Vyhráli jsme mistrovství světa! Poosmé v dějinách! Za titulem šlo mužstvo klopýtavě, jednou dole, podruhé nahoře. A že jsme nakonec získali zlato? Ve šňůře ustavičných vítězství by možná dobytí trůnu vyhlíželo efektněji, ale bylo by tak cenné? Není snad cennější umět se až do konce rvát, utrpět občas porážku, třeba i těžkou, ale znovu a znovu vstávat z kolenou a nakonec zvítězit nade všemi? Právě tuhle vlastnost, říkejme jí statečnost, předvedli naši hokejisté na světovém šampionátu v Norsku. Vítězili i po ztracených bitvách. Za statečná srdce by proto v roce ´99 mělo českému výběru patřit stejné uznání jako reprezentaci, která nám o patnáct měsíců dřív dovezla štěstí z Nagana.
