Jak už napovídá název knihy, tak se jedná o zpověď. Zpověď ženy, která se snaží ve světě najít svůj kousek štěstí, protože je “jiná”. Kniha se odehrává ve třech rovinách - vzpomínky na vztahy minulé, vzpomínky na Sardínii a Moniku, chvilky ze zadržovací cely. Celá kniha se odehrává retrospektivně, pouze místy skočíme do přítomnosti, abychom zkontrovali protagonistku. I přesto, že dost skáčeme, tak to nějak dává smysl. Autorka dává čtenáři možnost “nahlédnout” za oponu. Jak se se svou orientací prali lidé za minulého režimu a po jeho pádu? Jak těžké bylo najít někoho, kdo by vás nebral jako experiment? Jak reagovaly rodiny? Můžeme to porovnat se zkušenostmi, které máme z aktuální doby. V něčem jsme se jako společnost posunuli a v něčem zase ne. Dojde i na romantiku a intimní scény. Oceňuji, že byly opisy naturalistcké (bohužel, v knihách jsou často LGBT postavy zobrazovány jako šílení nymfomané) a zároveň decentní. I přesto, že se kniha čte velmi rychle, tak se svým způsobem točíme v kruhu. Protagonistka dělá stále stejná rozhodnutí, kvůli kterým se celý proces vrátí na začátek. Čtenář se začne topit a stejně jako vypravěčka nevidí cestu z tohoto začarovaného kruhu. Shrnuto, podtrženo... svým způsobem jde o náročnější čtení, protože i po dočtení budete stále přemýšlet a hledat odpovědi na rozličné otázky.
Parametre
Viac o knihe
V autobiografické knize nabízí autorka nebývale upřímný a otevřený pohled do výjimečné části ženského světa, který je často i dnes předmětem dohadů a legend. Světa, budícího v mnohých nedůvěru a podezíravost a přesto je pro mnohé lákavý a vzrušivý, protože je nepoznaný. Niki vypráví o svém uvědomění, popisuje neobyčejně detailně svoje příhody, setkání s pražskými lesbickými a homosexuálními celebritami, svěřuje se nám se svými trampotami, s láskou k ženě, kterou opravdu neskonale miluje. Avšak nic není jednoduché, musí překonávat překážky, dostává se i do nočního klubu na Sardinii, kde podléhá dalším svodům. Malá ukázka: Nespočtu dny, kdy jsem se na ni těšila a představovala si tuhle chvíli a najednou vakuum, prázdno.. Kdybychom se na sebe vrhly rovnou v předsíni, kdybych nic nenatahovala.. Původní nedočkavost byla ta tam. Měly jsme se milovat rovnou na koberci a naplno, ale ta půlhodinová pauza, ty zatracený konvence mě vykolejily a já se najednou cítila jako prázdnej, zapomenutej nákladní vagón na konci nádraží.