Eugène Ionesco Knihy

Prvé slovenské vydanie dvoch jednoaktoviek (Lekcia, 1951; Pozdravy a poklony, 1950) od klasika absurdnej drámy v preklade Alberta Marenčina. Ilustroval akademický maliar Stanislav Balko.

Dve Ionescove divadelné hry plné absurdného humoru a autorovej typickej tragiky (Improvizácia na Alme, 1956; Plešivá speváčka, 1950).

Tragická fraška Stoličky sa hrala po prvý raz 22.apríla 1952 v Théâtre Lancry. Réžia - Sylvain Dhomme, výprava Jacques Noël. Hra bola potom znovu uvedená v Studio des Champs-Elysées vo februári 1956 a neskôr v marci 1961 v réžii Jacquesa Mauclaira s Jacquesom Mauclairom v úlohe Starčeka a Tsillou Cheltonovou v úlohe Starenky.

Absurdná dráma v troch dejstvách v preklade Alberta Marenčina.

Josefínka si s tatínkem vymýšlejí praštěné příběhy, v nichž se dějí neuvěřitelné věci, slova dostávají nové významy a všechny postavy mohou mít stejné jméno. Pohádky jsou sice určené nejmenším dětem, stejně tak si je ale užijí i začínající čtenáři. Pobaví nicméně i rodiče, popisované scény jsou jak vystřižené z každodenního života. A je to možná tak trochu i návod na přístup k výchově - místo marného vztekání a rozčilování se můžeme raději zasmát. Ionesco přináší dětem svůj něžně ustaraný, ale hlavně zábavný svět v bláznivých a krásně absurdních příbězích a v doprovodu ilustrací, kterých se nemůžete nabažit!

Z rumunských a francouzských originálů vybral a přeložil Jiří Našinec ; Předmluvou opatřila Libuše Valentová

Tragická fraška. Příležitostný tisk k premiéře 28. 2. 1992 ve Stavovském divadle v Praze.

Kniha obsahuje rozhovory otce tzv. absurdního divadla s Claudem Bonnefoyem, literárním kritikem revue Quinzaine littéraire. Ionesco v nich vzpomíná na léta idylického dětství na francouzském venkově i méně idylická vysokoškolská studia v Bukurešti, kde se stylizoval do role věčného rebela, vybavuje si své literární lásky, jež ovlivnily jeho pozdější tvorbu, ozřejmuje svou kulturní rumunsko-francouzskou dvojdomost, podává výklad svých nejslavnějších her, v nichž klíčovou úlohu začasté hraje sen, a obnažuje jejich případné metafyzické podloží. V závěrečné části, nazvané Dnes a zítra, kriticky zhodnocuje přínos tzv. nového románu pro rozvoj francouzské prózy a uvažuje o dalším vývoji dramatické literatury.