Václav Černý Knihy

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

První svazek Pamětí zachycuje studentská léta Václava Černého, obsahuje části Na studiích a Okolo Ženevy. Jedná se o 2. vydání; text vyšel poprvé knižně v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1982 pod titulem Paměti (Události z let 1921–1938).

Čtvrtý díl univerzitních přednášek prof. dr. Václava Černého je věnován pseudoklasicismu, preromantismu, romantismu a realismu, tedy období zhruba od poloviny 18. století do devadesátých let 19. století. Podstatná část textů se zabývá literaturou, v níž zejména období preromantismu a romantismu se těšilo intenzivnímu a soustředěnému zájmu předního literárního komparatisty.

Publicistika z let 1957–1981. Vybral a uspořádal Jan Šulc.

Případ zločince nejhrubšího zrna, volného vraha Mrázka, případ století, který v historii naší kriminalistiky neměl, dosud nemá, a doufejme, že ani v budoucnu nebude mít obdobu...

Václav Černý, literární historik, překladatel a kritik, byl v třicátých a čtyřicátých letech významnou postavou Kritického měsíčníku, ale jeho kritické stati se objevovaly i v dalších periodikách. V letech 1936-1938 vedl kritickou rubriku Literární pondělí v Lidových novinách, kde měl možnost prezentovat svá stanoviska. Černý zde nepublikoval pouze recenze, ale i informační poznámky o kulturních událostech v Česku a zahraničí, glosy k literárnímu a společenskému dění a medailonky zapomenutých básníků. Hlavní pozornost věnoval soudobé české literatuře, reflektoval významná jména třicátých let, a to jak v poezii (V. Holan, V. Nezval, F. Halas), tak v próze (J. Čapek, E. Hostovský, I. Olbracht). Sledující francouzské kulturní dění, psal o tamních novinkách a jejich českých překladech, a věnoval se i odborným příspěvkům. V próze vnímal dobovou atmosféru, například v cyklických románech, jako byl román Lidé dobré vůle. Občanská válka ve Španělsku podnítila jeho zájem o španělskou kulturu a zmiňoval významné osobnosti jako Antonio Machado a Federico García Lorca. Texty z Lidových novin tak dokumentují Černého kritický zájem a poskytují plastickou zprávu o české a evropské literatuře třicátých let.

From the award-winning translators of Crime and Punishment, Richard Pevear and Larissa Volokhonsky.Based on a real-life crime which horrified Russia in 1869, Dostoevsky intended his novel to castigate the fanaticism of his country's new revolutio

Set in early 17th-century Spain, this classic novel follows the adventures of a nobleman who becomes enamored with chivalric ideals and sets out to revive knighthood. Accompanied by his loyal squire, Sancho Panza, he embarks on a series of misadventures, mistaking windmills for giants and peasants for noble ladies. Through humor and poignant moments, the story explores themes of reality versus illusion, the nature of heroism, and the complexities of human aspiration. Cervantes' work remains a timeless reflection on the pursuit of dreams.

Po vzoru známější Medicíny v županu nabízí tato útlá knížečka sbírku anekdotických historek z vysokých škol technického směru, osobní i tradované vzpomínky na kolegy, studenty, pány profesory, docenty a asistenty. Na školách technického směru se událo a děje jistě neméně humorných situací než v oboru medicíny. Ani technici nejsou žádní suchaři a stejně jako v řadě dalších oborů lidské činnosti i zde vznikaly a vznikají spousty drobných žertů, kamarádských léček, ale i nedorozumění hodných zaznamenání pro pozdější generace jako zdroj poučení, ale především zábavy. Mnoho historek doznalo postupem času změn, které jim buď ubraly, nebo naopak přidaly na přitažlivosti. Dokonce se mnohé mohou některým čtenářům zdát povědomé z jejich vlastní praxe, ale i to je vlastně dokladem jejich literární trvanlivosti.

Publikace obsahuje autorovy univerzitní přednášky o literatuře od pádu Říše římské do roku 1321. Rejstřík jmen, literárních děl, slovníček fonetické transkripce.

Přítomná edice poprvé spojuje do jedné knihy dva eseje, které dosud vycházely pouze samostatně. Esej Václava Černého O povaze naší kultury vyšel sedmkrát: 1. ve strojopisné Edici Expedice v Praze r. 1975; 2. v 52. čísle časopisu Svědectví v Paříži r. 1976; 3. ve strojopisné Edici Petlice v Praze r. 1977; 4. v nakladatelství Arkýř v Mnichově r. 1981; 5. ve strojopisné Edici Studnice v Brně r. 1987; 6. v polském překladu W. Przesmycké a s úvodem Jacka Balucha v nakladatelství Oficyna Literacka v Krakově r. 1989; 7. v nakladatelství Atlantis v Brně r. 1991. Esej Rio Preisnera Kultura bez konce vyšel pouze jednou, a to v nakladatelství Arkýř v Mnichově r. 1981. V této edici vycházíme ze 7. vydání eseje Václava Černého a jediného vydání eseje Preisnerova. Oba texty bylo nově redakčně přehlédnuty a opraveny.

Kniha Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách je druhým vydáním původní antologie starofrancouzských historických a memoárových textů, které před téměř půlstoletím vybral, přeložil a pečlivě okomentoval přední český romanista a literární historik Václav Černý (prvně vyšla pod názvem Staré francouzské kroniky roku 1962). Výběrem ukázek (od autorů jako Wace, Nogent, Villehardouin, Joinville, Froissart, La Marche, Chastellain aj.) a dokumentů (např. z procesu s templáři, dopis Jany z Arku českým husitům) zmapoval téměř pět století dějepisné a memoárové literatury staré Francie až do počátků renesance. Svěžím překladem, při snaze zachovat autenticitu originálu, i vyhledáním autorů osobitého slohu, s intencí k subjektivnímu vyjádření, které napomáhá vidět anonymní středověk v pestré plasticitě, vytvořil zakladatelské a neopakovatelné dílo, zdroj poučení pro řadu dalších generací. Nové vydání antologie významně obohacuje předmluva-esej od současného medievisty a vysokoškolského pedagoga Martina Nejedlého, který se v ní zamýšlí nad koncepcí knihy i osobností Václava Černého a z hlediska nových poznatků doplňuje informace o zařazených autorech a duchovní podstatě jejich díla v rámci francouzského historického písemnictví.

Deset kapitol o moderní francouzské poezii. Text přednášek, které profesor Václav Černý proslovil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v zimním semestru 1945/46. K vyd. připravil Petr Turek.

Legendární kniha z roku 1948, již autor připravil k druhému rozšířenému vydání, k němuž za jeho života nikdy nedošlo. Doplněna je studiemi Od bonifantů k mastičkářům a Staročeský Mastičkář. Ve Staročeské milostné lyrice se autor snaží dokázat, že tato lyrika má původ v lidové písni, na kterou byly ve 13. století naroubovány motivy a formy trubadúrské milostné poezie, prostředkované do Čech raným minnesängem. Studie vznikly jako důsledek zkoumání úlohy jokulátorů neboli „žakéřů“ ve staré české literatuře. Jejich hlavním tématem je lidový původ středověkého světského divadla.... celý text

Obsáhlý svazek korespondence básníka Františka Hrubína a literárního historika a kritika Václava Černého vypovídá nejen o mimořádném přátelství obou spisovatelů, o době, v níž žili, a lidech, s kterými se stýkali, ale je i důležitou knihou o novodobé české poezii a českém básnickém překladu. Knihu edičně připravila Růžena Hamanová, která dopisy doprovodila obsáhlými poznámkami, komentáři a citacemi z dopisů jiným adresátům, čímž vytvořila jedinečnou mozaiku vypovídající o době a české literatuře před a po Únoru 1948. Knihu doprovodila též jmenným rejstříkem, obsáhlým doslovem a obrazovou přílohou, která vůbec poprvé zveřejňuje humorné kolážované časopisy z Hrubínova přátelského okruhu (K. Lhoták, J. Schwarz-Červinka, J. Rychlík ad.), vydávající svědectví o původním českém literárním „pábitelství“ na přelomu 40. a 50. let.

Druhý svazek autorových univerzitních přednášek je vymezen lety 1321 - úmrtím Dantovým - a 1616, kdy zemřel William Shakespeare. Autor zde charakterizuje duchovní podstatu renesance, latinský i národní humanismus, tvorbu předních renesančních básníků, sleduje proměnu gotických literárních žánrů v typ renesanční povídky a v tři typy renesančního románu (rytířský, pastýřský a realistický či komický).

Zásadní kniha jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury 20. století představuje svého autora vůbec poprvé souhrnně jako specialistu na španělskou literaturu a kulturu. Černý byl znám jako znalec francouzské a italské literatury, bohemista a komparatista - tato kniha dokazuje, že Španělsko, jeho kultura a zejména postava Dona Quijota, s nímž se Černý ztotožňoval, byly od dvacátých let až do let sedmdesátých pro Černého stejně inspirativní. Kniha přináší studie o vlivu španělské literatury na kulturu českou, zevrubně popisuje španělské romance a literaturu o Cidovi, celý oddíl knihy je věnován dílu Calderónovu a závěr tvoří Černého pohled na španělskou básnickou avantgardu a prózu první poloviny 20. století. Téměř polovina knihy je zde publikována vůbec poprvé z Černého rukopisů. Kniha, doprovozená jmenným rejstříkem, ediční poznámkou a zasvěceným doslovem hispanisty docenta Josefa Forbelského, patří k základnímu fondu české novodobé vzdělanosti a neměla by chybět v knihovně žádného vzdělaného Čecha, který se zajímá o evropskou kulturu v tom nejširším slova smyslu.

Od svojho prvého publikovania v 30. a 40. rokoch 19. storočia sa mimoriadne gotické poviedky Edgara Allana Poea etablovali ako klasika hororovej fikcie a vytvorili mnohé konvencie, ktoré stále dominujú žánru detektívnej fikcie. Napriek tomu, že sú veľmi zábavné, Poeove poviedky sú aj dielami skutočného intelektuálneho skúmania. Opúšťajúc kritériá charakterizácie a zápletky v prospech rozmazaných hraníc medzi sebou a iným, vôľou a morálkou, identitou a pamäťou, Poe používa gotiku na spochybnenie integrity ľudskej existencie. Poe sa menej zaujíma o riešenie hádaniek alebo morálnu odplatu než o odhaľovanie mylných predstáv, ktoré robia veci "záhadnými". Pozorný k historickým a politickým rozmerom týchto veľmi amerických poviedok, táto kritická edícia vyberá dvadsaťštyri poviedok a umiestňuje najpopulárnejšie - "Jama a kyvadlo", "Pád Usherovho domu", "Maska červenej smrti", "Vraždy na Rue Morgue" a "Odcudzený list" - vedľa menej známych cestopisných naratívov, metafyzických esejí a politických satír.

Montaignove eseje patria medzi to najlepšie, čo francúzska literatúra dala svetu. Aj napriek takmer piatim storočiam od čias, kedy vznikali, môžeme sledovať, že človek sa antropologicky zmenil len veľmi málo. Myšlienky a rozjímania o základných otázkach života a smrti, šťastia a lásky, kresťanstva a viery a ich prežívanie vo vnútri človeka sa takmer nezmenili. Montaigne je mysliteľ, ktorý sa vo svojich úvahách zaoberá predovšetkým sám sebou, poznaním človeka a ľudského údelu. Jeho najvýznamnejšie dielo Eseje malo obrovský vplyv nielen na jeho súčasníkov, ale svojím ideovým nábojom zásadným spôsobom pripravilo duchovné podhubie pre osvietenské myslenie v 18. storočí.

Druhá část výboru z rozsáhlého kritického díla Václava Černého. Výbor uspoř. Jan Šulc ; k vyd. připravil Jaroslav Kabíček ; soupis díla V. Černého sest. Hana Salajková ; doslov Jiří Pechar.

Sborník středoasijských a kavkazských pohádek.

Podtitul: Čtrnáct studií o baroku našem i cizím Soubor dosud nepublikovaných statí, které vznikly v 60. a na počátku 70. let.

Výbor z milostné lyriky je zpovědí ženy, navracející se ve vzpomínkách ke své velké, marné a jediné lásce. Vroucnost a vášnivá něha těchto veršů, které našly své ctitele již mezi jejími součastníky, si dodnes zachovala svou bezprostřední působivost. Celková koncepce těchto veršů i přes neradostnou životní zkušenost vyjadřuje skrytou víru ve vykoupení a záchranu člověka. Doslov Václav Černý.

Třetí díl textů autorových univerzitních přednášek umožňuje poznání souvislostí a podstaty literatury a umění v Evropě sedmnáctého a osmnáctého století. Na pozadí společných rysů a charakteristik dané doby určuje autor individuální situace národní a regionální. Autorův výklad je syntetizující a systémový (slovo a pojem, duchovní podstata baroka a klasicismu, barokní a klasicistní próza, poezie a drama). Edičně připravil a poznámkami doplnil Otakar Mališ. Bohatý ilustrační doprovod.

Dosud knižně nevydaná studie Václava Černého postihuje jak společné rysy evropského barokního dramatu jako celku, tak jeho národní specifika. Autor vymezuje baroko vůči období renesance, z jejíž krize se zrodilo. Barokní antiteze, jako základní modus vnímání skutečnosti, podstatně ovlivnila i barokní divadlo. Divadelnost je symptomatickým rysem celé barokní epochy a právě do baroka sahají kořeny moderního evropského dramatu. Studie analyzuje barokní drama západoevropské (Španělsko a Portugalsko, Itálie, Francie, Anglie), středoevropské (Nizozemí, Německo, Čechy a Slovensko, Uhry, Dalmácie, Polsko) a východoevropské (Ukrajina, Velká Rus) s jeho vůdčími osobnostmi. Nabízí také rozvětvenou typologii druhů a žánrů barokního divadla a přidává analýzu jeho vlivu v moderním slovesném umění.

Texty seminářů v zimním semestru 1969/1970 na katedře literatury srovnávací a obecné filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Na počátku komunistické éry, v době všeobecného jásotu pro jednotu se slovanským Sovětským svazem, vyložil Václav Černý historické kořeny panslavismu - od německé romantiky přes české obrození až k panrusismu a jeho použití sovětskými i československými komunisty. Černého dílo je jednak dokumentem o skrytém odporu českého ducha - jednak ale knihou zcela aktuální. Masivně vzrůstající ruská přítomnost v České republice na počátku 21. století vyžaduje porozumění, proč se mohou tak mnozí Rusové upřímně domnívat, že české země patří k jejich sféře - a proč je řeč některých českých politiků o přátelství s Ruskem tak nebezpečná pro české národní zájmy. Kniha Vývoj a zločiny panslavismu by se měla stát povinnou knihou pro každého českého učitele i novináře.

První svazek z výboru rozsáhlého kritického díla Václava Černého.

České baroko není sice posud všestranně prostudováno, ale jistě je již plně rehabilitováno. Dnes tedy bude už stěží někdo tvrdit, že baroko je souznačné s "temnotou" českého ducha, málokdo se odváží pochybovat, že se barokem češství vyjádřilo naopak mohutně a velkolepě: obecně vzato, je u nás baroko dobou, kdy česká tvořivost přináší na dlouhé časy naposled náš vlastní a originální příspěvek do obecného a společného fondu evropské kultury; umělecky vzato se naše baroko svou vskutku tvůrčí povahou velmi kladně odráží od obou epoch, které je historicky rámcují, jak od naší renesance, tak i od osvícenského pseudoklasicismu. - Václav Černý, úvod ke studii Generační periodizace českého baroka

Převážná část Černého studie z roku 1939 je věnována Arthuru Gobineauovi (1816–1882), který ovlivnil pozdější evropský rasismus svými názory na čistotu rasy a na dominantní úlohu árijské rasy ve vývoji lidstva. Tařka minimum je věnováno rasismu současnému, který byl základem oficiální ideologie nacismu. Je pochopitelné, že se kritika rasismu ve studii, která vyšla v prvním roce německé okupace naší země, soustředila především na Gobineaua, stejně jako, že v ní ani jednou nenalezneme jméno Adolf Hitler.

Kniha shrnuje eseje o B. Hrabalovi, J. Škvoreckém, L. Vaculíkovi, M. Kunderovi, V. Neffovi, J. Smetanové, J. Grušovi, K. Peckovi a D. Tatarkovi.

Uspoř., k vyd. připravili, glosy k dokumentům a ediční pozn. napsali Jan Šulc, Jaroslav Kabíček.

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty Nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Autobiografické vzpomínky českého literárního vědce, kritika a univerzitního profesora reflektují společenské poměry v letech 1945–1972 v rovině politické a zejména kulturní. 2., rozšířené vydání.

edná se o útlý svazek povídek známého literárního kritika, ale toto dílko staví autora do jiného světla, než bychom čekali. Jeho povídky jsou psány naprosto brilantním jazykem, mají švih a jistou dávku erotiky, což by se u Šaldy rozhodně nedalo čekat. Knížka obsahuje tyto povídky: Život ironický, O Frau Land, hříšnici a kajícnici, Smrt hraběte Kryštofa des Loges, Povídka o perle Jetině, Psáno tužkou na starém papíře, Modloslužebník.

Román se opírá o autorovy autentické zážitky: strávil léta v československém koncentračním táboře a podal obraz muže, který ve vězeňských podmínkách zápasí o to, aby zůstal člověkem. Autor bývá nazýván českým Solženicynem a jeho kniha je ojedinělá i v souvislosti evropských literatur.

Prvý slovenský preklad základného diela popredného španielskeho a európskeho mysliteľa prvých troch dekád 20. storočia prenikavo analyzuje "davového človeka," pod ktorým rozumel priemerného jednotlivca s konzumnými záujmami, a to aj vtedy, ak ide o vzdelancov vo svojom odbore, ktorým však chýba zmysel pre etiku, túžba po duchovnom raste a širší kultúrny rozhľad. Ortega tu nastolil aj viaceré podnetné myšlienky o budúcom usporiadaní európskeho spoločenstva národov na demokratických a humanistických princípoch. Preložil Vladimír Oleríny. Doslov napísal Vladimír Mináč.

Soubor staročeské světské lyriky doby gotické (zahrnující necelá dvě století – přibližně od poloviny třináctého století až na práh husitství), uspořádaný a k vydání připravený profesorem Václavem Černým, zahrnuje ve čtyřech oddílech lyriku milostnou, písně humorné, satirické i posměvačné, a také moralistické, mravokárné, kritické a polemické. Tento dosud nevydaný a prakticky zcela neznámý výbor doprovází editor poznámkami a vysvětlivkami a závěrečnou zasvěcenou studií. Půvabná sbírka je pandánem k Černého teoretické práci Staročeská milostná lyrika.

"Repetitorium a úvaha trochu abstraktní, ale až hrůza aktuální" známého československého myslitele a filosofa o povaze kultury z filosofického, politického i obecně lidského hlediska.

Kniha rozhovorů shrnuje osobní postoje jednoho z nejvýznamnějších českých literárních kritiků.

Don Quijote de la Mancha, chudobný rytier zo zapadnutej provincie, sa pod vplyvom rytierskych románov rozhodne obnoviť starú slávu a ideál potulného rytierstva a podľa jeho vzoru sa vydáva na cestu, aby konal hrdinské činy, hájil ukrivdených a utláčaných a tím sa zaľúbil panej svojho srdca.

Druhý díl autobiografie V. Černého s podtitulem „Náš kulturní odboj za války“ je věnován vzpomínkám na kulturní a politické události v letech 1938 až 1945.

Dielo malo byť pôvodne paródiou na rytierske romány. Chudobný zeman Don Quijote, pomätený čítaním rytierskych románov, chce obnoviť starodávne potulné rytierstvo a vydá sa na cestu, aby konal hrdinské činy.

Román popisuje život v Paříži, zachycuje osud nevěstky. Autor popisuje mužnou lásku k lidskému utrpení, jíž je kniha prodchnuta, tak jemností a delikátním taktem, s nímž zpracovává tuto látku.

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha je pravděpodobně nejslavnějším španělským románem a jedním z klíčových děl světové literatury.

Ce recueil rassemble certains des plus beaux poèmes d'Apollinaire, écrits entre 1898 et 1913. De "Zone" à "Colchiques", il y célèbre la beauté du monde moderne, la ville et son énergie, et y chante la mélancolie, la souffrance amoureuse du "Mal-Aimé". Créant une nouvelle orientation poétique qui annonce le surréalisme, écrit de la fin du symbolisme à la veille de la Première Guerre mondiale, cet ouvrage marque la naissance de la poésie moderne.

Babička, tento román pro dospělé, výsostný vrchol spisovatelčina díla, k němuž spěje celou svou uměleckou dráhou, se zrodil z obrazu milované chápavé a moudré ženy, jejíž obětavá dobrota a láska prozářila Barunčino dětství. Ta pak v paprscích hřejivého světla babiččiny osobnosti vytváří básnickou idylu, sen o svém dětství, vzpomínku na to, co se už nikdy nevrátí a co vlastně ani nikdy neexistovalo. Nedlouho před smrtí se Němcová hlásí k prameni své inspirace. Je jím „touha po neskonalé Kráse a Dobru…, která člověka z prachu povznáší…, že by celý vesmír k srdci přitiskl… Touha ta spojena s láskou… ku každému člověku…, která nežádá odplaty nalézajíc sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se blížiti – to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl“. Božena Němcová a její babička, v reálném životě dva těžké osudy. Stará paní putuje od jedné dcery ke druhé, protože v jejich rodinách není vždy vítána, a nakonec umírá ve Vídni. Vnučku Barunku pošlou ve třinácti letech „na vychování” do rodiny zámeckého úředníka, v sedmnácti ji provdají bez lásky. Matka se svatby nechtěného dítěte ani nezúčastní. Další život krásné, mimořádné a statečné ženy, nadané spisovatelky a zkoušené matky je jakoby předznamenán neblahým začátkem dospělosti.

Básnická skladba francouzského klasika z r. 1880, jejímž základním motivem je Verlainova dočasná konverze na katolickou víru.

Proslovil Václav Černý na tryzně na paměť padlých spisovatelů v Národním divadle dne 17. červa 1945