Nicolaas Thomas Bernhard byl rakouský spisovatel a dramatik, držitel řady ocenění. Je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších poválečných německy píšících autorů. Svými díly nezřídka vzbuzoval kontroverze.
Dielo jedného z najvýraznejších autorov rakúskej literárnej scény nie je ani nášmu čitateľovi neznáme. Jeho tvorba je čo do žánrov naozaj pestrá – básnické zbierky, romány, divadelné a rozhlasové hry. Scenéria diela je umiestnená do čias konca 2. svetovej vojny. Prostredníctvom hlavného hrdinu – mladého učňa spoznávame psychológiu Rakúšanov. Pivnica tak predstavuje paralelu nazerania na svet na princípe mikrokozmos – interakcia – makrokozmos. V diele sledujeme pre Bernharda typický štýl, ktorým autor spĺňa vysoké nároky. Ani táto práca náročného čitateľa po štýlovej stránke určite nesklame.
Hlavný hrdina Reger, ktorý vyštudoval v Lipsku a vo Viedni hudbu, píše pre Times kritické články. Už vyše tridsať rokov preto chodí každý druhý deň do Umeleckohistorického múzea vo Viedni. Tu, v Bordoneho sále, presedí niekoľko hodín, ustavične sa pozerá na Tintorettov obraz Muž s bielou bradou a rozjíma o umení a živote. Má na to vhodné podmienky: ideálnu teplotu v Bordoneho sále a Irrsiglera, zriadenca múzea, ktorý splní každé jeho želanie. Ako sa však Reger dokáže vyrovnať so stratou svojej manželky? Dokáže ju nahradiť umenie? Zachránia Regera obrazy starých majstrov? Aj na tieto otázky nachádza Bernhardovo majstrovské dielo rozhodujúce odpovede.
Román Rúbanie lesa z roku 1984 je autobiografickým príbehom a zároveň autorovým stanoviskom k otázkam umeleckej tvorby. Rámec rozprávania je jednoduchý. Rozprávač sa zúčastňuje „umeleckej večere“ na počesť popredného herca Dvorného divadla. Z ušiaka v ústraní pozoruje dianie a zároveň sa pred jeho vnútorným zrakom odvíja príbeh mŕtvej priateľky. Bernhard si berie na mušku pokrytectvo a služobnosť „umeleckej spoločnosti“, jej míňanie sa s umeleckou pravdou. Nemilosrdná kritika je aj tu bytostne spätá s komikou, s umením nadsádzky a často aj s vedomou provokáciou; niektorí protagonisti „umeleckej večere“ sa v knihe spoznali a zažalovali Bernharda za nactiutrhanie.... celý text
Soubor pěti autobiografických novel (Příčina, 1975; Sklep, 1976; Dech, 1978; Chlad, 1981; Dítě, 1982), ve kterých se nejčtenější rakouský autor minulého i tohoto století vyrovnává formou "negativního" životopisu s traumaty, a současně zachycuje atmosféru poválečného Rakouska, je strhující tragikomickou výpovědí o světě. Bernhard hledá příčiny svého neštěstí, své plicní choroby, neutěšených rodinných poměrů i lidské nenávisti. Rozhodně si ale nebere servítky a bezohledně spílá všem, kteří jsou ochotni mu naslouchat.
Soubor povídek Thomase Bernharda nastoluje všechna ústřední témata a postupy autorovy tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce. A jakkoli svět Bernhardova Rakouska připomíná čtenáři takřka nezaměnitelně současný český kontext, jakkoli se autorova nenávist a láska k osudovému místu střední Evropy zdá tak důvěrně blízká našim banálním a tragikomickým příběhům, jakkoli slova o tuposti státní moci často doslovně mapují i český prostor, právě v povídkách se snad ještě průzračněji odhaluje smysl zvláštní litaničnosti Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad.
Bernhardův povídkový soubor navazuje na nejlepší evropskou tradici tohoto literárního žánru: jen málokterý současný vypravěč ovšem dokáže stylistickou vypjatostí a pohybem své promluvy vyjádřit nepřímo napětí existence postav, které zobrazuje. Bernhardovy povídky jsou neodmyslitelnou součástí jeho velkých románů, stejně jako je dnes už jeho dílo neodmyslitelnou součástí velké prózy dvacátého století.
Román Vyhlazení (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu odpočátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.
Programová brožura k inscenaci Oběd u Wittgensteina. Inscenace měla premiéru 7. listopadu 2019 ve Stavovském divadle. Brožura zahrnuje mj. text hry Oběd u Wittgensteina (Ritter, Dene, Voss) v překladu Zuzany Augustové a texty režiséra inscenace Daniela Špinara a dramaturgyně Marty Ljubkové.
Kniha přináší pět divadelních her předního rakouského spisovatele a dramatika - Slavnost pro Borise, Společnost na lovu, Síla zvyku, Světanápravce a U cíle.
Tři romány Thomase Bernharda (Korektura, 1975; Ztroskotanec, 1983; Mýcení, 1984) vycházejí v kazetovém vydání u příležitosti dvaceti let od autorova úmrtí. Ústředním motivem všech tří románů je posedlost tvořením, uměleckou tvorbou a zároveň její tragické selhávání, ztroskotávání a míjení se s uměleckou pravdou i realitou. Tyto momenty mají v určité míře společné i hlavní postavy: architekt Roithamer v Korektuře, klavíristé Wertheimer a Glenn Gould ve Ztroskotanci i hudební skladatel Auersberger v Mýcení. Tragika je však v Bernhardových prózách bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací. Proto také v autorově vlasti přijímali jeho tvorbu nejednoznačně, s podrážděním i odporem. Snad nejvýrazněji se to projevilo právě v případě románu Mýcení, v němž se někteří protagonisté možná i oprávněně poznali a zažalovali Bernarda pro nactiutrhání.
Kazetové vydání románů doplňuje samostatný a jinak neprodejný sešit s titulem Zrod tří románů Thomase Bernharda, který líčí složité a někdy až dramatické okolnosti doprovázející autorovo psaní – od prvního nápadu přes vyjednávání s nakladatelstvím, neustálé odklady termínů a proměny uměleckého záměru až k vydání knihy. Text vybral a přeložil z editorských dodatků k jednotlivým svazkům německého kritického vydání Bernhardova Díla Radovan Charvát.
