František Dryje Knihy

Antologie je sestavena z básnických textů šestadvaceti současných českých (a jednoho slovenského) autorů, kteří se hlásí k aktuální tvůrčí bázi surrealismu. Kniha je uvedena zasvěcenou studií šéfredaktora časopisu Analogon Františka Dryjeho a je sestavena ze dvou částí: v první, kterou redigoval František Dryje, se představuje šestnáct autorů členů Skupiny českých a slovenských surrealistů, mezi jinými Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Alena Nádvorníková, Albert Marenčin a další, ve druhé části (redakce Pavel Řezníček) je zastoupeno deset solitérních tvůrců, kteří s uvedeným okruhem volně spolupracují či rozvíjejí aktivity surrealismu blízké (Karel Šebek, Jan Řezáč, Jan Gabriel aj.). Kniha obsahuje medailonky všech autorů (biografická a bibliografická data, charakteristika tvůrčího přínosu) a je doprovozena ukázkami z výtvarné produkce výtvarníků surrealistického okruhu.

V pořadí desátá básnická sbírka Františka Dryjeho představuje v celku jeho díla odlišnou poetickou polohu: vedle textů první části, tradičně uplatňujících vedle intimně lyrických evokací agresivní a kritické polohy básnické imaginace, rozsáhlejší druhý oddíl obsahuje výrazově úsporné, tematicky vyostřené imaginativní portréty jedinečných věcí či reflexe asociovaných vzpomínkových stop a věcných konstelací. Osobité varianty básnického uchopení každodennosti tak slučují postupy surrealistické tvůrčí interpretace a imaginativního civilismu. Tato poetická linie je pak ve třetí části plynule rozvinuta do tvaru intimní lyrické elegie.

Výbor z esejistiky člena Skupiny českých a slovenských surrealistů, básníka a šéfredaktora revue Analogon. Ideovým základem tohoto výboru je přednáška Surrealismus není Umění, kterou přednesl Vratislav Effenberger v roce 1947 a téma historie a současnost surrealistického názoru (čímbyl a čím dosud je surrealismus definován). Publikované texty vznikaly v různých dobách a v různých kontextech: jako součást diskuse uvnitř Surrealistické skupiny od počátku let devadesátých dodnes a jako práce příležitostné (doslovy, recenze, texty do katalogů apod). Ediční poznámku a medailon autora napsal Radim Kopáč.

Knižní rozhovor česko-běloruského básníka a překladatele Maxe Ščura s čelným představitelem současného českého surrealismu, básníkem a esejistou Františkem Dryjem. Jako bonus příloha básní-pamfletů obnažující některá nehezká místa na těle soudobé české literární kritiky a kunsthistorie.

Básnická sbírka Locus debilis shrnuje poesii Františka Dryjeho z let 2009 – 2014. Sociokritický rozměr imaginace, jejž zdůraznila sbírka předchozí, tu ustupuje do pozadí – byť do některých vybraných živých mrtvol obývacích zemský i nadzemský veřejný prostor je s jistou neodpustitelnou vervou kopnuto i zde. Jinak ovšem básníkova imaginací sycená lyrika střídá polohy ne/milostně – intimní, magické i metafyzické.

Sborník esejů, anket, básní, obrazů a experimentací členů současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejich spolupracovníků (J. Švankmajer, M. Stejskal, F. Dryje, K. Piňosová, J. Janda, J. Gabriel a 15 dalších autorů).

Výbor divadelních skečů z legendárního surrealistického cyklu, v němž černý humor pokládá na lopatky nejen každého z Vás!

Výbor z nové básnické tvorby autora, svázaného s pražskou surrealistickou skupinou.

Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 – 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším – lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: „... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký‘ či ,nízký‘ podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže – pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci.“

Publikace vydaná ke stejnojmenné výstavě Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera