Henri Michaux Knihy

Reprezentatívny výber z poézie francúzskeho básnika, prozaika, esejistu a maliara.

Reprezentativní výbor z díla originálního francouzského stvořitele imaginárních světů představuje básně a kratší prozaické texty spolu s uceleným souborem Pápěrka. Michauxova těžko zařaditelná tvorba na pomezí poezie a prózy se vyznačuje nevšední jazykovou invencí a promlouvá k nám řečí prazvláštně povědomé krutě absurdní reality, často na pokraji černého humoru. Václav Jamek získal za překlad této knihu cenu Josefa Jungmana za nejlepší překlad roku 2000.

Francouzští básníci poslední doby Jaká je dnešní francouzská poezie? Bezpochyby formálně a názorové bohatá. Má také různou myšlenkovou inspiraci: surrealistickou, existencialistickou i křesťanskou. Českému čtenáři, vedenému k zemitosti a lidovosti, se však může zdát abstraktní a spekulativní... Má blízko k próze, a to poetické zůstává v maximálně účinném obraze, v hudbě a volbě slov a v rytmu věty. Ve Francii se klade větší důraz na jazykovou stránku poezie. V naší znalosti francouzské poezie vznikla mezera a tu bylo třeba zaplnit. Antologie obsahuje ukázky z tvorby 14 současných francouzských básníků. Svazek seznamuje čtenáře jednak s předchůdci dnešní francouzské poezie (Char, Ponge, Michaux), dále s básníky narozenými ve 20. letech i se současnými nadějnými autory. Editor Aleš Pohorský. Kniha je doplněna fotografiemi Paříže od Barbary Huckové.

Satiricko-absurdistické texty o prosťáčkovi, kterému se nedaří splynout se společností a ztratit se v davu, mají formu černého humoru.

Henri Michaux (1899–1984) je jedním z největších básníků dvacátého století. Jeho poesie je tvrdá, někdy až krutá. Michauxovy texty jsou jakoby vyryty do stromu, do vyschlé půdy, do kamene. Zároveň je však Henri Michaux úžasně vnímavý ke každému šumu, k hučení moře, větru, k zašustění křídel ptáka v letu, k chvějícím se listům stromu. Surové záznamy, jakoby ve stavu zrodu, skvrny slov, trsy slov, krystaly neologismů, neartikulované výkřiky, milostné vzdechy, zaříkávání, kletby, litanie. Jsme zde očitými svědky rozbíjení mýtů, dávných rituálů, drcení řeči, svědky nově vznikající kosmogonie. Nejen Michauxovy verše a texty v próze, ale i jeho kresby tuší, akvarely či vlastní kaligrafie, jimiž se pokusil proniknout za řeč, tam, kde slova nestačí, to vše je doslova nabité energií výbuchu sopky či supernovy. Michaux se snaží proniknout na samu mez vědomí, k „tajemství čisté existence“. S přesností laserového paprsku popisuje vjem po vjemu, prozkoumává nové, netušené prostory, odkrývá nové, dnes již zahlušené schopnosti člověka. Michauxova poesie je jedním z nejdůslednějších, a zároveň nejpodstatnějších pokusů evropské poesie dvacátého století o jiné vnímání, cítění a myšlení, o jejich proměnu, o proměnu těch nejzákladnějších zkušeností, o „odkrývání neznáma“, jak to pro poesii závazně postuloval již Arthur Rimbaud.

Cesta nepoddajnosti je dílem radikální básnické imaginace, exkurzem do oblasti paranormálních jevů (poltergeist, posedlost démony, levitace). Síly vykázané za hranice běžného lidského vnímání a pociťování se v pronikavém vidění Henriho Michauxe proměňují v hybatele subtilních dějů nedozírného dosahu. Jejich nazření může být výzvou k prorážení bludného kruhu neřešitelnosti lidské existence.

"Arrivée à la ferme de Guadalupe. J'arrivai pour la première fois dans ce pays, comme il faisait à peu près nuit déjà. Il restait deux heures à faire à cheval. Trois cavaliers allaient m'accompagner. Je m'attendais à trotter. On se mit, au contraire, à descendre dans d'invraisemblables pierres, où bientôt, dans l'ombre épaisse, j'étais comme un aveugle. [...]".

Der belgische Schriftsteller und Maler als Reisender durch die Kulturen Asiens. Kalkutta, Nepal, Ceylon, China, Japan, Malaysien, Java und Bali. Michaux erfährt die Exotik in jenem Zwischenbereich, in dem die traditionelle Ethnographie und Reiseliteratur nicht mehr und der moderne „entzauberte“ Massentourismus noch nicht das Terrain für sich monopolisiert haben. Der Reisende wehrt sich gegen den Sog der hinduistischen bzw. buddhistischen Transzendentalität und betrachtet seine Reisen als 'imaginäre Reisen', die sich gewissermaßen ohne ihn verwirklichen. Mit Naivität, eingestandener Ignoranz und der Frechheit, alles zu entmystifizieren, beschreibt er daher keine reale Reise, selten nur Vorkommnisse und Anektoten, sondern er versucht sich an einer ungenierten Typologie 'des Inders, des Chinesen, des Japaners' etc. Wie in den zur selben Zeit entstehenden Schriften der Surrealisten erschafft Michaux aus den Bruchstücken einer (allerdings sehr genau beobachteten) äußeren Wirklichkeit einen sehr bissigen, die Sanftheit des Impressionismus immer meidenden Ton. In wenigen Fußnoten, die erst 1967 dem Text hinzugefügt werden, gibt er der sozialen Wirklichkeit reales Gewicht, indem die historischen Ereignisse, die in Indien zum Sieg der Bemühungen Gandhis und der Aufweichung der Kastenherrschaft führten und in China zur Revolution bzw. zur ›Kulturrevolution‹ der 60er Jahre, in ihrer Wirkkraft kurz und prägnant evoziert werden.

Critics have compared Michaux's work to such diverse artists as Kafka, Goya, Swift, Klee and Beckett. This anthology contains selections from almost all of Michaux's major works, allowing readers to explore the haunting verbal and pictorial landscape of a 20th-century visionary.