Carlo Goldoni Knihy

Stále živé dílo italského klasika patří k vrcholům commedie dell'arte. Klasickým postavám vévodí a nečekané zápletky musí řešit Truffaldino, který slouží dvěma pánům (sám netuší, že jeden z nich je dívka převlečená za muže). Temperamentní komedie vrcholí tradičně šťastným koncem milostné zápletky.

Der Diener zweier Herren ist das bekannteste Bühnenstück des italienischen Dramatikers Carlo Goldoni. Es wurde 1746 in Mailand uraufgeführt und gilt als Höhepunkt der Commedia dell’arte. Truffaldino wird zum Diener zweier Herren und gerät dadurch in zahlreiche Schwierigkeiten, aus denen er sich aber immer wieder retten kann.

Goldoni, který ve své dramatické tvorbě vycházel z klasické italské dell´arte, vytvořil i pozoruhodnou trilogii, která je známá pod titulem Letní byt. Svůj komediální talent tentokrát zamířil kriticky na „společenskou smetánku“ své doby, která podlehla módě odjíždět z města na venkov na letní byt a neváhala se i zadlužit, jen aby společensky obstála. Autor se však neodolatelně baví i propletencem milostných vztahů. Spolu s autorem se pobaví i dnešní čtenář, který sleduje vtipné zápletky a ocení i jeho pronikavý pozorovací talent. Vychází v překladu Vladimíra Mikeše jako 121.

Autor zve diváky a také čtenáře na malé náměstíčko v Benátkách v době karnevalu. Pověstný temperament Benátčanů a Benátčanek slibuje hodně zábavy s děvčaty i zralými ženami, které touží po vdavkách, spoustu veselí i svárů mezi nimi i s prchlivými nápadníky. Svou roli sehrají na náměstíčku i Napolitáni „lepšího původu“, zvlášť kavalír, který ač je na mizině, dokáže pohostit Benátčany a užívá si jejich radosti ze života. Hra, která se často objevuje na divadelních scénách, vychází v překladu V. Mikeše a J. Vladislava jako 184. svazek edice D.

V malém městečku Chiozza nedaleko Benátek čekají ženy dvou rodů na návrat mužů - rybářů z moře. Sestra patrona Toniho Lucietta vyhlíží svého milého Titta Nane. Na toho si však myslí i Checca, sestra paní Libery, ženy patrona Fortunata. Orsetta, druhá sestra paní Libery, čeká na Beppa, bratra patrona Toniho. Na Toniho čeká jeho manželka paní Pasqua. Zprvu poklidná rozmluva žen se brzy mění v temperamentní hádku...

Messa per la prima volta in scena sul palcoscenico del Teatro Sant'Angelo a Venezia nel 1753, La locandiera piacque subito molto, anche se forse non riuscì ad affascinare del tutto il pubblico del tempo. Originale, spiazzante, giocata su una storia d'amore che non si sviluppa secondo gli schemi consueti, ma anzi li rovescia in un gioco di imprevisti, La locandiera era probabilmente troppo "moderna", troppo audace per la sua epoca. Più che una vicenda sentimentale, il commediografo veneziano aveva infatti scritto una storia sull'egoismo e sulla forza di carattere, magnificamente rappresentati nella seducente e sicura Mirandolina, civetta e donna d'affari, indimenticabile e luminoso esempio di un eterno femminino davanti al quale devono crollare tutte le difese degli uomini, anche (e soprattutto) di quelli che fanno sfoggio di un'esasperata misoginia.

Myšlenkou nejlepší a nejlidovější hry, kterou tvůrce italské národní komedie napsal r. 1762, je - slovy autorovými - pouhopouhé nic. Postavami hry jsou námořníci a rybáři města Chiozzy a jejich ženy, sestry a dcery: děj se odehrává většinou na ulici a počíná tím, že mladý muž pozdraví jednu z dívek přívětivěji než ostatní. Z toho povstane řada popichování, posměšků, předhůzek, nezdvořáctví, křiku, klení a urážek různého stupně závažnosti, až celá změť končí v soudní síni... Hru psal autor sice proto, aby si vyvolal vzpomínky na šťastná léta, která v Chiozze prožil, ale oslavil v ní zároveň národní letoru svého lidu - obvyklé rámusení v dobrém i ve zlém, vtip i nedovtipnost, humor, nenucené způsoby a prudký temperament, který, když přestřelí, nezná míru. (Podle doslovu.)

Autor si vzal na mušku ženské klepaření a rozehrává kolem neshod, které z pomluv vznikly, celou galerii postav ze současných Benátek.

Pouze třetí díl, obsahuje hry Impresario ze Smyrny, Pan Todero Brumla aneb starý protiva a autorovy Paměti.

This edition features a professional typeset, providing a clear and polished reading experience that stands out from other scanned prints available. The attention to detail in the formatting enhances the overall presentation, making it an appealing choice for readers seeking quality in their printed materials.

Vor dem Hintergrund einer geplanten Hochzeit gerät der einfache Bedienstete in die Versuchung, sich schnell ein bisschen Geld zu verdienen und ehe er sich versieht muss er bereits zwei statt nur einem Herrn dienen. Der nicht besonders kluge oder ehrliche Bedienstete ist zumindest gerissen genug, um das Schauspiel zunächst noch aufrecht zu halten. Als er jedoch immer mehr durch sein eigenes Unglück und seine Lügen bedrängt in die Lage gerät seine beiden Herren übereinander belügen zu müssen fliegt sein Tun auf und schließlich muss er die Konsequenzen ziehen, dass zwei Herren zu dienen nicht nur die erhofften Vorteile mit sich bringt.

Carlo Goldonis "Der Lügner" ist eine rasante Komödie rund um den Schelm Lelio, der sich durchs Leben schwindelt. Mithilfe "geistreicher Erfindungen", wie er seine Lügen bezeichnet, verdreht er den Frauen reihenweise den Kopf – er selbst gerät in immer größere Schwierigkeiten …„Der Lügner“ (für den Goldoni übrigens Corneilles gleichnamiges Stück verwertete) steht, wenn auch nicht ganz am Anfang, so doch noch im ersten Drittel von Goldonis epochaler Theaterreform und dem Bruch mit der Commedia dell'arte.In seinen beiden Nachworten interpretiert der Goldoni-Spezialist Heinz Riedt zum einen das Stück "Der Lügner", zum anderen gibt er einen gut lesbaren Überblick über Leben und Gesamtwerk von Carlo Goldoni.

Un des plus originaux et des plus grands auteurs comiques européens, Goldoni, devait figurer dans la Bibliothèque de la Pléiade. Le volume qui lui est consacré contient dix- huit pièces qui ont été choisies avec soin parmi les plus significatives et les plus représentatives des divers aspects de son talent, Le Valet de deux Maîtres, Le Café, La Locandiera, Les Amoureux, Les Rustres, la trilogie de La Villégiature, Barouf à Chioggia, L'Éventail, etc.

Le "Memorie" di Carlo Goldoni vedono la luce in francese a Parigi, a metà agosto 1787, presso l'editore Duchesne, in tre tomi corrispondenti alle tre parti dell'opera: l'autore ha, a quella data, ottant'anni e mezzo. A scrivere i suoi ricordi, che intende servano "alla storia della propria vita e a quella del proprio teatro", si è gettato con ardore tutto giovanile sulla fine dell'83 ultimandone la stesura negli ultimi giorni dell'86 (Alfieri, che gli ha reso più di una visita, ha trovato ogni volta il buon vecchietto... ingolfato nell'impresa). Ma, alla fine è nata una delle più gustose autobiografie della nostra letteratura, in perfetto equilibrio tra il romanzo d'educazione alla vita, il sommario di poetica e il rendiconto dei costumi di una nazione (nella fattispecie, quella francese che lo ospitò negli ultimi trent'anni della sua esistenza). Goldoni muore, infatti, a Parigi il 6 febbraio 1793. Questa nuova edizione tascabile delle "Memorie" del Goldoni, riccamente annotata, è completata da un'appendice di scritti tratti dalle edizioni settecentesche del teatro e dalla cronologia della vita e delle commedie.

Lelio, Mirandolina, Arlecchino (Truffaldino): tre protagonisti esemplari, tre personaggi tra i migliori del primo teatro di Carlo Goldoni (1707-1793), eppure figli ‟difficili” della riforma teatrale che egli propugnava. Un bugiardo, una seduttrice e una candida canaglia stanno a smentire quella parvenza di sanità che, nella sua opera, è rappresentata dalle leziose putte onorate o dai fin troppo saggi Pantaloni. Su tutti spicca l'unico servo maschile protagonista nel suo teatro, che è anche il fantasma festoso e multiforme di una tradizione recitativa secolare, quale la Commedia dell'Arte, che Goldoni non rinnegò mai, come testimonia nella postfazione l'attore Ferruccio Soleri, il grande interprete di Arlecchino.

Con la propensione all'ascolto, originariamente determinata da un difetto visivo, don Marzio è il prototipo di quei frequentatori di caffè che sanno di questo e di quello, che raccolgono notizie dalla voce degli altri e dalle gazzette per farsene portavoce, senza la cura di controllarle e di verificarne la fondatezza, mescolando verità e invenzione. Nella bottega del caffè si nasconde una vena scientifico-filosofica caratteristica del diciottesimo secolo e non manca quel doppio livello di lettura, quell'aspetto metateatrale che più volte si ritrova nel Goldoni.

Nella critica del costume borghese Goldoni scrive negli anni '60 le sue commedie più mature e audaci. I rusteghi aprono la serie: Goldoni entra in netta polemica con il conservatorismo ormai rozzo della classe cui appartiene e in cui ha per molto tempo ciecamente creduto. Il mercante lucido e avveduto, che per lunghi anni, nei panni di Pantalone, aveva impersonato il prototipo di un individuo socialmente responsabile, consapevole dell'interesse proprio e altrui, aperto e illuminato, si è ormai svilito a una caricatura di se stesso. Chiuso nella propria casa, gelosamente attaccato al proprio meschino tornaconto, si rifiuta di concedere a chi gli è sottomesso (le donne e i figli) qualunque autonomia di comportamento. Canciano, Lunardo, Simon e Maurizio, il quartetto dei reazionari-misantropi, accaniti lodatori del tempo trascorso (che agli occhi del Goldoni non ha più nessuna ragion d'essere rivissuto) cedono, in fine di commedia, sotto le pressioni delle mogli e dei giovani, a un nuovo modo di concepire la vita: ma è chiaro che il loro consenso è un puro esito teatrale, non convince neppure Goldoni.

H. C. Artmann, Träger zahlreicher literarischer Auszeichnungen, hat fünf bekannte Stücke Goldonis übersetzt. Seine Arbeiten sind geprägt von stilistischer Experimentierfreude und einem eleganten Erfindungsgeist, der die österreichische Barockkunst reflektiert. Michael Hamburger beschreibt Artmanns Oeuvre als eine Folge von Masken, die er spielerisch ausprobiert.

Le Smanie per la Villeggiatura L'opera si estende sull'arco di un'estate. Leonardo, per esibire una ricchezza che non ha, intende recarsi in villeggiatura con l'amata Giacinta a Montenero (all'epoca località prediletta dagli abitanti di Livorno per villeggiare), ma il padre di costei, Filippo, invita anche Guglielmo, rivale in amore di Leonardo.