Zeno Kaprál Poradie kníh

První posmrtně vydaná sbírka básní brněnského klasika české poezie.

Básník Miroslav Holub kdysi řekl, že je básníkem pouze v té chvíli, když píše báseň. Věřím, že mnoho kolegů by s takovou definicí souhlasilo. Zeno Kaprál je ale z jiného těsta. Jen jsem za těch třicet let, co se známe, nezjistil, zda jeho hlava pracuje na nové básni celých dvacet čtyři hodin denně, nebo je prostě nějak záhadně básníkem i ve chvíli, kdy zrovna nepíše báseň. Abych to zjednodušil: Zeno žije v paralelním vesmíru, odkud nám posílá stručné depeše. Fascinující, překvapivé, smutné, veselé, texty napsané stoletým dítětem. Zeno Kaprál: jeden z posledních Básníků. Martin Reiner

Zeno Kaprál (nar. 1941), básník, autor scénářů a fejetonů a kdysi též souputník takzvané „brněnské bohémy“, je zde se svojí novou sbírkou. Příznivcům poezie je znám jako autor formálně vycizelované poetiky. Jeho „elegie“ však vykazuje znaky „podivuhodného obratu“, který česká literatura zná například z pozdního díla Jaroslava Seiferta. V čase bilancování se autorův styl stává průzračnějším a se čtenářem komunikuje více než kdykoli předtím. Generační druh, divadelník Arnošt Goldflam, na okraj jeho poslední tvorby poznamenává: „Jeho jazyk je bohatý, obrazy až manýristické, sdělení lakonické, ale někdy se neočekávaně zatne do srdce. Kaprál je básník, jakých nemáme mnoho!“

Zena Kaprála znám řadu let a četl jsem snad všechny jeho texty. V knížce Uvnitř vně jej tak poznávám na první přečtení. Jsou to až barokní obrazy, Zenovo poselství, účtování se světem, se životem, jeho nenápadně břitký humor nebo lehká ironie, malý osten. Kaprál se pohybuje světem a dějinami. Tu zabrousí do antické mytologie, tu se obrátí k Bibli, tu k Egyptu, k jednotlivým básníkům, jako třeba k Rilkemu. Odtud se pak zkoumavě obrací k nám samým, k sobě samému. Dívá se do tváře všemu a všem, i Smrti. Jeho jazyk je bohatý, obrazy až manýristické, sdělení lakonické, ale někdy se neočekávaně zatne do srdce. Kaprál je básník, jakých nemáme mnoho: ojedinělý svou šíří od hluboké spirituality až ke zdánlivé banalitě. Stojí vedle básníků již klasiků: vracíme se k nim, opětovně zasahováni silou jejich slov.

Milé děti, jsou dědečkové, a není jich jistě na světě málo, kteří se jednoho dne v minulosti probudí a mají zrovna čtyři roky. Zavolají na maminku a s hořkou rozkoší jí žalují: „Pluje loď, pluje loď na širém moři, je smutná, protože není doma.“ Maminka takových budoucích dědečků tuto tesklivou píseň přepíše na papír. (Malí dědečkové to neumějí.) A tak se zrodí básník.

Stejně jako v předcházejících sbírkách zůstává i zde Kaprál věrný své stylistice, charakteristické snahou čistě a průzračně zachytit myšlenku naplněnou v jisté míře spirituální tematikou. Formálně autor často volí klasický rým, který v jeho podání plyne velmi přirozeně a nezanechává ve čtenáři pocit násilného spojení. Ve svých textech udržuje zároveň jemnou nostalgickou linku, která ho lehce spojuje s některými prvky tvorby Ivana Blatného.... celý text

Básnická sbírka. Z Kaprálových veršů cítíme dech staromilství, ale i jazykové suverenity. Jsou tu mimochodem zachycená slova, jakoby nechtíc svázaná do podoby verše s lehkostí nahozeného do předpisové pravidelnosti.