Jean Giono (* 30. marec 1895, Manosque, Francúzsko – † 8. október 1970, Manosque) bol francúzsky spisovateľ – románopisec, vyznávač literárneho vitalizmu a panteizmu. Prostredím jeho románov je krajina v oblasti Provensalska umožňujúca mu rozvíjať pestrosť obraznosti, ktorá mu priniesla obdiv čitateľov.
Poviedka o prostom človeku, pastierovi a jeho dokonalom splynutí s prírodou. Obraz provensálského pastiera je oslavou vytrvalej činnosti, ktorá si nenárokuje nárok na odmenu, a predsa sa svojím výsledkom blíži k aktu stvorenia. Poviedka sa stala pre ochrancov prírody inšpiráciou k zalesňovaniu celých oblastí.
V tomto diele mladý husársky dôstojník Angelo Pardi, taliansky karbonár, uteká pred prenasledovaním do Francúzska, kde ho stihne nové prenasledovanie, tentoraz pre podozrenie zo šírenia cholery. Skrýva sa na strechách, odkiaľ vidí prízemné ľudské vášne, ešte dravšie vo všeobecnom zmätku azomieraní, potom ošetruje chorých, uniká z karantén a putuje za určeným cieľom neschodnými cestami, ohrozený prírodnými živlami i ľudskou hlúposťou.
Román, v ktorom je zápletka, podobná antickej tragédii, mocné vášne, zmietajúce hrdinami, vyústia do krvavej zrážky dvoch svetov...
Cinzio Giraldi - Maur a Disdemona, Honoré de Balzac - Opustená žena, Leonhard Frank - Karol a Anna, Jean Giono - Baumunčan, Ólafur Jóhann Sigurdsson - Zem, ktorá mení farbu, Karel Čapek - Helena
Tous sont partis. Panturle se retrouve seul dans ce village de Haute-Provence battu par les vents au milieu d'une nature âpre et sauvage. Par la grâce d'une simple femme, la vie renaîtra. Jean Giono, un de nos plus grands conteurs, exalte dans Regain avec un lyrisme sensuel les liens profonds qui lient les paysans à la nature.
V povídkách (Pahorek, Člověk z hor, Kéž tonu v radosti aj.) Jean Giono rehabilituje, v duchu panteismu a vitalismu, ztracenou radost ze života.
Děj je rámován nočním sezením u mrtvého, kdy si několik starých žen krátí chvíli vyprávěním. Odvíjí se tak z několika pohledů život nejstarší z nich, ženy, která v životě poznala skutečně čistou lásku v mateřské lásce své zaměstnavatelky a ochránkyně. Její muž z hlouposti a chamtivosti tuto ženu zničil a po zbytek jeho života se mu hrdinka rafinovaně mstí. Na poměrně malém prostoru vystavěl autor pomocí barvitého a mnohotvárného jazyka. sugestivní příběh o konfliktu mezi láskou a nenávistí a rozporuplném vztahu člověka k životu. Baladický příběh z autorovy rodné Provence vypráví o souboji dobra a zla v duši prosté a tvrdé venkovské ženy.... celý text
Dějovou linku románu řazeného mezi vrcholná Gionova díla, tvoří únos dívky a následná msta nepřátelského klanu. Nemenší roli však zde hraje příroda a krajina v Provence a mytická řeka (jíž je bezpochyby Gionova milovaná Durance). Sám Giono chtěl tímto senzuálním a syrovým hymnem odkazujícím na Walta Whitmana umožnit čtenářům naslouchat "zpěvu světa a dechu jeho obyvatel". Autor dosáhl světového věhlasu titulem Muž, který sázel stromy.
Akrobat Bobi přináší lidem radost tím, že je učí vážit si „zbytečně promarněného času“, stráveného v přírodě. Pomocí jednoduchých činů, jako je výsadba narcisů místo brambor nebo pořádání hostin s jelenem, vytváří bratrství a zakládá „společenství“. Aby však radost přetrvala, každý musí dosáhnout vnitřního míru, což se stává výzvou, když Bobiho práce narazí na překážky. V tomto poetickém románu autor oslavuje život blízký zemi, krásu polí a lesů a moudrost pastýřů. Touha zachytit polyfonii života vedla autora k napsání románu, který odhaluje, jak je v dnešní literatuře často opomíjena opravdová krása. Většina knih se soustředí na lidské emoce, ale autor ukazuje, že existují i přírodní entity, jako řeky a lesy, které mají své vlastní životy, lásky a bolesti. Tyto přírodní prvky nejsou jen pozadím, ale aktivními účastníky života. Psychologie země, rostlin a vod je stále neprozkoumaná. Kdo žil v horské krajině, ví, jak moc hory ovlivňují lidské myšlení, stejně jako moře pro rybáře a pole pro rolníka. Člověk není izolován; krajina je součástí jeho bytí.
