Milan Jungmann Knihy

Both witness to and victim of Stalin’s reign of terror, a courageous woman tells the story of her harrowing eighteen-year odyssey through Russia’s prisons and labor camps.

Lidové pohádky, vyprávěnky a "poudačky" z Kladska a Podkrkonoší vyprávěné jadrnou řečí našich předků a sebrané významným českým folkloristou a spisovatelem. Humorné, laskavé i laškovné čtení.

Příběh hétery ve 4. století p.n.l. Příběh dívky, která byla vychována jako svobodná a svobodomyslná bytost s nadáním a talentem, který dokázala rozvíjet. Setkala se za svůj život s mnoha filosofy, stála po boku velkému Alexandrovi, byla zasvěcena do tajů duchovna... Hrdinkou historického románu sovětského autora je životní družka Alexandra Makedonského Thais, která s ním sleduje šíření řeckého vlivu od Malé Asie, Egypta až po západní Indii a usiluje o harmonizaci poměrů mezi dobyvateli a obyvatelstvem. Nejlépe vyjádřeno citáty z knihy: - o náboženství "Čím je víra primitivnější, tím více se jí přidržují lidé nevzdělaní, a čím temnější je jejich duše, tím jsou fanatičtější." - symbol kola - kříž se zahnutými rohy, ovšem záleží na směru zahnutí, podle toho je symbolem dobra nebo zla... - nebo jeho postoj k podstatě ženství a mužství "Neklidný a sebevědomý mužský duch změnil světový pořádek, jenž panoval za vlády žen. Kněží vyhlásili všemu ženskému boj. Mužům je bližší rozum než paměť, cit, srdce a duše. Stalo se tak již dávno, kdy člověk ztratil víru v sebe a začal spoléhat na vynálezy nástrojů, čímž se postupně vzdaloval své přirozenosti a oslaboval své vnitřní síly. Ženy žily jinak a zachovaly si víc ze sebe sama, mají silnější duši než muži a taky je v nich víc lásky a vědomí vlastní podstaty..."

Pokračování Vaculíkova románu Český snář – polemické dopisy, které autor dostával jako reakce na svůj román v době, kdy kniha dosud nebyla vydána.

Ve svém vzpomínkovém díle Literárky – můj osud podává dlouholetý šéfredaktor nejslavnějšího a nejvlivnějšího českého kulturního týdeníku zasvěcenou zprávu o prostředí, ve kterém se i se svými spolupracovníky pohyboval a tvořil. Jeho kniha zaujme pamětníky dobových zápasů, jež Literárky vybojovaly a jež Jungmann dokresluje. Bude však přitažlivá i pro čtenáře, kteří padesátá a šedesátá léta neprožili, ale chtějí si o nich i o jejich zákulisí vytvořit co nejpravdivější obraz.

Autor se pokouší svým příběhem, zachycujícím lidské hledání blaženosti v komplikovaných poutech pohlavního partnerství, o literární průzkum našeho způsobu života. Vypravěč sám je svědectvím faktu, že nelze zůstat v pouhém pozorovatelském postoji a že jsme zpravidla proti své vůli vtaženi do vztahů druhých lidí: ač je nejprve jen divákem milostné situace svého přítele Jiřího, Jiřího ženy a výtvarnice Ivanky, i jeho osud záhy připlácí hře ostatních.

Soubor jedenácti povídek, v nichž autor zachytil boj našeho lidu s fašismem. V řadě drobných příběhů z různých období a různých způsobů tohoto boje, vylíčil historii šesti tíživých let nesvobody - od prvního veřejného vystoupení demonstrujícího lidu proti vetřelcům v říjnu roku 1939 přes hromadné popravy českých lidí v letech dalších, hlavně po atentátu na Heydricha v roce 1942, až ke dnům osvobození v slavném máji roku 1945. Ideovým spojovacím motivem je stále se upevňující jednota českých lidí v jejich odporu proti okupantům a v jejich tichém, nenápadném hrdinství, které z nich vytvoří třetí frontu, jež spolurozhoduje o konci války v českých zemích.

Výbor statí o literatuře. Na záložku autor napsal: "Zařadil jsem do tohoto svazku recenze, přehledy a referáty pro různé konference, zabývám se v nich tvorbou 90. let, od jejich počátku zhruba do půle desetiletí. Vybral jsem ze svých prací to, co se mi zdá, v naději nepochybně pošetilé, alespoň něčím zajímavé jako svědectví o uměleckém i společenském vývoji naší doby. Rámec výboru, úvodní a závěrečný text, je věnován záměrně příteli Sergeji Machoninovi, jehož odchodu nepřestávám bolestně želet."

Román A. Lustiga znamy z knižných vydani, z televíznej obrazovky a aj "svojím osudom" v časoch normalizácie. Tentokrát vychádza v spoločnej jazykovej mutácii slovenčina/jidiš.

Román Medorek vyšel poprvé v samizdatu v roce 1985 a už tehdy vyvolal u disidentské obce značný rozruch. Za zaznamenání stojí názor bohemisty Alexandra Sticha, který Medorka pasoval na „jednu z nejlepších českých próz 80. let“. Tak či onak, kontroverznost si Placákův zběsilý románový debut udržel dodnes. I v roce 2010 působí tato syrová generační výpověď stejně „punkově“ a nespoutaně jako před čtvrtstoletím. Román poprvé vychází v úplnosti, se všemi původními ilustracemi Pavla Reisenauera.