Martin Buber Knihy

Martin Buber opisuje v štyroch esejách z roku 1907 mystérium chasidskej duchovnej cesty. Chasidské učenie vzniklo na začiatku osemnásteho storočia v židovskom spoločenstve v Poľsku, Litve a na Ukrajine. Chasidské učenie možno zhrnúť do jednej vety: „Boha môžeme zazrieť v každej veci a priblížiť sa mu v každom skutku.” Hlavnou požiadavkou je život naplnený zbožnosťou (chasid znamená v hebrejčine zbožný). Zakladateľom chasidského učenia bol Izrael ben Eliezer, známy ako Ba´al Šem Tov (1760 - 1760) čiže nositeľ Božieho mena (akronym Bešt). Martin Buber predstavuje v knihe Štyri mystériá: Hitlahavut - nadšenie, Avoda - služba, Kavana - sústredenie a Šiflut - pokora. Raz sa jeden otec sťažoval Ba´al Šemovi: „Môj syn odpadol od Boha - čo mám robiť?" a majster odvetil: „Väčšmi milovať.”

Dielo Otázka jedincovi má zásadné miesto v tvorbe významného mysliteľa 20. storočia Martina Bubera. Narastajúci záujem o Buberovu dialogickú filozofiu sa intenzívne týka aj spisu Otázka jedincovi, najmä pre jeho silnú väzbu na myslenie Sorena Kierkegaarda. Autor sa v diele zaoberá predovšetkým základnými otázkami filozofickej antropológie, filozofie dialógu, filozofie existencie, sociálno-politickej filozofie a teológie. Nosnou témou je rozpracovanie konceptu zodpovedného jedinca, ktorý predstavuje korektív voči individualizmu aj kolektivizmu. Zodpovedný jedinec je redifiníciou Kierkagaardovej kategórie jedinca, ktorej Buber vyčíta najmä náboženský akozmizmus, z ktorého vyplývajú negatívne sociálno-politické dôsledky (napr. apolitickosť). Buber predstavuje človeka ako bytosť, ktorá sa stáva sebou samým (zodpovedným jedincom) nie v bytostnom vzťahu k sebe samému, ale k druhým ľuďom, či už ako jednotlivcom alebo ako spoločnosti a v bytostnom vzťahu k Bohu a k svetu. V tomto diele sa Buber zameriava na skúmanie vzťahu medzi bytostným vzťahom človeka k Bohu a k celku verejnosti.

Martin Buber bol rakúsko-izraelský mysliteľ a ústredná postava filozofie dialógu. Pri príležitosti storočnice vydania jeho najznámejšieho diela Ja a Ty vychádza konečne aj slovenský preklad tohto už legendárneho textu. Kniha sa zameriava na vzťahy, ktoré nadväzujeme – na ich naplnenie i nenaplnenie, rozvoj i deštrukciu. Ukazuje, ako nás vzťahy uchvacujú a povznášajú, ale aj oslabujú a vyprázdňujú. Predmetom skúmania diela je vzťah človeka k rôznym bytostiam – od živých tvorov prírody až po ich božského Stvoriteľa. Publikícia je odpoveďou na krízu vzťahov moderného človeka. Preklad knihy – Peter Šajda, ktorý sa Buberovi venuje už niekoľko rokov a patrí k významným znalcom jeho celého diela. Vychádza v edícii IDEA.

Kniha proslulého židovského filosofa Martina Bubera (1878–1965) Příběhy rabiho Nachmana vyšla poprvé v r. 1906. Jde o výběr výroků a tvůrčí převyprávění části příběhů z původní textové sbírky Sipurej ma‘asijot, tradující výroky, příběhy a pohádky rabiho Nachmana z Braclavi (1772–1810), zakladatele jedné z předních chasidských škol. Úvod knihy tvoří významný esej o židovské mystice a jejím chasidském „rouchu“ ze školy r. Nachmana, v němž Buber podává své rané postřehy a názory na toto téma. Židovská mystika nese podle Bubera rysy protikladů, v nichž vznikla – na jedné straně tísnivé životní podmínky a bolestná zkušenost exilu, z nichž plyne askeze, a na druhé straně extatický prvek, zcela uchvacující duši. Nese také rysy synkretismu, nicméně v různých dobách se vynořují její původní, nosné prvky, jako tomu bylo mj. v době vzniku chasidského hnutí. Buber zdůrazňuje opravdovost náboženské zkušenosti, která se zvedala z lidu, hrozilo-li elitám (v tomto případě talmudským učencům) ustrnutí v sebestředné neživotnosti. V hnutí spatřuje osvobození se k bezprostřednosti mystického vnímání a zároveň příležitost, jak novým způsobem vyjádřit tradiční nauku, čerpající zejména z lurjánské kabaly. Jeden z nejvýznamnějších rysů chasidství viděl právě ve zvnitřnění kabalistické etiky, které ústilo v radostný život s Bohem ve světě.

Kostbarkeiten aus dem Erzählschatz der Chassidim Legenden, Wundergeschichten und Alltagserzählungen berichten von weisem Rat und göttlicher Eingebung, von Lebenserfahrungen und Lebensfreude. Der große Religionsphilosoph Martin Buber (1878–1965) hat die Geschichten der Chassidim, die im osteuropäischen Judentum des 18. Jahrhunderts entstanden und teils nur mündlich überliefert wurden, gesammelt, aufgeschrieben und so vor dem Vergessen bewahrt.

Vybrané spisy k Bibli a židovství. Filosof náboženství a pedagog Martin Buber (1878–1964) se stal známým také německým překladem Bible, na němž spolupracoval s F. Rosenzweigem. Tuto práci provázely jednak rozsáhlejší články věnující se biblickému bádání, jednak kratší eseje, přednášky a pojednání, jež podává tato kniha. Autor se v nich zamýšlí nad ústředními biblickými idejemi, objasňuje tradiční i svá východiska jejich výkladu a pojednává o nich také v rámci znovunalezení Ducha v životě moderního člověka. Jeho výpovědi naléhají na změnu myšlení, nabádají k pozorné reflexi aktuálního dění a zároveň dýchají nadčasovou pevností. Možnost dnešního obrácení se k Bibli podle něj neznamená návrat k čemusi, co se již odehrálo, ale osobní a stále nové nalézání síly živoucího slova, jehož následkem je proměna celého člověka. Život v Bohu pak není napodobováním něčeho, co máme ve vzpomínce, ani následováním skutků někdejších lidských životů, ale právě paradox vnímání vlastností a skutků Neuchopitelného, jenž se nechává poznat v každodenním, osobním, intimním dialogu…

Čtyři eseje, obsažené v tomto útlém svazku, nasal Martin Buber již kolem roku 1907 jako úvod ke své "Baalšemově legendě". Tento teoretický úvod, pojatý jako výklad čtyř základních pojmů chasidské mystiky, nazývá Buber "Das Leben der Chassidim", Život Chasidim. K těmto čtyřem esejům je připojen patý, nazvaný "Má cesta k chasidismu"a pocházející z roku 1917. Martin Buber se zapsal do paměti milovníku literatury především popularizací chasidských legend, příběhů, v nichž je zachycena životní moudrost cadikim („spravedlivých“) a hluboká víra chasidim („zbožných“), tedy přívrženců chasidského hnutí, jež počátkem 18.století zasáhlo široké vrstvy židovského obyvatelstva východní Evropy a udrželo si svůj vliv až do prvních desetiletí našeho století.

Méně známá a dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikla během druhé světové války a vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Autor se zaměřuje na reformní pokusy 19. století, které reagovaly na důsledky Francouzské revoluce, a podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, které Marx označil jako „utopičtí socialisté“. Buber odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u těchto osobností, ale i u Marxe. Zkoumá konkurenci mezi různými ideovými východisky a kriticky se vyjadřuje k myšlenkám Proudhona, Kropotkina či Landauera. Autor tvrdí, že názorový střet různých reformních návrhů trpěl sklonem k abstraktním schématům, což vedlo k dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se mění, když Buber pojednává o zakládání kibuců, kde nachází nové předpoklady pro uskutečnění utopických ideálů. Opírá se o svou zkušenost s realizací kibuců a v závěru rozvíjí představu o zastupitelském systému, který by mohl zmírnit centralizaci a marginalizaci voličské masy. Buberovo dílo odkrývá rozměr jeho myšlení, který se v dosud přeložených knihách objevuje jen náznakově. Téma je aktuální a nabízí východisko z obtíží, které provázejí i současnou společnost, a zároveň slouží jako historické svědectví o době a ideovém zápasu.