Klaus Merz je uznávaný autor, ktorého dielo sa vyznačuje ľahkosťou, stručnosťou a precíznosťou vyjadrovania. Ako básnik aj rozprávač dokáže majstrovsky zachytiť podstatu témy s neobyčajnou jasnosťou. Jeho rozsiahla tvorba zahŕňa poéziu, poviedky, novely a eseje, najmä na tému výtvarného umenia, ale aj rozhlasové hry, scenáre a divadelné hry. Merzov jedinečný štýl a schopnosť precíznej formulácie z neho robia významnú postavu súčasnej literatúry.
Poézia Klausa Merza patrí k tomu najlepšiemu, čo v nemecky písanej literatúre vzniklo. V krátkych básňach vie majstrovsky skladať z detailov, ktoré vidí ostro a presne, celé príbehy života. Spája každodennosť so spomienkami, blízke a dôverné s neznámymi miestami: dáva výpovediam farbu a svetlo a vždy sa mu podarí dostať sa zvláštnym spojením slov k samotnej podstate vecí a javov. (zadná strana obálky)
Najważniejsze dzieło szwajcarskiego pisarza Klausa Merza, niepowtarzalne i
mistrzowskie w swojej formie, bogate w treści – jak każda wielka powieść, a
zarazem lakoniczne i oszczędne w środkach wyrazu niczym wiersz. „Właściwie
powieść”, tak o tej zminiaturyzowanej prozie mówi sam autor. Karty tej
niewielkiej książeczki pełne są zdarzeń, zwykłych i niezwykłych postaci i
charakterów, a choć pojawiają się w niej realia konkretnego czasu (lata
pięćdziesiąte i sześćdziesiąte ubiegłego wieku) niesie ona ze sobą przekaz
wartości uniwersalnych. Jest przy tym próbą uporania się z ważnym wydarzeniem
rodzinnym, które odcisnęło się na życiu autora.
Když Lenin dědeček krátce po druhé světové válce nastupuje na palubu lodi do Buenos Aires, pluje vstříc dobrodružství v Novém světě, který mu nepřipadá tak unavený a opotřebovaný jako stará, válkou zničená Evropa. Ale neodbytná senná rýma ho brzy donutí vzdát se snu o svobodném pasteveckém životě. Místo toho se setkává s uměním tanga a s uměním milovat. Za dva roky se přesto vrací do vlasti a stane po boku Amélie, která na něj nepřestala čekat. Vzpomínku na dobu prožitou v cizině, která z něho udělala Argentince, žárlivě střeží jako cenný poklad a odkryje ji teprve po své smrti. Nevzrušivě, s jemnou ironií zachycuje Klaus Merz pohledem vnučky život muže, který nikdy nepřestal být sám sebou.
Ein Mann namens Dubois hat einen Autounfall. Im Krankenhaus hört er sich an, was er während der Fahrt auf sein Diktiergerät gesprochen hat. „Er betreibe mit seinen Notizen eine Art Spurensicherung, um nachlesen zu können, wo es hingehe mit ihm.“ Und er spricht weiter, „um gegen die zunehmende Unruhe aufzukommen“. Dubois protokolliert Lebensstationen, Erinnerungen, Wahrnehmungen. Erzählend wird ihm klar, wie die Sprache Wirklichkeit inszeniert, wie die Wirklichkeit erst in der Sprache Gestalt annimmt. Er erfährt auch, daß nichts selbstverständlich ist, wenn man genauer hinsieht.
Merzovy povídky a krátké prózy jsou tak obyčejné i rozmanité, tak podivné i poetické jako je sám život: nečekané setkání s věštcem, podivuhodný příběh neznámého vynálezce, teskný život siláckého přistěhovalce, klopotné hledání skromného vesnického umělce. Nemoc a smrt jako nedílná součást naší každodennosti. A autorovo umění zachytit přesným a střídmým výrazivem pomíjivost nálady, vystupňovat příběh překvapivým zvratem, a to tak lakonicky, že si vystačí mnohdy jen náznakem, kterým však dosahuje nebývalé výrazové preciznosti.
Sbírka básnických úvah švýcarského autora je inspirována jeho pobytem v proslulém městě na laguně.
Autorovy poetické texty v sobě odrážejí melancholii i náladu města, které ho okouzlilo natolik, že v něm setrval půl roku. Benátky se pro něho staly pulzujícím a živým organismem, v němž se na jedné straně promítá bohatá historie, na druhé však probleskne v jeho verších občas i skeptický povzdech nad "pohyblivým základem, na němž už po staletí stojí". Merz se projevuje jako pozorovatel, který se smyslem pro detail zaznamenává běžné, všední události, dokreslující benátský kolorit: všímá si třeba pobíhajícího "trpasličího pinče", tající zmrzliny ve skleničkách nebo milenců, kteří "jdou společně nakoupit chléb a víno". Z takových drobných střípků pak skládá útržkovitý kaleidoskop, z něhož je pro něho nejdůležitější fakt, že příchodem každého nového dne se Benátky (i přes všechna proroctví o zániku) opět probudí do slunce a budou se lesknout v jeho paprscích. Merzova poezie se mnohdy v tomto cyklu blíží po formální stránce k lyrické próze: jeho verš je odrazovým můstkem do prostoru, který není nikdy uzavřen a dá se neustále rozšiřovat.
"Jacob Asleep introduces a family marked by illness, eccentricity and a child's death. In A Man's Fate, a moment of inattention on a mountainous hike upends a teacher's life and his understanding of mortality. And finally, The Argentine traces the fluctuations of memory and desire in a man's journey around the world."--Dust jacket.
Poetry. Translated from the German by Marc Vincenz. "Klaus Merz shows us what remains until we become dust—and how in spite of this, we can even expose impermanence with great joy. Even while reading, we age. Seldom has one—line by line—moved closer to the inevitable as in these conciliatory yet perishable verses."—Tages-Anzeiger "Klaus Merz has a eye for the substance of things; his poems can be interpreted as lyrical snapshots... [and yet,] despite his knife-edged precise reductionism, his poems are not stark and severe, but often packed with humor and irony..."—Liveres- Bücher "A master of the precise aperçu, of distillation and insinuation: a poet who carefully weighs each and every word, color and tone. An autumn wind wafts through these poems. There is talk of departure, death and impermanence, but also, time and time again, of the beauty of an endangered world. Klaus Merz dares—without wavering, but with a tender meticulousness—to do something that has been the task of poets for millennia..."—Neue Züricher Zeitung am Sonntag "A master of the short form who... permits the phenomena to speak for themselves instead of infusing them with an external meaning. With a laconic frugality, he succeeds to enter the substance and metaphysical depth of objects and make them quite visible."—Basler Zeitung