Libor Dvořák Knihy

O tých najväčších a najstrašnejších udalostiach sa hovorí potichu. V kuchyniach, obývačkách predmestských bytov, medzi štyrmi očami. Taká je aj kniha laureátky Nobelovej ceny Svetlany Alexijevič Vojna nemá ženskú tvár. V pamätiach stoviek žien, ktoré zažili Veľkú vlasteneckú vojnu ako jej priame účastníčky pátra po tom, čo je neprenosné, po tom najosobnejšom – zážitkoch, ktoré utkveli na kožiach vojačiek i zdravotníčok, spomienkach, ktorých sa nemožno zbaviť, nemožno ich vytesniť z pamäti, ani zo snov. Hrôza vojny sa v dokumentárnej koláži Svetlany Alexijevič strieda s prekvapujúcou ľudskosťou a odkrýva tak celkom inú tvár vojny, tvár, ktorú by sme v kusých kapitolách učebníc dejepisu hľadali len márne.

Už vyše sto rokov neutíchajú spory o tom, ktorý z románov F.M. Dostojevského je najlepší. Jedni tvrdia, že prvý – Chudobní ľudia, – pretože znamenal novú kvalitu v ruskej literatúre (podľa Belinského to bol prvý ruský sociálny román); iní sa nazdávajú, že Zápisky z mŕtveho domu, pretože sú v nich všetky základné myšlienky a problémy Dostojevského tvorby posibírskeho obdobia; tretí zaň označujú Zločin a trest, pretože znamená novú kvalitu v spisovateľovej tvorbe (prechod od dialogického románu k polyfonickému) a je aj skladobne najucelenejší; štvrtí dokazujú, že Diablom posadnutí, pretože prináša jeho najhlbšie rozvažovanie o človeku a svete a piati vyzdvihujú práve Bratov Karamazovovcov, pretože je to posledný román, v ktorom sa ako v oceáne zlievajú všetky témy predchádzajúcich autorových veľtokových románov. Tak ako každý z Dostojevského románov, predstavujú aj Bratia Karamazovovci neopakovateľnú myšlienkovú a umeleckú kvalitu, takže z hľadiska jeho stúpencov môže byť najlepší. Ide o to, že tak ako celé jeho dielo, predstavuje ďalší, iný, nový pokus myšlienkovo a umelecky preniknúť k „človeku ako k tajomstvu, ktoré treba odhaliť.“ Tak totiž svoje autorské vyznanie, svoj program, charakterizoval ešte na začiatku spisovateľskej dráhy on sám. Za toto odhaľovanie ľudského tajomstva platil tým najcennejším – zdravím a životom.

Zhroucení Ruska 1900–1917. Rozsáhlá historická freska Říše musí zemřít popisuje politický a kulturní vývoj v Rusku během prvních sedmnácti let 20. století, tedy v době klíčové pro osudy této země a s ní i celého světa. Michail Zygar, zkušený reportér a publicista, při tom použil žánr, který v historické literatuře není zcela obvyklý – reportáž, čímž se mu podařilo dobu, vzdálenou dnešnímu čtenáři již více než sto let, maximálně přiblížit, takže jeho text působí jako strhující thriller. Před čtenářem v nečekaných souvislostech vyvstává řada historických událostí – hladové bouře, koloniální válka s Japonskem, politické vraždy, zápas o konstituční monarchii, násilí levicových teroristů, úspěchy a skandály ruského moderního umění, vztahy mezi členy vládnoucí dynastie, bitvy první světové války. Všechny tyto události se splétají v dramatický děj, který se postupně, stále více a více, vymykal jakékoliv kontrole. A spolu s nimi se na historické plátno promítají s neobyčejnou ostrostí i postavy jejich hybatelů a protagonistů – členů carské rodiny, ministrů, policistů, mecenášů, spisovatelů, hudebníků, malířů a dalších osobnosti ruského politického, kulturního a duchovního života –, z nichž se mnozí snažili dělat pro budoucnost své země to nejlepší, a přesto jejich společné snažení nakonec vyústilo v nechtěnou a po všech stránkách tragickou bolševickou revoluci.

Nejnovější publicistická kniha Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země známé ruské novinářky a dlouholeté redaktorky a zvláštní zpravodajky listu Novaja gazeta Jeleny Kosťučenkové velmi věrně odráží hlavní autorčiny reportérské zájmy. Většina textů se odehrává v místech, která jsou základním předmětem Jeleniny pozornosti – beznadějně zapomenutá a Bohem i lidmi odstrčené kouty středního Ruska, kde bují především bída, beznaděj, alkoholismus a prostituce. Kniha se tak stává svéráznou kronikou jejího života a profesionální práce posledních zhruba patnácti let. Výjimečný portrét národa a ženy, která nechce být umlčena.

Epos Vojna a mír je spolu s románem Anna Karenina nejslavnějším dílem jednoho z největších romanopisců všech dob, a také nejspíš nejoblíbenější romancí na světě vůbec, o čemž svědčí již jen počet filmových adaptací tohoto díla. Jeho dramatickým jádrem jsou změny odehrávající se v pěti rodinách, některých rolnických, jiných aristokratických, během úpadku společnosti v době napoleonských válek. Tolstoj, jeden z největších myslitelů 19. století, zde vytvořil vlastní vesmír obydlený živými hrdiny, jejichž životy odrážejí hlavní Tolstého témata - sebe-obětování a sebe-odpuštění, úzkost a extáze, diplomacie a zrada, víra a zatracení - a opatřil jej dialogy hýřícími humorem a vtipem a fascinujícími živými bitevní scénami. Napoleonovo tažení do Ruska se stává úhelným kamenem, bodem, do nějž se sbíhají osudy všech hlavních postav, a současně mezníkem vývoje ruské společnosti. 28-095-62

Hodnocení aktivit sovětské tajné policie od jejího vzniku až do r.1990.

Impozantní, strhující novela ruského spisovatele, který v roce 1978 emigroval na Západ, a i tam dokázal vzbudit o své dílo nebývalý zájem. Tam také před několika lety zemřel. "Lágr" je jedním z jeho nejvýraznějších textů, je jakýmsi souhrnem vzpomínek dozorce ze stalinského koncentračního tábora, při jehož četbě běhá čtenářům ještě dnes mráz po zádech.

Špekulanti, flákači, pašeráci i celkom obyčajní alkoholici – také sú postavy a postavičky pestrého panoptika absurdnej sovietskej každodennosti v autobiografických poviedkach Sergeja Dovlatova. Hlavným hrdinom autobiografických poviedok Sergeja Dovlatova je obyčajný doštený kufrík, s ktorým autor v roku 1978 opustil brežnevovský Sovietsky zväz a emigroval do USA. Znova ho objaví až sedem rokov po emigrácii ukrytý pod posteľou a v ňom zopár starých harabúrd – celý absurdný majetok, s ktorým opustil svoju vlasť. Kôpka vecí a vecičiek v ňom vyvolá spomienky na život v ZSSR. Každá z tých starých, nepotrebných vecí je totiž pre autora zdrojom spomienok, v každej z nich sa ukrýva jeden príbeh – tragikomický, pripomínajúci boj s veternými mlynmi, plný irónie i sebairónie. Krepsilonové ponožky, nomenklatúrne poltopánky, či bunda Fernanda Légera – každá z týchto rekvizít ho vracia späť o niekoľko rokov, o niekoľko tisíc kilometrov cez oceán do sovietskeho Ruska. Do povedomia ruskej literárnej verejnosti sa Dovlatov dostal až počas svojej emigrácie, keď začal publikovať v slávnom časopise New Yorker. Jeho poviedky boli neskôr preložené do viac ako tridsiatich jazykov. V roku 2018 mal premiéru biografický film, ktorý mapuje jeho život v čase pred emigráciou do USA. Príťažlivé poviedky napísané v duchu umného čechovovského humoru vychádzajú mimo edície v preklade Silvie Šalatovej.