Judas, der Verräter? Pilatus, der Henker? Und Jesus, das Opferlamm? Eric-Emmanuel Schmitt mischt die Karten neu und erzählt eine etwas andere Passionsgeschichte voller Suspense und Spiritualität. Jesus Tod am Kreuz hat die Menschen in Jerusalem erschüttert. Sie sprechen von Wunder und Auferstehung. Pilatus, der römische Statthalter, hat wenig Verständnis für jüdische Verrücktheiten. Der Tote muss gefunden werden. Die Ermittlungen beginnen. Eine vertraute Geschichte. Doch es scheint, als hörten wir sie zum ersten Mal. Frei von jeder Überhöhung werden aus Jesus und Pilatus fassbare, menschliche Figuren.
Pinocchiove dobrodružstvá - panáčika s dlhým nosom vymyslel taliansky spisovateľ a novinár Carlo Collodi (vl. m. Carlo Lorenzini). Asi najviac tohto panáčika, ktorému pri každom jeho klamstve vyrástol nos, preslávila rozprávka Walta Disneyho z roku 1940. Dnes patrí medzi najznámejšie literárne postavy. Tatkovi Geppetovi bolo smutno. "Chcel by som si vystrúhať peknú drevenú bábku, ale takú neobyčajnú, ktorá by vedela tancovať, šermovať a robiť saltá". Ale ani sa mu nesnívalo, že by mohlo byť niekde také polienko, z ktorého sa dá vystrúhať veľmi nezbedný, veľmi zvedavý a neposedný Pinocchio. Možno ho už poznáte. Rád si trochu vymýšľa a keď nehovorí pravdu tak mu narastie tááááký dlhý nos. Zažije plno dobrodružstiev pokiaľ príde na to, kedy mu ten nosisko už nebude rásť. Autorem této pohádky je Carlo Collodi. Rozprávky charakterizuje jedna zvláštna vlastnosť: poznáme hlavné postavy, aj keď nevieme presne odkiaľ, preto vo všeobecnosti hovoríme, že z detstva. Inak to nie je ani u Pinocchia, oživnutého polienka, vystrúhaného chlapčeka, zdroja nekonečných problémov. Možno by stálo za výskum zistiť znalosť rozprávkových postavičiek a ich typických vlastností u dnešných detí. Ktovie ako by obstál práve Pinocchio.... celý text
Umění a společnost 980–1420.
Základní práce francouzského medievalisty, autora i u nás známé vynikající knihy Neděle u Bouvines, přináší jedinečný a u nás zcela netradiční pohled na dějiny středověkého umění. Katedrála jako sociální prostor, v němž se v nejrozvinutější podobě uplatnily dobové představy o uspořádání středověkého světa i vesmíru, Dubymu posloužila jako středobod uvažování o době mezí 8. až 14. stoletím, především v prostředí západní Evropy. Na příkladě proměn umělecké výzdoby katedrál a vývoje jejich architektonického ztvárnění autor mistrným způsobem zachycuje vztah člověka k Bohu, ke smrti a k posmrtnému životu, probuzení se lidské individuality a vedle toho i syrovost středověkého světa v jeho každodenním snažení a strádání.
Filippo Tommaso Marinettis Manifeste des Futurismus, veröffentlicht am 20. Februar 1909 im Pariser Figaro, gilt als Initialzündung der europäischen Avantgardebewegungen und hatte eine ungeheure Folgewirkung. Es war der Aufruf zur bedingungslosen Ausrottung des Alten, um dem Neuen Raum zu verschaffen. Noch im selben Jahr legte der Autor, der zu einem Glutkern der fatalen Verflechtung von Politik und Kunst(-theorie) wurde, mit einem weiteren Manifest nach: Tod dem Mondschein. Darin radikalisiert er seinen Aufruf und zeichnet die Vision einer glorreichen Zukunft. Der vorliegende Band versammelt alle weiteren bis 1944 verfassten Manifeste Marinettis. Sie zeugen von seiner Kühnheit und instinktiven Hellsichtigkeit, verweisen im Lichte der Geschichte zugleich auf die fatalen Folgen seiner Forderungen, stellen aber darüber hinaus auch die Frage nach der Kunst in unserer heutigen Gesellschaft.
Een groot bedrijf in een industriestadje wordt getroffen door een golf van zelfmoorden. Een onderzoeker wordt eropuit gestuurd om de oorzaak te achterhalen, maar hoe harder hij zijn best doet om door te dringen in het bedrijf, hoe moeilijker het hem gemaakt wordt. Het onderzoek is een typische Claudel, met thema's als vervreemding, machteloosheid en menselijkheid. Maar het is ook een kafkaëske roman die af en toe haast surrealistisch aandoet. Hoe kan de eetzaal van het hotel waar de onderzoeker zijn intrek neemt de ene ochtend stampvol uitgelaten toeristen zitten en de volgende dag gevuld zijn met een groep sombere ontheemden? Waarom krijgt hij geen eten, geen drinken, geen bed? Terwijl hij nieuwe ontdekkingen doet, begint de onderzoeker zich af te vragen of hijzelf het slachtoffer zal worden van de helse machine die ook de anderen heeft vernietigd.
In the mold of his acclaimed History of Beauty, renowned cultural critic Umberto Eco’s On Ugliness is an exploration of the monstrous and the repellant in visual culture and the arts. What is the voyeuristic impulse behind our attraction to the gruesome and the horrible? Where does the magnetic appeal of the sordid and the scandalous come from? Is ugliness also in the eye of the beholder? Eco’s encyclopedic knowledge and captivating storytelling skills combine in this ingenious study of the Ugly, revealing that what we often shield ourselves from and shun in everyday life is what we’re most attracted to subliminally. Topics range from Milton’s Satan to Goethe’s Mephistopheles; from witchcraft and medieval torture tactics to martyrs, hermits, and penitents; from lunar births and disemboweled corpses to mythic monsters and sideshow freaks; and from Decadentism and picturesque ugliness to the tacky, kitsch, and camp, and the aesthetics of excess and vice. With abundant examples of painting and sculpture ranging from ancient Greek amphorae to Bosch, Brueghel, and Goya among others, and with quotations from the most celebrated writers and philosophers of each age, this provocative discussion explores in-depth the concepts of evil, depravity, and darkness in art and literature.
'On Beauty' is neither a history of art, nor a history of aesthetics but Umberto Eco draws on the histories of both these disciplines to define the ideas of beauty that have informed sensibilities from the classical world to modern times.
Zbierka šestnástich esejí je pomenovaná podľa prvej z nich, v ktorej sa venuje mimoriadne aktuálnej téme – potrebe určitej spoločnosti mať svojho nepriateľa a vytvoriť si jeho obraz. Jej skutočným názvom by však mal byť skôr jej podtitul, čiže „príležitostná spisba“.
Príležitostnú spisbu robí príležitostnou fakt, že autor zvyčajne nemal v úmysle zaoberať sa takou alebo onakou témou, ale priviedla ho k tomu výzva, aby sa zapojil do série rozhovorov. Tieto Ecove texty sa preto vyznačujú tematickou rôznorodosťou, ktorá siaha až k mladíckym literárnym láskam a pokračuje otázkami poetiky alebo etiky medicínskeho výskumu až po predstavenie jeho vlastnej autorskej tvorby.
Autorka ve své knize zachycuje vývoj tvorby italských prozaiček od druhé poloviny 19. století, kdy se ženy začaly odvažovat prvních nesmělých krůčků na poli literatury, jež byla po dlouhá staletí téměř výhradní doménou mužů, až po dnešní dobu, kdy se poměr mezi spisovateli a spisovatelkami víceméně vyrovnal a mnohé autorky co do počtu prodaných výtisků předstihují mužské autory. Zároveň hledá odpověď na otázku, zda mezi tvorbou jednotlivých autorek existuje vnitřní souvislost, zda existují styčné body mezi jednotlivými díly, zda má moderní ženská literatura v Itálii privilegovaný styl, privilegovaná témata či žánry. Zvláštní pozornost je věnována nejvýraznějším představitelkám italské ženské prózy, jako byly Matilde Seraová, Grazia Deleddová, Natalia Ginzburgová, Anna Maria Ortesová či Elsa Morantová.
