Martin Buber Poradie kníh (chronologicky)

Raný spis Daniel. Die Gespräche von der Verwirklichung (1913) je považován za zárodečný odkaz na pozdější filosofii Já a Ty, avšak jeho styl a vyznění spíše evokují Hölderlinova Hyperiona a Nietzscheho Zarathustra. Obsahuje pět poeticko-filosofických dialogů, v nichž postava Daniel zkoumá téma uskutečnění a realizace. U Bubera se tento pojem týká uskutečňování nestvořeného skrze stvořené a jeho lidské reflexe prostřednictvím „odpovědí“ neboli činů. Důležité kapitoly se zaměřují na zaměření, skutečnost, smysl, polaritu a jednotu. Autor kontrastuje „orientovanost“ a „obeznámenost“ jakožto přístupy opírající se o zděděné jistoty s realizací, která činí svět skutečným pro božskou přítomnost – gottwirklich. Proces duševního sjednocování probíhá v několika fázích, včetně sestupu do chaosu a nalezení směru. Dialogy se odehrávají v různých prostředích, která hrají roli světa, jenž je objektem i subjektem. Důležitý je dynamický prvek a setkání s polaritou bytí, které vytváří duševní jednotu. Tato jednota není trvalá, ale neustále se obnovuje. Království Boží je tak „královstvím nebezpečí a odvahy, věčného začínání a stávání se, otevřeného ducha a hluboké realizace, královstvím posvátné nejistoty“.

Die Sammlung bietet tiefgreifende Einblicke in das Denken von Martin Buber durch ausgewählte Worte, Geschichten und Texte, die seine Philosophie von Menschlichkeit und Weisheit widerspiegeln. Sie thematisiert die Bedeutung von Beziehungen und das menschliche Dasein, angereichert durch eine biografische Skizze von Dr. Bernd Aretz. Die Texte laden dazu ein, über den eigenen Glauben und die zwischenmenschlichen Verbindungen nachzudenken. Die anhaltende Nachfrage nach diesem Werk zeigt die zeitlose Relevanz von Bubers Gedanken in der heutigen Welt.

Personalistická filosofie se v Buberově díle prolíná s psychologickými tématy a psychoterapií. Od svých studií a počátku 20. století se Buber zabýval psychoanalýzou, avšak jeho vztah k této metodě byl kritický. Nesouhlasil s Freudovými redukcionistickými postoji a zdůrazňoval důležitost celistvosti člověka v terapii, oproti analytické metodě, která se zaměřuje pouze na dílčí sféry. V přednášce Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem (1952) zmiňuje Freudovy a Marxovy teorie jako symptomy mezilidské nedůvěry. V eseji Vina a pocity viny (1957) kritizuje psychoanalytické pohledy, které popírají schopnost morálního posouzení a uvědomění si „existenciální viny“. Buber tvrdí, že terapie by měla zahrnovat reálné „odčinění“ jako dlouhodobý proces. V přednášce Psychizace světa kritizuje psychologismus a poprvé formuluje význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Trübova terapeutická metoda byla ovlivněna Buberovým pojetím „dialogu“. V stati Uzdravení ze setkání Buber zkoumá hlavní princip psychoterapie, který vyžaduje, aby terapeut jednal s klientem jako s osobou. V článku Následovat společné (1956) se věnuje interpersonalitě a Hérakleitovu „společnému světu“, který není pouze sociální kategorií, ale zahrnuje i individuální a kolektivní aspekty mezilidských vztahů.

Die Übersetzung der hebräischen Bibel durch Martin Buber und Franz Rosenzweig zeichnet sich durch ihre sprachliche Kreativität aus und fängt den einzigartigen Charakter der Originaltexte in deutscher Sprache ein. Die poetische Kraft der biblischen Worte wird eindrucksvoll vermittelt, sodass die Leser sowohl die Übersetzung als auch einen tiefen Kommentar erleben können, ohne dass zusätzliche Erklärungen nötig sind. Diese Arbeit wird als eine bedeutende literarische und spirituelle Leistung gewürdigt.

Méně známá a dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikla během druhé světové války a vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Autor se zaměřuje na reformní pokusy 19. století, které reagovaly na důsledky Francouzské revoluce, a podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, které Marx označil jako „utopičtí socialisté“. Buber odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u těchto osobností, ale i u Marxe. Zkoumá konkurenci mezi různými ideovými východisky a kriticky se vyjadřuje k myšlenkám Proudhona, Kropotkina či Landauera. Autor tvrdí, že názorový střet různých reformních návrhů trpěl sklonem k abstraktním schématům, což vedlo k dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se mění, když Buber pojednává o zakládání kibuců, kde nachází nové předpoklady pro uskutečnění utopických ideálů. Opírá se o svou zkušenost s realizací kibuců a v závěru rozvíjí představu o zastupitelském systému, který by mohl zmírnit centralizaci a marginalizaci voličské masy. Buberovo dílo odkrývá rozměr jeho myšlení, který se v dosud přeložených knihách objevuje jen náznakově. Téma je aktuální a nabízí východisko z obtíží, které provázejí i současnou společnost, a zároveň slouží jako historické svědectví o době a ideovém zápasu.

Martin Bubers „Der Weg des Menschen“ betont die Bedeutung der Gottesnähe und das Vertrauen in ihre heilsame Kraft. Udo Mathees Objekte ermöglichen vielen Menschen, diese Erfahrung zu machen.

Dielo Otázka jedincovi má zásadné miesto v tvorbe významného mysliteľa 20. storočia Martina Bubera. Narastajúci záujem o Buberovu dialogickú filozofiu sa intenzívne týka aj spisu Otázka jedincovi, najmä pre jeho silnú väzbu na myslenie Sorena Kierkegaarda. Autor sa v diele zaoberá predovšetkým základnými otázkami filozofickej antropológie, filozofie dialógu, filozofie existencie, sociálno-politickej filozofie a teológie. Nosnou témou je rozpracovanie konceptu zodpovedného jedinca, ktorý predstavuje korektív voči individualizmu aj kolektivizmu. Zodpovedný jedinec je redifiníciou Kierkagaardovej kategórie jedinca, ktorej Buber vyčíta najmä náboženský akozmizmus, z ktorého vyplývajú negatívne sociálno-politické dôsledky (napr. apolitickosť). Buber predstavuje človeka ako bytosť, ktorá sa stáva sebou samým (zodpovedným jedincom) nie v bytostnom vzťahu k sebe samému, ale k druhým ľuďom, či už ako jednotlivcom alebo ako spoločnosti a v bytostnom vzťahu k Bohu a k svetu. V tomto diele sa Buber zameriava na skúmanie vzťahu medzi bytostným vzťahom človeka k Bohu a k celku verejnosti.

Vybrané spisy k Bibli a židovství. Filosof náboženství a pedagog Martin Buber (1878–1964) se stal známým také německým překladem Bible, na němž spolupracoval s F. Rosenzweigem. Tuto práci provázely jednak rozsáhlejší články věnující se biblickému bádání, jednak kratší eseje, přednášky a pojednání, jež podává tato kniha. Autor se v nich zamýšlí nad ústředními biblickými idejemi, objasňuje tradiční i svá východiska jejich výkladu a pojednává o nich také v rámci znovunalezení Ducha v životě moderního člověka. Jeho výpovědi naléhají na změnu myšlení, nabádají k pozorné reflexi aktuálního dění a zároveň dýchají nadčasovou pevností. Možnost dnešního obrácení se k Bibli podle něj neznamená návrat k čemusi, co se již odehrálo, ale osobní a stále nové nalézání síly živoucího slova, jehož následkem je proměna celého člověka. Život v Bohu pak není napodobováním něčeho, co máme ve vzpomínce, ani následováním skutků někdejších lidských životů, ale právě paradox vnímání vlastností a skutků Neuchopitelného, jenž se nechává poznat v každodenním, osobním, intimním dialogu…