Stanislav Jirsa Knihy

Ztracené iluze jsou považovány snad za nejbalzacovštější román a ztráta iluzí za nejtypičtější téma francouzské literatury 19. století. V lecčem je toto dílo nebezpečně živé i dnes. Světu vládne všeobecná prodejnost a spisovatelé i literární hrdinové hledají východisko v umění a vědě. Nejinak je tomu v případě dvojice našich protagonistů - básníka Luciena Chardona a tiskaře Davida Sécharda. Vystřízlivění z této poslední a nejsvětější iluze je však zákonitě nejbolestnější. Mechanismy literárního světa se před námi odkrývají postupně: v ději, v konkrétních konfliktech a rozčarováních hlavního hrdiny Luciena - tak jako se venku prodávají ženy, stejně nezahaleně se prostituuje umění v zájmu politiky a komerce.

Poetický román jež se odehrává v jihofrancouzské Provence, v době kdy Martial Malicroix opouští své bydliště a rodiště, přichází na venkov se ujmout svého dědictví – domu, statku, sídla i pozemků. V novém a dosud neznámém prostředí se dostává do střetu s vlastními životními zvyklostmi a s lidmi, kteří ho jen většinou neradi přijímají mezi sebe.

(fyziologie Paříže) Obsáhlá monografie věnovaná Paříži.

Psychoanalytik Morho prichádza do vidieckeho ústrania pri mori skúmať nevedomie obyvateľov a napĺňať tak vlastné prázdne vnútro. Jeho zvedavosť zaskočia a ohúria udalosti a ľudia okolo neho: lietajúce trojičky Abel, Bábel a Kábeľ, ktoré vzdorujú matkinej vlastníckej láske, farárov kult exkluzívneho Boha a boxerské zápasy s diablom v podobe kostolníka, trh so starými ľuďmi predávanými ako hračka pre deti, rafinovaný sexuálny život dedinského kováča, kovového robota a Klementíny, hovoriace mačky, ... Poézia detstva a prírody, čistota srdca a nespútaná obrazotvornosť trojice malých chlapcov stoja vo Vianovom románe v protiklade k obludnosti a surovosti sveta dospelých, ktorý sa pokúša slabých a bezbranných obrazne i reálne držať v klietke. Vian, milovník a vyznávač slobody, otvára obzory a unáša – umožňuje hrať sa a lietať, snívať s otvorenými očami, aj keď nám jeho vymyslený groteskný svet miestami bolestne trhá srdce a nepriamo pripomína svet, v ktorom žijeme.

Významný francouzský básník a spisovatel André Pieyre de Mandiargues (1909–1991) se ve své prvotině (1946) přihlásil k surrealismu, sotva však dokázal popřít vlivy německého romantismu či díla André Bretona. Soubor sedmi povídek se lyricky vyrovnává s plynutím času, okouzlením fantaskností či erotismem.

Autor patrí k najzaujímavejším a najčítanejším francúzskym autorom 20. storočia. Román Červená tráva u nás zatiaľ nevyšiel a Vian ako originálny dedič jarryovskej patafyziky a surrealistov v ňom vytvára pomocou fantázie, poézie a humoru svojbytný a pre čitateľa príťažlivý románový svet, ktorý nepriamo odkazuje na súčasnú spoločnosť a poslednú fázu euroamerickej civilizácie. Uťahuje si od náboženského a spoločenského pokrytectva a chameleónstva cez výchovu, ktorá citovo mrzačí a po sebecké až sadistické postoje k blížnym, od presvedčenia, že všetko sa dá kúpiť, cez bezuzdnú chamtivosť až po duševnú a citovú vyprázdnenosť a duchovné umŕtvenie.

Jules arrives from Austria in belle poque Paris, where he is befriended by Jim. Together they embark upon a riotously Bohemian life, full of gaiety, color and bustle. And then there is Kate, the enigmatic German girl with the mysterious smile. Capricious, untamed and curiously innocent, Kate steals their hearts in turn, and so begins the moving and tender story of three people in love, with each other and with life. Francois Truffaut, whose film of the novel is one of cinema's greatest achievments, has called Jules et Jim "a perfect hymn to love." Henri-Pierre Roch devoted his life to the arts, numbering Duchamp, Brancusi, Braque, Satie and Picasso amongst his closest friends. Jules et Jim, an autobiographical novel, was originally published in France in 1953 and was followed by Deux Anglaises et le Continent, which Truffaut also made into a film. "A delightful account of people sharing and unsharing each other."?Times Literary Supplement

Román francouzského spisovatele, v němž autor s autobiografickou fikcí a s humorem a ironií vypráví o sobě, o své rodině, o její snaze zakotvit ve společnosti, v níž žijí, ale která jim v minulosti, zvláště za nacistické okupace, neposkytla legální totožnost.

Román podložený autorovými vlastními zkušenostmi a zážitky z druhé světové války. Základní inspirací tohoto díla jsou vzpomínky na válečnou epizodu, na ztracenou vartu kdesi v Ardenském lese. Základní ladění hrůzy a povědomého strachu z ohrožení neznámými silami i zvolený literární styl vzácně koresponduje s válečným námětem – vyprávění působí místy až dojmem realisticky zpracovaného příběhu.

Autor, původně sociolog, zasahuje svými pracemi nejen do sociologie, etnologie, historie, psychologie, filosofie, estetiky, literární teorie a kritiky, ale i do zoologie, botaniky a mineralogie. Nalézá, spojuje vědu s uměním a překračuje hranice poznání rozdrobeného přílišnou specializací, souvislosti, jež specialistovi unikají. Výbor z jeho díla obsáhl spisy Mýtus a člověk, Medúsa a spol. a Zobecněná estetika. V prvním formuloval ortodoxně své vědecké krédo, v druhém ukazoval na kontrasty mezi hmyzem a člověkem, mezi mechanismem a svobodou, mezi přírodou a historií, v třetím zobecnil a systemizoval své myšlenky, hlavně pak dovozoval, že estetické představy a umělecká díla koneckonců odpovídají kosmologickým zákonitostem.Z francouzských originálů připravil Miroslav Míčko, který také vybral obrazovou přílohu a napsal ediční poznámku a doslov Člověk v přírodě a příroda v člověku; přeložili Stanislav Jirsa a Miroslav Míčko; fotografie Karel Kuklík a kol.