského sveta. Ide o jednu z najambicióznejších, ale aj najkontroverznejších prác v oblasti skúmania tohto fenoménu, ktoré sa v dejinách politickej teórie objavili. Od doby svojho vydania neprestáva inšpirovať, nútiť k zamysleniu, ale aj odmietaniu.

Čo je to sloboda a čo pre nás znamená? Spočíva len v absencii strachu a obmedzení, alebo znamená aj účasť na spoločenských procesoch, vlastný politický hlas, aby nás ostatní počuli, uznali a napokon si na nás spomenuli? Táto esej, ktorá vyšla v Spojených štátoch v šesťdesiatych rokoch, odráža prísnosť a silu politického myslenia Hannah Arendtovej a precízne zhŕňa jej úvahy o slobode, ktoré sú veľmi hlboké a dokážu sa spojiť s výzvami a nebezpečenstvami našej doby. Arendtová sleduje historický vývoj pojmu sloboda, pričom berie do úvahy najmä revolúcie vo Francúzsku a v Amerike. Zatiaľ čo jedna sa skončila katastrofou, ale stala sa zlomovým bodom v dejinách, druhá zaznamenala triumfálny úspech, a predsa zostala lokálnou záležitosťou. Prehodnotenie myšlienky revolúcie sa dnes stalo nevyhnutnosťou a toto opätovné stretnutie s Hannah Arendtovou predstavuje potrebný impulz pre nové generácie.

Korespondence s významným religionistou, filosofem Gerhardem (Gershomem) Scholemem začíná v době, kdy Hannah Arendtová zápasí ve francouzském exilu o holou existenci. Spojovacím článkem mezi nimi je osud Scholemova přítele Waltera Benjamina, s nímž se Arendtová seznámila v emigraci v Paříži a který jí před jejím odjezdem do USA svěřil své rukopisy. Benjaminovi se však z Evropy uniknout nepodařilo – roku 1940 spáchal sebevraždu na francouzsko-španělské hranici. V jednom z prvních dopisů informuje Scholema, který v té době žije už skoro dvě desetiletí v Palestině, o jeho tragickém osudu. Rozbíhá se tak dlouholetý dialog mezi New Yorkem a Jeruzalémem a mezi dvěma protichůdnými osobnostmi – nezávislou politickou teoretičkou Arendtovou a přesvědčeným sionistou Scholemem, profesorem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a autorem zásadního díla o židovské mystice a kabale (Major Trends in Jewish Mysticism). Asi

Publikace je rozdělena na čtyři oddíly. Prvý se zabývá světem okolo nás - jevy, druhý duchovními aktivitami ve světě jevů. Ve třetím oddíle se autorka snaží vyhmátnout důvod toho, co nás nutí myslet, zatímco v závěrečném shrnuje celou problematiku. Ve všech oddílech srovnává a cituje myšlenky a výroky světových filozofů od antiky po svou současnost. Studie je doplněna poznámkovým aparátem, předmětovým rejstříkem a jmenným rejstříkem.

Hannah Arendtová publikovala v roce 1968 esej s jednoduchým názvem Walter Benjamin (1892–1940). Téhož roku uveřejnila i jeho anglickou verzi jako předmluvu k prvnímu anglickému vydání Benjaminových vybraných spisů, které neslo název Illuminations a o něž se sama výrazně zasloužila. Soubor s názvem Lovení perel uvádí český překlad tohoto eseje a doplňuje jej pěticí Benjaminových drobných prací, které se dosud nedočkaly českého překladu a na něž ve svém eseji upozorňuje i sama autorka. Vybrané texty nepojí žádná systematická souvislost, ale každý z nich se po svém vypořádává s týmž problémem ztráty tradice a navazování nového vztahu k minulosti, ať už z pohledu čtenáře Kafky, očima kritika dobové německé intelektuální produkce, či prizmatem vrtošivého sběratele.

A work of striking originality bursting with unexpected insights, The Human Condition is in many respects more relevant now than when it first appeared in 1958. In her study of the state of modern humanity, Hannah Arendt considers humankind from the perspective of the actions of which it is capable. The problems Arendt identified then—diminishing human agency and political freedom, the paradox that as human powers increase through technological and humanistic inquiry, we are less equipped to control the consequences of our actions—continue to confront us today. This new edition, published to coincide with the fortieth anniversary of its original publication, contains an improved and expanded index and a new introduction by noted Arendt scholar Margaret Canovan which incisively analyzes the book's argument and examines its present relevance. A classic in political and social theory, The Human Condition is a work that has proved both timeless and perpetually timely. Hannah Arendt (1906-1975) was one of the leading social theorists in the United States. Her Lectures on Kant's Political Philosophy and Love and Saint Augustine are also published by the University of Chicago Press.

Publikace je rozdělena na čtyři oddíly. Prvý se zabývá světem okolo nás - jevy, druhý duchovními aktivitami ve světě jevů. Ve třetím oddíle se autorka snaží vyhmátnout důvod toho, co nás nutí myslet, zatímco v závěrečném shrnuje celou problematiku. Ve všech oddílech srovnává a cituje myšlenky a výroky světových filozofů od antiky po svou současnost.

Sborník esejů slavné německo-americké politické myslitelky je českému čtenáři již zčásti znám; čtyři eseje z celkových osmi již totiž vyšly pod názvem Krize kultury (Mladá fronta, 1994) a teprve nyní odděleně vychází i zbytek původního svazku. Tak jako v mnoha svých dílech i zde Arendtová občas stojí jakoby na půl cesty mezi politickou filosofií a poezií. Pohledy na dějiny, politickou filosofii i lidské myšlení vůbec, které tu Arendtová předkládá, zůstávají úchvatné a inspirativní.

Eseje, v nichž se Hannah Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin, pojí motiv osudového přeryvu: přerušení západní filosofické tradice vyústilo v totality dvacátého století. Knihu publikovanou poprvé r. 1961 proto uvádí výrokem Reného Chara, francouzského básníka a člena odporu v době nacistické okupace Francie: „Naše dědictví nám nebylo odkázáno žádnou závětí.“ Citát, který se jako ozvěna nese osmi esejemi, poukazuje k obtížné pozici moderního člověka: mezi minulostí a budoucností se rozevřela propast, k jejíž přemostění nelze užít zděděné pojmy