Tento francúzsky prozaik je považovaný za jedného z najväčších autorov 20. storočia. Jeho rozsiahle dielo, písané prevažne technikou prúdu vedomia, je považované za vrcholné dielo modernej literatury. Vo svojich dielach často skúmal témy pamäti, času a spoločenských vrstiev. Jeho jedinečný štýl a hĺbka vhľadu do ľudskej psychiky robia jeho dielo nezabudnuteľným.
V tomto diele Proust z područia faktov oslobodil prchavé dojmy a obrazy, ťažko postihnuteľné záchvevy, zachytil najnepatrnejšie odtienky citov a pocitov. Poetické prvky sa tu snúbia s humorom a krutou iróniou.
Zmyslom diela je hľadanie pravdy o živote prostredníctvom znovuprežívania minulosti a jej zachytenie v tvorivom akte. Kľúč k tomuto putovaniu po pamäti možno objaviť vo zväzku uzatvárajúcom cyklickú kompozíciu a príznačne nazvanom Čas znovu nájdený: stratený čas si možno opäť sprítomniť v prúde vedomia prebudeného spomienkou a pred zabudnutím ho zachrániť umeleckým dielom.
Žáner eseje tvorí významnú súčasť životného diela Marcela Prousta (1871-1922), ktorý sa už od mladosti venoval písaniu glos, článkov, kroník a esejí. Tieto texty sa zaoberajú výstavami, koncertmi, literárnymi dielami a otázkami umeleckej tvorby, pričom približujú aj aristokratické salóny a spoločenské udalosti. Proust začal prispievať do revue Le Banquet a La Revue blanche, neskôr do La Chronique des arts et de la curiosité, Le Gaulois a Les Lettres. Jeho noticky sa pravidelne objavovali v Le Figaro a neskôr v La Nouvelle Revue française. Počas svojho života vydal jedinú zbierku esejistických útvarov, Pastiše a rozmanitosti (1919), ktorá obsahuje kolekciu pastišov a rôznych esejí, vrátane pozoruhodných Dní čítania. Po jeho smrti vyšli Kroniky (1927) a nedokončená esej Proti Sainte-Beuvovi (1954). Súbor tridsiatich esejí a článkov preložil Boris Mihalkovič z francúzskeho vydania Marcel Proust: Contre Sainte-Beuve précédé de Pastiches et mélanges et suivi de Essais et articles. Tento výber sa zameriava na Proustove estetické záujmy (literatúra, hudba, výtvarné umenie, portréty, nekrológy, recenzie) a zachytáva jeho literárny vývoj od začiatkov po neskoré povojnové texty, chronologicky usporiadané ako vo francúzskom origináli.
Ako píše Anton Vantuch v závere knihy: „Rozkoše a dni by sme ľahko mohli zoradiť (podľa jednotlivých krátkych próz, ktoré kniha obsahuje) podľa poklesu naivity a očarenia, podľa intenzity vrastania úľaku a bolesti do jeho vnútorného sveta. Je to poučná ‚mladosť génia‘, ktorá sa nám zachovala vo veľmi čistej podobe a pomáha pochopiť logiku Hľadania strateného času, ktoré patrí k najvýznamnejším literárnym dobrodružstvám pobalzacovských čias.“
Nové kompletní vydání stěžejního díla světové literatury. Sedmidílný román Hledání ztraceného času, považovaný za jedno ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury, vznikal v letech 1909 až 1922 a byl uveřejňován postupně v letech 1913 až 1927. Proustův románse odehrává v prostředí francouzské vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. století. Lze-li o něm říci, že podává po Balzacově Lidské komedii nejúplnější „obraz mravů“ své doby, zároveň platí, že autorovi jde o mnohem víc než o realistické zobrazení společnosti: hlavními tématy jeho díla jsou čas, paměť, umění a poznání. Hlavním "hrdinou" tohoto románu-řeka, či spíše románu-katedrála, který čítá 3120 stran a v němž figuruje více než 200 postav, je lidské vědomí. Vydání je doplněno o rozsáhlý doslov, jehož autorem je Josef Fulka, jeden z našich největších znalců Proustova díla.
Nové kompletní vydání stěžejního díla světové literatury. Sedmidílný román Hledání ztraceného času, považovaný za jedno ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury, vznikal v letech 1909 až 1922 a byl uveřejňován postupně v letech 1913 až 1927. Proustův románse odehrává v prostředí francouzské vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. století. Lze-li o něm říci, že podává po Balzacově Lidské komedii nejúplnější „obraz mravů“ své doby, zároveň platí, že autorovi jde o mnohem víc než o realistické zobrazení společnosti: hlavními tématy jeho díla jsou čas, paměť, umění a poznání. Hlavním "hrdinou" tohoto románu-řeka, či spíše románu-katedrála, který čítá 3120 stran a v němž figuruje více než 200 postav, je lidské vědomí. Vydání je doplněno o rozsáhlý doslov, jehož autorem je Josef Fulka, jeden z našich největších znalců Proustova díla.
V Sodomě a Gomoře Proust odkrývá skryté stránky povahy a života jedné ze svých nejpřízračnějších postav – barona Charluse. Znovu sledujeme vypravěčův život v přímořském Balbecu, jeho rozporuplnou lásku k Albertině a jeho úspěchy v salónech okolních záměčků.
Druhý díl, poctěný r. 1919 Goncourtovou cenou, se odehrává z větší části v normandských mořských lázních. Autor opět uvádí na scénu zámožného Pařížana a další postavy a podává mj. analýzu rozdílu mezi spisovatelem-člověkem a jeho dílem, analýzu lidských a rodinných vztahů, pohled na chováni měšťáka a šlechtice a detailní rozbor rodící se lásky mezi mužem a ženou.
Díly: Svět Swannových (388 stran), Ve stínu kvetoucích dívek (480 stran), Svět Guermantových (600 stran), Sodoma a Gomora (528 stran), Uvězněná (412 stran), Uprchlá (288 stran), Čas znovu nalezený (424 stran)
Sedmidílný román Hledání ztraceného času, považovaný za jedno ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury, vznikal v letech 1909 až 1922 a byl uveřejňován postupně v letech 1913 až 1927. Proustův román se odehrává v prostředí francouzské vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. Lze-li o něm říci, že podává po Balzacově Lidské komedii nejúplnější "obraz mravů" své doby, zároveň platí, že autorovi jde o mnohem víc než o realistické zobrazení společnosti: hlavními tématy jeho díla jsou čas, paměť, umění a poznání. Hlavním "hrdinou" románu tohoto románu-řeka, či spíše románu-katedrála, který čítá 3120 stran a v němž figuruje více než 200 postav, je lidské vědomí.
"Osud Proustova Hledání je současně záviděníhodný i nezáviděníhodný. Záviděníhodný proto, že Proustovi se skutečně podařilo splnit to, co si ve svém velkém románovém cyklu předsevzal: napsat dílo, kterým dosáhne nesmrtelnosti nejen v tom smyslu, že bude za nesmrtelné formálně uznáno (tedy že se stane součástí kánonu), ale především v tom smyslu, že málokterý román vede tak bohatý "posmrtný" život jako právě Hledání ztraceného času. Interpretací a analýz, které mu byly věnovány, je bezpočet. Celá řada filosofů, literárních teoretiků i estetiků se k Proustovi nepřestává vracet a konfrontovat se s ním. Proust je pro mnoho z nich nejen předmětem zájmu, ale skutečné fascinace: těchto sedm svazků čtenáři poskytuje nekonečné množství podnětů jak ke čtenářskému potěšení, tak k přemýšlení, neboť Proust není jen spisovatel, ale i výjimečný filosof, estetik i sociolog. Jeho dílo je natolik komplexní a mnohovrstevnaté, že zůstává - a navždy zůstane - pro čtenáře tajemstvím: můžeme je číst opakovaně, ale nikdy mu nelze být beze zbytku práv a proniknout do jeho vnitřní architektoniky natolik, abychom mohli říci, že nám nic nového už nemůže dát." Josef Fulka (z Doslovu k českému vydání).
Autory překladu, jenž původně vycházel postupně v letech 1979 až 1988 a z něhož vychází i vydání současné, jsou Prokop Voskovec (díly I a II) a Jiří Pechar (díly III až VII). Jestliže Pecharův překlad v našem vydání nedoznal žádných změn, překlad Voskovcův (zejména díl Ve stínu kvetoucích dívek), jemuž úmrtí nedovolilo dílo dokončit, si vyžádal nezbytnou revizi. Nové vydání je doplněno o rozsáhlý doslov, jehož autorem je Josef Fulka, jeden z našich největších znalců Proustova díla.
