Dagmar Marková Poradie kníh

Kniha Ty dny v Praze obsahuje překlady pěti textů indického spisovatele Nirmala Varmy. Všechny texty spojuje mimo jiné to, že se odehrávají v Praze v 50. a na konci 60. let minulého století. Z celé knihy je patrné, že si Nirmal Varma Československo a zejména Prahu oblíbil záhy po svém příjezdu do Prahy v roce 1959. Stěžejní částí knihy je novela Oněch pár dní, v níž je věrně zachyceno pražské prostředí 50. let 20. století a tehdejší studentský život zahraničních stipendistů. Hlavní hrdinka novely Raina, do které se o několik let mladší Nirmal zamiloval, byla za války totálně nasazena v Kolíně nad Rýnem. Něco o tom vypráví, ale zřejmě nepříliš ráda. Nirmal však jejímu vyprávění dychtivě naslouchá a přemýšlí o něm. Zaujalo ho patrně nejvíc to, jak mohla válka pokřivit lidské životy. Rainin manžel nebyl po koncentráku schopen včlenit se do mírového života, Raina vedle něj vlastně také ne. Cestuje, bere s sebou dítě, s kterým žije sama, ale příliš se mu nevěnuje. Je zvyklá na krátké známosti a loučení. Když se musejí rozejít, netrpí tolik jako Nirmal. Možná netrpí vůbec. Nirmal tyto povahové rysy spojuje s prožitou válkou. Náznaky tohoto myšlení se objevují i v pasážích, kdy tráví čas se svými pražskými přáteli a když o nich přemýšlí. Ke dvěma vzpomínkovým esejím z let 1968–1969, které tuto knížku uzavírají, snad ani není co dodat. Pamětníkům mohou vhrknout slzy do očí a mráz přejet po zádech. Kdo tu dobu nepamatuje nebo zapomněl, může se zde opravdu hodně dovědět – jak lidé mysleli, co cítili. Dovědět se to od spisovatele, který, ač ne zdejší, to věděl a dovedl sdělit.

Lidské osudy mohou být tajemné a neproniknutelné všude na světě, ale Indie má tu zvláštnost, že z obyčejných věcí dělá kouzla a z kouzel obyčejné věci. To jsou slova autorky, která nasbírala své \"střípky\" – dojmy a postřehy – při setkáních s mnoha různými lidmi z celé škály rozmanité indické společnosti při několika dlouhodobých pobytech. Mezi řádky vnímáme autorčin vztah k Indii, kterou zná se všemi jejími pozitivy i negativy, kterou miluje a která se stala se součástí jejího života.

Dagmar Marková vybrala, uspořádala a z hindských, urdských, anglických a ruských textů přeložila povídky a jiné ukázky z beletrie indických autorů z řad muslimské komunity. V současné době se muslimové ve velké části světa oblibě netěší. Vybraní autoři nepíší ani chvalozpěvy, ani hanopisy, ale jejich zasvěcený pohled poskytuje čtenáři představu o všedním životě, problémech i radostech indického muslima.

Staroindické báje, správněji puránské báje (purán = starý), vznikaly už od začátku našeho letopočtu a tradovaly se po celé věky jen ústně. Jejich příběhy se odehrávají ve třech světech, ve které Indové skálopevně věřili: ve světě bohů, lidí a démonů. V puránách se scházejí postavy z různých eposů, ba z různých období vývoje mytologie. Bohové nejsou vždy dokonalí, ani démoni nejsou zcela zlí. Bohové se někdy uchylují ke lsti, i démoni mohou někoho milovat, někoho vroucně uctívat. Lidská fantazie zde nezná mezí. Purány jí přímo hýří a prolíná se v nich svět lidí se světem zvířat. Všechno živé má svůj význam a se zvířetem se rozmlouvá jako s rovnocenným partnerem.

Antologie hindské a tamilské dalitské literatury. Emancipace dalitů (dříve nedotýkatelných) je jedním z nejpalčivějších problémů současné Indie. Tato komunita, která se nachází na samém konci sociálního žebříčku, byla po staletí vystavena vysokému útlaku ze strany většinové společnosti. O hrůzných podmínkách, ve kterých dalité donedávna žili nebo někde ještě žijí, vypráví barvitě dalitská literatura. Jedná se o velice svérázný literární proud, který má za cíl popsat příkoří a strádání dalitů, ale také jejich snahu a vůli těmto útrapám vzdorovat. Kniha Když němí promluví... přináší nejen úvod do dalitské problematiky, ale především ukázky toho nejzajímavějšího, co dosud hindská a tamilská dalitská literatura přinesla. Kromě mnoha povídek obsahuje také ukázky z románů a básně v překladu z původních hindských a tamilských textů.

Kniha vychází z nejnovějších údajů o těch aspektech indické společnosti, které se zrcadlí v dílech současných hindských autorek. Je pojata tak, aby si ji mohl přečíst každý, koho Indie aspoň trochu zajímá, ale dosud o ní mnoho neví. Zároveň věříme, že poví něco nového i těm čtenářům, jimž Indie už dlouho není neznámým subkontinentem. Literatura psaná ženami – nechceme říci „ženská literatura“ – má svou specifiku,atuseprávě autorka knihy snažila vystihnout lehčím vyprávěcím stylem, aniž by utrpěla vážnost spisovatelkami zvolených námětů. Týkají se hlavně rodiny v nejširším smyslu slova a motiv rodiny přerůstá i do všech ostatních témat. Nevkročíme zde do Indie obestřené kouzlem svatých mužů a nikdy nekončících obřadů, ale ani do Indie „kouzla zbavené“, v níž by do popředí vystupovala jen špína hmotná i morální. Knížka nebude čtení žertovné a veselé, ale nemělo by být ani odstrašující. Je prostě o tom, jak vidí indické spisovatelky svoji zem, svoje současníky a jakými prostředky volají: „Lidi, všimněte si toho přece!“

Spletitý fantastický příběh indické princezny Čandrakánty byl prvním bestsellerem v Indii. Jen za prvních deset let dvacátého století se prodalo 80 000 výtisků a později vyšel ve spoustě vydání. Po řádce značně didaktických románků 19. století byla Čandrakánta konečně zábavné čtení. Autor Dévakínandan Khatrí (1861–1913) prý napsal Čandrakántu proto, aby si čtenáři uvědomili, že každý člověk může být někdo jiný, než za koho jej považují. Současný hindský spisovatel Rádžéndra Jádav uvádí názor, že celé prostředí a dění v Čandrakántě je vlastně obrazem duševního světa tehdejšího Severoinda: všechno může být jinak, než se jeví. Krajina, v níž se postavy pohybují, je plná zrádných jeskyň, srázů, podzemních cest, mnohé se odehrává ve tmě, nikdy není jistota, kdo je vlastně kdo, každý člověk se může projevit jako někdo jiný… Nakonec však i křivolaká neschůdná chodba přece někam vede, jedny dveře se zavřou, ale druhé se otevřou, objeví se světélko…

Antologie hindských povídek o životě v cizině. Svět se zmenšuje, alespoň se to říká. Jsme v kontaktu se známými i neznámými z jiných kontinentů, není to problém. Jenže každý člověk je odněkud, má někde své kořeny a má i své vzpomínky. Jedna z velkých zemí, jejíž lidé jsou roztroušeni po všech kontinentech, je Indie. Odešli za studiem, a pak se jim na místě naskytlo uplatnění lepší, než by našli doma. Někteří se vracejí, jiní se usadili v cizině. Pro indickou mentalitu je příchod do západního kulturního prostředí právě takovým nárazem, jako pro Evropana bývá příchod do Indie. Nejde jen o podnebí a jídlo. Indům připadáme odtažití, rezervovaní, chladní. Není to emigrace v našem obvyklém smyslu slova. Mohou se do Indie kdykoli vrátit, ale mohou opravdu? Doma je snad čekají rodiče, ale jinak už nikdo a nic. S existencí je to horší. O takových životech píše řada hindských spisovatelů, většinou z vlastní zkušenosti. Jsou tu i povídky z tehdejšího Československa; jejich autor Nirmal Varma si zamiloval zejména Prahu. Vrátil se do Indie, ale na Prahu nepřestal s láskou vzpomínat. Vrátila se z USA i Suníta Džainová, která se tam výborně uplatnila, ale přese všechno se vrátila domů a už nikdy nadobro neodjela.