André Gide Knihy

Výbor z Gidova diela obsahuje celkom sedem románov a noviel.

Formálne je kniha rozdelená na dva zošity. Je písaná ako denník, v retrospektíve. Hlavnou hrdinkou je slepé dievčatko Gertrúda, ktoré osirie. Prichýli ju miestny pastor, ktorý má so svojou ženou Améliou pet detí. Amélia to neprijíma s radosťou, no pastor to chápe jednak ako svoju povinnosť ajednak ako výzvu. Na radu lekára učí pastor Gertrúdu hovoriť, rozoznávať predmety, farby prirovnávať ku zvukom hudobných nástrojov a o jej pokrokoch si vedie denník. Amélia to pokladala za stratu času. Vyčítala mužovi, že vlastným deťom sa tak nevenoval ako Gertrúde. So synom Jakubom ju naučili Braillovo písmo. Chodievala s nimi do kostola, naučila sa hrať na harmóniu. Pastor sa časom do Gertrúdy zaľúbil a žiarlil, keď ju videl so synom Jakubom. No i on k nej prechovával vrelé city...

Formálne je kniha rozdelená na dva zošity. Je písaná ako denník, v retrospektíve. Hlavnou hrdinkou je slepé dievčatko Gertrúda, ktoré osirie. Prichýli ju miestny pastor, ktorý má so svojou ženou Améliou pet detí. Amélia to neprijíma s radosťou, no pastor to chápe jednak ako svoju povinnosť ajednak ako výzvu. Na radu lekára učí pastor Gertrúdu hovoriť, rozoznávať predmety, farby prirovnávať ku zvukom hudobných nástrojov a o jej pokrokoch si vedie denník. Amélia to pokladala za stratu času. Vyčítala mužovi, že vlastným deťom sa tak nevenoval ako Gertrúde. So synom Jakubom ju naučili Braillovo písmo. Chodievala s nimi do kostola, naučila sa hrať na harmóniu. Pastor sa časom do Gertrúdy zaľúbil a žiarlil, keď ju videl so synom Jakubom. No i on k nej prechovával vrelé city...

Zväzok obsahuje dve novely: Pastorálna symfónia (1919) — Isabelle (1911).

Kniha ponúka dva romány slávneho francúzskeho spisovateľa. Prvý (Pivnice Vatikánu, 1914) bol označený za bláznovsku frašku, jadrom groteskného deja sú povesti o zajatí pápeža. Tieto povesti využíva skupina podvodníkov a láka peniaze od aristokratov na pápežovo vyslobodenie. Druhý román (Škola žien, 1936) je vlastne triptych poviedok, ktoré autor spojil do románu. Prvá je denník, ktorý si písala žena od zasnúbenia až do smrti, jej snúbenec si písal tiež denník, jej denník je príbeh o veľkom sklamaní, on ho ani nezačne písať. Druhá poviedka je mužova analýza manželského života, v tretej zaujíma stanovisko k manželskému životu rodičov nezaujatá dcéra...

Román vychádzajúce nedlho po prvé svetovej vojne a zachytávajúce parížskej prostredia meštianskych vrstiev pred prvou svetovou vojnou. Ide o prostredie s konvenčnými manželskými zväzkami as uvoľnenými vzťahy medzi rodičmi a deťmi, prostredie, v ktorom sa mladí v snahe byť vôbec niečím zainteresovaní upnú k pochybným životným indivíduám, ľuďom, ktorí šíria falošné peniaze a žijú aj falošnými životnými hodnotami, ľahko dosiahnuteľnú materiálne zabezpečenosť, zvrátenými sexuálnymi vzťahy a pohodlnosťou ducha. Román, ktorý autora preslávil svojou formálnou stránkou (najmä prídavkom Denník Penězokazů).

Slavné dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských a potažmo evropských spisovatelů minulého století. Kniha, která nejen ukázala, že její autor dokáže vidět víc, než fasády domů, kolem kterých jezdí. Je to zároveň kniha, která vedla k zásadnímu rozkolu v intelektuálních kruzích 30. let a byla jednou z prvních, které vedly k pochopení skutečné podstaty toho, kam směřovalo sovětské Rusko a celý experiment budování komunismu. Její obsah získává novou aktuálnost ve světle posledních událostí na území bývalého SSSR.

Slavné dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských a evropských spisovatelů minulého století. Kniha, která nejen ukázala, že její autor dokáže vidět víc, než fasády domů, kolem kterých jezdí. Je to zároveň kniha, která vedla k zásadnímu rozkolu v intelektuálních kruzích 30. let a byla jednou z prvních, které vedly k pochopení skutečné podstaty toho, kam směřovalo sovětské Rusko a celý experiment budování komunismu.

Román vycházející nedlouho po prvé světové válce a zachycující pařížské prostředí měšťanských vrstev před první světovou válkou. Jde o prostředí s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, zvrácenými sexuálními vztahy a pohodlností ducha. Román, který autora proslavil svou formální stránkou (zejména přídavkem Deník Penězokazů).

Gidův románový triptych se skládá z knih Škola žen (1929) — Robert (1930) — Jenovefa (1936).

A slim but powerful work of metafiction by a Nobel Prize-winning French writer and intellectual. André Gide is the inventor of modern metafiction and of autofiction, and his short novel Marshlands shows him handling both forms with a deft and delightful touch. The protagonist of Marshlands is a writer who is writing a book called Marshlands, which is about a reclusive character who lives all alone in a stone tower. The narrator, by contrast, is anything but a recluse: He is an indefatigable social butterfly, flitting about the Paris literary world and always talking about, what else, the wonderful book he is writing, Marshlands. He tells his friends about the book, and they tell him what they think, which is not exactly flattering, and of course those responses become part of the book in the reader’s hand. Marshlands is both a poised satire of literary pretension and a superb literary invention, and Damion Searls’s new translation of this early masterwork by one of the key figures of twentieth-century literature brings out all the sparkle of the original.

Román, označený autorem jako „bláznovská fraška“, je rozsáhlou satirou, jejímž předmětem je náboženská bigotnost. Příběh je založený na „šeptandě“ o tom, že papež Lev XIII. je vězněn na Andělském hradě svobodnými zednáři a že jimi dosazený lžipapež, který vydal encyklikuRerum novarum, utužuje ve světě vládu ďáblovu. Děj knihy se skládá z groteskního pásma podvodných machinací zločinecké bandy a vrcholí bezdůvodnou vraždou, která je pojata jako volní akt jedince, necouvajícího ani před zločinem. Román měl za následek Gidův rozchod s Paulem Claudelem.

Gide od června 1926 do května 1927 se svým milencem Marcem Allégretem procestoval koloniální Francouzskou rovníkovou Afriku. Úspěšně se dostali do Středního Konga (dnes Konžská republika), Ubangi-Shari (dnes Středoafrická republika), nakrátko přišli do Čadu a potom do Kamerunu, odkud se vrátili do Francie. Gide převyprávěl svoje putování v Cestách po Kongu (Voyage au Congo, 1927) a Návrat z Čadu (Le Retour du Tchad, 1928).

Hlavní hrdinkou je slepé děvčátko Gertrúda, která osiří. Ujme se jí místní pastor, který má se svou ženou Amélií pět dětí. Amélie to nepřímá s radostí, ale pastor to chápe jednak jako svou povinnost a jednak jako výzvu. Na radu lékaře učí pastor Gertrúdu mluvit, rozeznávat předměty, barvy přirovnávat ke zvukům hudebních nástrojů a o jejich pokrocích si vede deník. Amélie to pokládala za ztrátu času. Vyčítala muži, že vlastním dětem se tak nevěnoval jako Gertrúdě. So synem Jakubem ji naučili Braillovo písmo. Chodila s nimi do kostela, naučila se hrát na harmoniku. Pastor se časem do Gertrúdy zamiloval a žárlil, když ji viděl se synem Jakubem...

Autobiografický román o dětství a mládí francouzského spisovatele, představitele krajního intelektuálního individualismu v době mezi dvěma válkami.

Reportáž, v níž autor vyjádřil rozčarování nad poměry v zemi, kterou navštívil na pozvání Moskvy. Levicoví intelektuálové knihu odmítli coby protisovětský pamflet, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní zkušenosti. — Stanislav Kostka Neumann na dílo reagoval knihou Anti-Gide (1937).

Vzpomínka na velkého umělce života. Gide píše o svých setkáních s Wildem, o příbězích a anekdotách, které vyprávěl, a o posledním delším setkání v severofrancouzském Bernevalu po Wildově propuštění z vězení, na sklonku jeho života.

Román, označený autorem jako „bláznovská fraška“, je rozsáhlou satirou, jejímž předmětem je náboženská bigotnost. Příběh je založený na „šeptandě“ o tom, že papež Lev XIII. je vězněn na Andělském hradě svobodnými zednáři a že jimi dosazený lžipapež, který vydal encyklikuRerum novarum, utužuje ve světě vládu ďáblovu. Děj knihy se skládá z groteskního pásma podvodných machinací zločinecké bandy a vrcholí bezdůvodnou vraždou, která je pojata jako volní akt jedince, necouvajícího ani před zločinem. Román měl za následek Gidův rozchod s Paulem Claudelem.

Shatters various images of Andre Gide as the querulous and impious Buddha to a quarter-century of intellectuals.

During the author's travels, he meets Menalcas, a caricature of Oscar Wilde, who relates his fantastic life story. But for all his brilliance, Menalcas is only Gide's yesterday self, a discarded wraith who leaves Gide free to stop exalting the ego and embrace bodily and spiritual joy.

Theseus, mythical hero of Athens, narrates his life story in an existential vacuum following the failure of his marriages, the death of his son, Hippolytus, his own famous exploits a distant memory. Tragedy punctuates this narrative, as it does his drama, Oedipus, also published here, both works elaborating through myth an unanswerable search for self.

Michel had been a blindfold scholar until, newly married, he contracted tuberculosis. His will to recover brings self-discovery and the growing desire to rebel against his background of culture, decency and morality. But the freedom from constraints that Michel finds on his restless travels is won at great cost.

Jerome Palissier spends many summers at his uncle's house in the Normandy countryside. There he falls in love with his cousin Alissa and she with him. But gradually she becomes convinced that Jerome's love for her is endangering his soul. In the interests of his salvation, she decides to suppress everything that is beautiful in herself. schovat popis

Madeleine is the story of a great writer's marriage, a deeply disturbing account of André Gide's feelings towards his beloved and long-suffering wife. It was a relationship which Gide exalted―he termed it the central drama of his existence―yet deliberately shrouded in mystery. This was no ordinary marriage. Madeleine Rondeaux, two years older than her cousin André Gide, became his wife after Gide's first visit to Algeria. In his Journal, Gide refers to her as Emmanuèle or as Em. Only in this book, published a few months after his death, does Gide call her by her real name and painfully reveal the nature of their life together. All of Gide's vast work may be viewed as a confession, impelled by his need to write what he believed to be true about himself. In Madeleine this act of confession reaches a crowning point. It is a complex tale by a complex man about a complex relationship. “Ranks among the masterpieces of Gide's vibrating prose. It is also the most tragic personal document to have emanated from Gide's pen.”― New York Times .

At the end of the 19th century, in the Swiss Jura, a married pastor takes in an orphan whose only family has just died. From the moment she enters his home, she brings disappointment and sadness to his wife. Under the pastor's care and constant attention, the wild and mute girl transforms into a virtuous young woman, raised in the Protestant faith. The pastor falls in love with her, drawing criticism from his wife. Later, their son Jacques also falls in love with the girl. When Gertrude regains her sight after an operation, she realizes that it is not the old, wrinkled pastor she loves, but his young and handsome son Jacques. Tormented by this revelation, she attempts to drown herself and dies a few days later. This short novel, written by André Gide between February and November 1918 and published in 1919, explores the conflict between religious morality and human emotions.

Exploring themes of rebellion and the quest for knowledge, this literal translation captures the essence of the original French text. The narrative delves into the myth of Prometheus, examining the consequences of defiance against divine authority and the pursuit of enlightenment. Through vivid language and rich imagery, the translator, Lilian Rothermere, brings forth the complexities of the characters and their struggles, inviting readers to reflect on the balance between ambition and morality.

The book is a reproduction of an original historical work, published by Megali, a house dedicated to producing large print editions. This initiative aims to enhance accessibility for readers with impaired vision, ensuring that they can enjoy classic literature with greater ease.

Considered by Gide as his most significant work, this elegantly crafted volume comprises four dialogues exploring homosexuality and its societal implications. Initially published anonymously in parts between 1911 and 1920, it appeared in a signed edition in France in 1924 and in the U.S. in 1950, shortly before Gide's death. This edition features a masterful translation by Pulitzer Prize-winning poet Richard Howard. Engaging in spirited dialogue with a prejudiced interviewer, the protagonist, Corydon, presents evidence from naturalists, historians, poets, and philosophers to argue that homosexuality has been integral to the most culturally advanced societies, from ancient Greece to Renaissance Italy and England. Despite later critical obscurity, literature and art from Homer to Titian reveal the true nature of relationships among figures like Achilles and Patroclus, as well as Virgil's Corydon and his shepherd, Alexis. Corydon posits that heterosexuality is a socially constructed union, while the more fundamental and natural connection is homosexual. Gide noted that his friends believed this work could harm his reputation. In these pages, modern readers will discover a bold and insightful examination of a topic that remains contentious today.

Das Journal von André Gide kann als das Hauptwerk des Schriftstellers betrachtet werden. Der originale Text ist in vielerlei Hinsicht transgressiv gegenüber der gängigen Moral – er thematisiert Tabus der Sexualität, gängige Ideen, Klischees, Ideologien und Religion. Gleichzeitig ist er sowohl ernsthaft als auch humorvoll, gravitätisch und leicht, schnell und langsam. Das Werk besitzt eine unerwartete Weite und Tiefe. Diese Anthologie, die sich auf die Kunst der Verdichtung beruft, die für Komponisten von Bedeutung ist, hat das Ziel, sowohl das Wesentliche als auch das Unwesentliche zu erfassen.

Er ist schon 45 Jahre alt, ein Sohn aus reichem bürgerlichen Haus. Was tut er eigentlich? Er schreibt. Zu großem Ruhm hat er es nicht gebracht. Nur die Eingeweihten des Pariser Literaturbetriebes wissen, daß er hochbegabt ist, homosexuell, Ästhet und Zyniker, Hedonist und Puritaner zugleich, stets von einem skandalösen Hauch umwittert. Eines Tages im Jahr 1912 erreicht ihn ein amtliches Schreiben: er wird als Geschworener vorgeladen, ein Ehrenamt, das man nicht ausschlagen kann. Das Schwurgericht von Rouen hat mit Totschlägern, Dieben und Betrügern zu tun. Die Begegnung mit diesen Leuten schockiert den Dandy und weckt seine Neugier; die Heuchelei und die Selbstgerechtigkeit des Justizapparates empören ihn. Er schreibt einen Rechenschaftsbericht über seine Erfahrungen, halb Tagebuch, halb Reportage. Das Verbrechen fasziniert und beunruhigt ihn.

C'est ici un livre de bonne foi, lecteur. Il t'avertit, dès l'entrée, que je ne m'y suis proposé aucune fin, que domestique et privée ... Je veux qu'on m'y voie en ma façon simple, naturelle et ordinaire, sans contention et artifice : car c'est moi que je peins. Mes défauts s'y liront au vif, et ma forme naïve, autant que la révérence publique me l'a permis. Que si j'eusse été entre ces nations qu'on dit vivre encore sous la douce liberté des premières lois de nature, je t'assure que je m'y fusse très volontiers peint tout entier, et tout nu. " Dans la plupart des auteurs, je vois l'homme qui écrit ; dans Montaigne je vois l'homme qui pense ". (Montesquieu).

In dieser autobiographischen Schrift schildert André Gide mit großer Offenheit seine ersten Lebensjahrzehnte: die Kindheit im streng puritanischen Elternhaus, die Zeit in den literarischen Zirkeln von Paris, schließlich die entscheidende Reise nach Nordafrika im Jahr 1893. Hier wird sich Gide seiner Homosexualität bewusst, löst sich aus den Konventionen seiner Erziehung und beginnt ein freies, selbstbestimmtes Leben. Dieser Selbstbericht löste bei seinem Erscheinen im Jahr 1920 heftige Reaktionen aus. Dem heutigen Leser zeigt das Lebenszeugnis des scharf beobachtenden, sich selbst gegenüber schonungslos aufrichtigen Individualisten den Autor als einen bedeutenden Wegbereiter der Moderne.

En la estela de los grandes diarios íntimos del siglo XIX –Stendhal, Vigny, Delacroix-, el Diario de André Gide, que muchos consideran su obra más importante, es la clave de la transformación del género, su recreación como obra literaria conscientemente dirigida a un lector. Crónica puntillosa y nunca conformista de los avatares de nuestro tiempo, permite seguir, además, a lo largo de 63 años, la trayectoria íntima y espiritual de un hombre que anduvo preguntándose toda su vida por la premisa que sustenta el principio de moralidad… o de inmoralidad. Por sus páginas desfilan pintores, políticos, músicos, escritores; Madeleine, su mujer, Élisabeth, la madre de su hija, Marc, su amante; aventuras eróticas, viajes, odiseas intelectuales, crisis religiosas, guerras. Esta selección, realizada y traducida por Laura Freixas, en la que se incluyen textos que fueron inéditos hasta 1996, nos introduce en el único y complejo mundo de una figura central en la cultura del siglo XX.

Im Mittelpunkt dieser drei psychologischen Erzählungen stehen die Rolle der Frau in Ehe und Gesellschaft sowie der Kampf um persönliche Freiheit. Eine junge Frau entlarvt die Egoismen ihres Mannes, während die Tochter, in einem Brief, für ihr Recht auf eigene Persönlichkeit eintritt, das der Mutter verwehrt blieb.

Ein Griesgram, der namenlose Protagonist dieses abgründigen »äußeren Monologs«, stellt in wütenden Tiraden die abgeschmackte Belanglosigkeit dieser Welt bloß, der sich Frau und Kinder, der einzige Freund, überhaupt die gesamte Menschheit längst ergeben haben. Doch seine Überheblichkeit befreit ihn nicht, vielmehr zwingt sie ihn immer wieder zurück ins enge gesellschaftliche Korsett. Gides Erzählung, eine zynische »Weihnachtsgeschichte«, bei der sich sein Protagonist gehörig verrechnet, ist das verschrobene Protokoll einer griesgrämigen Implusion und einer tödlichen Explosion, fabelhaft in Szene gesetzt von Nanne Meyer. Erst 1993 entdeckt, entstand das Manuskript »Le Grincheux« vermutlich in den Jahren 1925/26 und erscheint nun erstmals in deutscher Sprache.

André Gide, exalté, sensuel, lyrique. Les Nourritures Terrestres, oeuvre de jeunesse, est un hymne panthéiste. Il célèbre la vie, la nature, le désir. Sa composition est kaléidoscopique. Les genres y sont mêlés : notes de voyages, fragments de journal intime, rondes et ballades, dictionnaire poétique, dialogues fictionnels. Toutes les formes d'écriture sont convoquées pour dire l'ardeur avec laquelle Gide tente d'exister. Il invite le lecteur à éduquer sa sensibilité : tendre vers une acuité de l'instant, du mouvement, du dénuement. Vers l'amour, libéré de ses contraintes morales ou religieuses. Gide rend hommage à la Création toute entière et prône une vie nomade, sans attaches. Son style est à l'images de ses intuitions : libre, sauvage et intensément poétique. "Nathanaël, je t'enseignerai la ferveur". C'est en effet cela que transmet Gide, cet éveil, cet élan à demi-mystique qui rend grâce au simple fait de respirer. --Claire Mazurel

1929 erscheint André Gides Roman, der 1930 und 1936 von Robert und Geneviève zu einem literarischen Triptychon erweitert wird. Gide thematisiert die bürgerliche Ehe und die Emanzipation der Frau. Éveline erzählt in Tagebuchform von ihrer gescheiterten Ehe. Als junges Mädchen verliebt sie sich in den autoritären Robert, den sie gegen den Wunsch ihrer Eltern heiratet. Mit der Zeit schwindet ihre Bewunderung, und sie fühlt sich von ihm bevormundet. Enttäuscht über Vertrauensbrüche entfernt sich Éveline emotional von Robert und verlässt ihn schließlich. Im zweiten Teil verteidigt Robert sich gegen die Vorwürfe seiner Frau, die nun öffentlich sind. Er sucht die Gründe für die gescheiterte Ehe in Évelines mangelnder Religiosität und dem Einfluss falscher Freunde, ohne ihren Emanzipationswunsch zu verstehen. Im dritten Teil äußert sich ihre Tochter Geneviève, die aus feministischen Gründen das Tagebuch ihrer Mutter veröffentlicht, um anderen Frauen zu helfen. Sie verkörpert eine neue Generation, die patriarchale Regeln bewusst bricht. Gide hatte beim Schreiben mit Schwierigkeiten zu kämpfen, was dem Text anzumerken ist. Trotz des modernen Inhalts zieht sich die Erzählung dahin, und das emanzipatorische Interesse des männlichen Autors bleibt das hervorstechendste Element.

Ein literarisches Kleinod: eine bisher unbekannte erotische Erzählung von André Gide Am 28. Juli 1907 besucht André Gide das Fest seines Freundes Eugène Rouart. Man amüsiert sich, der Wein fließt in Strömen. Gide entdeckt den jungen Ferdinand Pouzac und ist von dessen erotischer Ausstrahlung fasziniert. Er beobachtet ihn und sucht seine Nähe, bis Ferdinand ihn schließlich spät in der Nacht nach Hause begleitet. Dort geben sie sich der Liebe hin. Ferdinand, der bei der Liebe gurrt wie eine Taube, trägt fortan den Spitznamen 'die Ringeltaube'. André Gide hält dieses Erlebnis sofort in einer Erzählung fest. Doch er wird sie nie publizieren. War sie ihm zu persönlich? Eine sensationelle späte Entdeckung von Gides Tochter – nun erstmals veröffentlicht.

Antoine de Saint-Exupéry autor Malého princa vždy veril v tie najvyššie a najušľachtilejšie hodnoty ľudstva. Aj jeho kniha Nočný let núti čitateľa rozmýšľať nad životom a správnosťou rozhodnutí, ktoré musí človek občas urobiť. Francúzsky prozaik v tejto útlej knižke zostáva verný svojej téme – lietaniu. Hlavnou postavou však nie je letec Fabien, ale človek, ktorý rozhoduje o jeho osude, Rivière. Je to dispečer, ktorý vysiela ľudí na nočné lety, teda na nezmapované, neznáme miesta, vybičujúc ich vôľu až do krajnosti na odvážny čin. Pád hore, do nedohľadných hĺbok oblohy, je naplnením ikarovského osudu človeka, ako aj potlačením strachu, úzkosti, váhania, ba dokonca ľudskosti, pri splnení nielen nejakého konkrétneho rozkazu (let v noci cez oceán), ale pri prekonaní seba samého...

Mord als launenhafter Willkürakt Ein Gerücht über die Gefangennahme des Papstes durch Freimaurer veranlaßt einen braven Bürger, zur Befreiung nach Rom zu eilen. Dort fällt er Hochstaplern in die Hände und schließlich einem undurchsichtigen Anschlag zum Opfer. André Gide stellt in diesem satirischen Roman stärker denn je falsche kirchliche und bourgeoise Moral an den Pranger.

Pubblicato nel 1902, l'opera offre una spietata analisi della condizione intellettuale e del profondo disagio che la caratterizza, spesso usato come alibi per nascondere pulsioni inconfessabili. Il protagonista, Michel, vive il conflitto tra la rigida educazione puritana ricevuta dai genitori e le gioie dei sensi scoperte durante un viaggio di nozze in Africa con una donna devota, ma non amata. La sua lotta per liberarsi dal conformismo e cercare un'autenticità individuale si trasforma in una violenta affermazione del proprio egoismo, culminando nella morte della giovane moglie. Di fronte a questa tragedia, Michel giunge a comprendere la verità delle sue azioni e delle sue colpe, ma può solo contemplare il male inflitto a se stesso e agli altri. A due anni dalla morte di Nietzsche, l'autore, con il suo stile chiaro e cartesiano, rifiuta ogni pretesa di fondazione irrazionalistica o sensualistica dell'agire umano. Non lo fa con il rigore astratto del moralista, ma con la consapevolezza di chi ha ceduto a tali lusinghe e, con grande sforzo, cerca di liberarsene, offrendo una testimonianza autentica dell'anima che diventa fonte di straordinaria letteratura.

Fasciné par la machine judiciaire comme par les aperçus des replis de l'âme humaine que lui apporte son expérience de juré, l'écrivain André Gide assiste pendant plusieurs semaines à divers procès : affaires de mœurs, infanticide, vols… Dans ce texte dense et grave, Gide s'interroge sur la justice et son fonctionnement, mais surtout insiste sur la fragile barrière qui sépare les criminels des honnêtes gens.

Thema dieses schmalen Werks ist die Selbstfindung eines schwärmerischen jungen Mannes und sein Zurückfinden in die reale Welt. Eine großartig erzählte psychologische Charakterstudie, die auch gerade ein jüngeres Publikum begeistern kann. Gérard Lacase besichtigt mit zwei Freunden die Ruine von Schloß Quartfourche und nimmt dies zum Anlass, die Geschichte des Ortes zu erzählen, die gleichzeitig ein Stück seiner eigenen ist. 25 Jahre ist es her, dass sich der Protagonist für eine Woche zu Forschungszwecken auf den Landsitz begeben hatte. Entgegen seiner Erwartungen ist das Leben der seltsamen Schlossgesellschaft eintönig, ohne Zerstreuung, und läuft jeden Tag genau gleich ab. Schon im Begriff seinen Aufenthalt früher abzubrechen, stößt er auf ein Portrait von Isabelle, der Mutter des behinderten Jungen Casimir. Dieser Anblick fesselt ihn so, dass er sich entschließt zu bleiben. Er versucht alles über diese Frau, die ihren Sohn verlassen hat, herauszufinden und verliebt sich in ein Konstrukt seiner Phantasie, das ihn auch nach seiner Rückkehr in Paris nicht ganz loslässt. Erst ein Jahr später begegnet er Isabelle zum ersten Mal. Er bringt sie dazu, ihr Geheimnis zu lüften, was sein Traumbild in Sekundenschnelle zerbrechen lässt - 'Kein Wort des Bedauerns, außer für sich selbst!' hat die Frau übrig, die auf dem Portrait so zart und zerbrechlich wirkte und letztendlich nur Unglück über ihre Familie gebracht hat.

Le "Journal des Faux-Monnayeurs" est le long dialogue de Gide avec ses personnages au fur et à mesure de leur création. C'est aussi son "cahier d'étude" qui permet de mieux sentir le mécanisme créateur du grand romancier.

Voici enfin publiée intégralement – les seules lettres de Régnier l'avaient été il y a vingt cinq ans – l'importante correspondance d'André Gide avec celui qui fut d'abord pour lui un poète admiré (son aîné de cinq ans) et un ami très proche avec lequel il fit son premier vrai voyage (à travers la Bretagne, en 1892). Pendant plus de dix ans, leurs lettres font revivre toute cette fin-de-siècle littéraire riche et bouillonnante de productions originales. Pierre Louÿs et le milieu Heredia (Régnier et Louÿs furent les gendres du poète des Trophées), Paul Valéry, Francis Jammes... sont parmi les acteurs de cette chronique. Mais Gide, en 1900, eut le bon goût de ne guère aimer le roman un peu trop « polisson » de Régnier, La double Maîtresse : blessé, le susceptible auteur ne devait jamais lui pardonner cette critique, et se déroba toujours à une réconciliation, que Gide souhaitait pourtant. Leurs relations s'espacèrent, dans une progressive glaciation ; un dernier échange épistolaire en 1911 ne fut suivi, de la part de Régnier, que par des témoignages d'hostilité rancunière vis-à-vis de son ancien ami, devenu à ses yeux « un médiocre prosateur à la médiocrité prétentieuse », – Gide demeurant, lui, fidèle à son admiration de jeunesse et faisant une belle place aux vers de Régnier dans son Anthologie de la poésie française de la Pléiade.