Zuzana Dlabalová Knihy

Kniha je výsledkem desetileté práce a statisíců kilometrů cestování, dokumentující stav naší planety na konci 2. tisíciletí. Obsahuje 11 kapitol, které se věnují jak nedotčené přírodě, tak stopám lidské činnosti, přetváření přírodního prostředí a ničení přírodních zdrojů. Uvádí fotografie krajiny, kam lidská noha ještě nevkročila, vedle snímků z přelidněných měst. Praktické uspořádání knihy zahrnuje 15 velkých fotografií na dvou stránkách, doplněných čtyřstránkovými texty s informacemi o jednotlivých snímcích. Každá záložka obsahuje mapu světa s označením místa pořízení fotografie. Kapitoly provází úvahy o vztahu lidí k přírodě a sobě navzájem, reflektující změny na planetě z přírodního, politického a sociálního hlediska. Autoři poukazují na propastné rozdíly v bohatství mezi severem a jihem, například v roce 1960 byl příjem nejbohatší pětiny třicetkrát vyšší než u nejchudší. V kapitole o Brazílii se zmiňuje o situaci zemědělských dělníků, kterým soukromé armády brání využívat úrodnou půdu. Kniha končí návrhem na řešení krize světové populace, zdůrazňující vzdělání, zdravotní péči a udržitelný rozvoj. Letecké snímky vytvářejí pocit spoluzodpovědnosti za osud planety a ukazují měřítko přírodních útvarů. I když manipulace s těžkou knihou není snadná, její obsah a fotografie jsou inspirující.

Zima v Laponsku je studená a tvrdá. Nórske mestečko Kautokeino sa chystá osláviť návrat starého šamanského bubna. Mnoho týchto bubnov bolo v minulosti zničených v boji proti pohanstvu. A prvý bubon, ktorý sa po dlhom čase vrátil na laponské územie, niekto ukradne. Prekáža návrat bubna miestnej cirkvi? Alebo v tom majú prsty laponskí separatisti, ktorí chcú, aby sa o nich hovorilo? Prípad ešte skomplikuje smrť pastiera sobov. Policajní vyšetrovatelia Klemet Nango a Nina Nansenová odhaľujú vzťahy medzi rázovitými laponskými chovateľmi sobov a nórskymi obyvateľmi, ale aj tajomstvo dávnej expedície. Čo objavil záhadný geológ?

»Die schönen Tage meiner Jugend« ist ein einzigartiges Dokument: das Tagebuch einer vierzehnjährigen Jüdin aus Siebenbürgen, das sie in Auschwitz und anderen Konzentrationslagern heimlich führte. Nicht ein nachträglich erinnerter Bericht, nicht ein Tatsachenroman, kein dialogisierter Prozess: ein authentisches Zeugnis davon, dass auch das Grauen seinen Alltag hat. Es ist eine makabre Zerrwelt, in der das junge Mädchen lacht und weint, hungert und isst, geschlagen wird und begreifen muss, was es heißt, zu sterben oder zu überleben. Absonderlich, verquer, verständlich und verstörend dennoch, wie sehr darüber hinaus der Besitz des Heftes und des Bleistiftstummels und schließlich das Schreiben selbst zum Inhalt ihrer Existenz und zum Gegenstand des Tagebuchs werden. Ich schreibe, also bin ich. In gespenstischen Episoden tauchen Personen auf, um spurlos zu verschwinden. Nur einer ist besorgt, dass er im Tagebuch vorkommt, einer, der es ihr wegnehmen will, dann aber um positive Erwähnung bittet: der Kommandant.