Gregory Rabassa Poradie kníh (chronologicky)

A Brazilian Lord of the Flies, about a group of boys who live by their wits and daring in the slums of Bahia They call themselves “Captains of the Sands,” a gang of orphans and runaways who live by their wits and daring in the torrid slums and sleazy back alleys of Bahia. Led by fifteen-year-old “Bullet,” the band—including a crafty liar named “Legless,” the intellectual “Professor,” and the sexually precocious “Cat”—pulls off heists and escapades against the right and privileged of Brazil. But when a public outcry demands the capture of the “little criminals,” the fate of these children becomes a poignant, intensely moving drama of love and freedom in a shackled land. Captains of the Sands captures the rich culture, vivid emotions, and wild landscape of Bahia with penetrating authenticity and brilliantly displays the genius of Brazil’s most acclaimed author.

Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti... Přeložil Eduard Hodoušek.

Sweeping through crumbling towns, travelling fairs and windswept ports, Gabriel Garciá Maŕquez introduces a host of extraordinary characters and communities in his magical tales of everyday life

Téma samozvaného diktátora je typická, možno obsedantná téma v latinskoamerickej literatúre a objavuje sa v dielach mnohých spisovateľov. Kým niektorí autori si pri jej stvárnení volia presný dobový rámec, Márquez ju spracoval po svojom – využil pritom paródiu a satiru, motívy a symboliku smrti, charakteristické pre barokové obdobie. Charakteristický štýl rozprávania, príznačný pre Sto rokov samoty, je zúžený na niekoľko bizarných motívov zo života dosadeného tyrana. Spisovateľ prekvapí hypertrofiou obrazov a scén, v nových a nových obmenách sa hromadia obludné fikcie, krúžením deja a využívaním anachronizmov sa popiera lineárny čas, v ktorom akoby logika nebola potrebná a skutočnosť sa, obrazne povedané, rozpadá na fragmenty. Autor namiesto klasickej priamej reči prechádza z jednej osoby na druhú, spája postavu rozprávača s inými postavami, a vytvára tak zvláštny obraz „reality“. Zároveň v románe nastoľuje otázku moci všeobecne, výrazne zaznieva aj rozmer existenciálny.

Magický príbeh o zrode, rozkvete a zániku mestečka, o živote, káskach a túžbach jej obyvateľov. Popri všedných udalostiach tu ožívajú fantastické príbehy, dávne mýty a legendy.